Gary Stevenson vyrůstal v chudé části Londýna. Měl však talent na čísla a stal se nejmladším a nejúspěšnějším londýnským investičním bankéřem. Dnes bojuje proti sociální nerovnosti.
Gary Stevenson sedí v vlněné čepici ve svém bytě nedaleko londýnské finanční čtvrti Canary Wharf. Nemovitost koupil v roce 2011, kdy jako investiční bankéř vydělával dva miliony dolarů ročně. Syn chudých rodičů byl nejmladším a nejlépe vydělávajícím obchodníkem Citibank. Ale práce ho přiváděla do depresí. V roce 2014 odešel. Od té doby se věnuje boji proti sociální nerovnosti.
Süddeutsche Zeitung: Gary Stevensone, pojďme si promluvit o penězích. Vyrostl jste v chudé čtvrti Londýna. Jaká byla vaše první zkušenost s penězi?
Gary Stevenson: Vždy jsem si byl vědom toho, že moji rodiče neměli moc peněz. Jako dítě jsem se snažil, abych jim nebyl na obtíž. Nosil jsem oblečení svého staršího bratra a nemohl jsem jezdit na školní výlety. Pamatuji se, jak mě otec poslal s librovou mincí nakoupit. Upadla mi a odkutálela se. Zpanikařil jsem a hledal ji všude pod auty, ale nenašel jsem ji. Domů jsem se vracel slzami v očích.
Jaký jste byl ve škole?
Vždy dobrý, hlavně v matematice. Už velmi brzy jsem vyhrál několik matematických soutěží.
Podporovali vás rodiče?
Můj otec pracoval, matka byla doma, všimla si, že mám talent na čísla, a sehnala mi cvičebnice. V jedenácti letech jsem mohl nastoupit na gymnázium. Ale v šestnácti mě vyhodili.
Pročpak?
Prodával jsem marihuanu. Proto jsem poslední rok nechodil do školy, ale učil se doma na zkoušky. Dostal jsem nejlepší známku. V roce 2005 jsem v 18 letech nastoupil na London School of Economics a tři roky studoval matematiku a ekonomii.
Jak jste se pak dostal k investičnímu bankovnictví?
Běžnou cestou to nebylo možné, potřeboval jsem kontakty. Ale někdo mi řekl, že Citibank každý rok přijímá obchodníka na základě soutěže. Vyhrál jsem mezi asi 200 účastníky. Cenou byla dvoutýdenní stáž v obchodní místnosti Citibank. V roce 2008 mě nakonec přijali.
To bylo v době, kdy vypukla celosvětová finanční krize.
Začal jsem koncem června, v září došlo k bankrotu Lehman Brothers. Byl jsem velmi blízko, ale téměř ničemu jsem nerozuměl. Obchodníci mluví vlastním jazykem. Co jsem ale viděl, bylo, že lidé v mém týmu začali vydělávat obrovské sumy peněz. Moje práce spočívala mimo jiné v tom, že jsem se na konci dne každého obchodníka zeptal, jaký zisk nebo ztrátu měl, a nahlásil to vedení.
Jak to obchodníci přesně dělali?
Většina z nich velmi jednoduchým způsobem: banky po celém světě tehdy potřebovaly hodně likvidity, zejména americké dolary. Moje banka si půjčila peníze od americké centrální banky Fed za téměř nulové úroky a půjčovala je dál bankám za 2 %.
Ve své knize popisujete scénu, ve které jeden obchodník jásá, zatímco jeho kolegové se v blízkosti dozvídají, že byli propuštěni.
Ano, v té době se vydělávaly obrovské sumy, ale úvěrové oddělení zároveň utrpělo vysoké ztráty. Nacházelo se ve stejné obchodní místnosti, bylo to jen pár kroků. A tito lidé přišli o práci.
A váš kolega vydělal za jeden den dva miliony dolarů a radoval se jako fotbalista po vstřeleném gólu. To je absurdní…
Tomuto obchodníkovi možná trochu chyběla sociální inteligence. Ale taková je povaha hry a obchodování: když vlastní tým vstřelí gól, jásáte, zatímco fanoušci ostatních jsou zdrceni. Ve své knize The Trading Game ukazuji odlidštění, ke kterému dochází, když je člověk posedlý penězi. Je to svět, který jsme si vytvořili: naučili jsme lidi, aby se soustředili výhradně a posedle jen sami na sebe. Tento obchodník sice nebyl nejchytřejší, ale něco z toho je v každém z nás: chceme vyhrát a nemyslíme na ty, kteří prohrávají.
Píšete, že někteří obchodníci vydělali bance za rok i 100 milionů dolarů.
V roce 2008 udělali dva obchodníci více než 100 milionů dolarů, v roce 2009 to byl ještě jeden. Vydělat desítky milionů dolarů bylo pro obchodníka zcela normální. V roce 2008, v mém prvním roce, jsem vydělal dvanáct milionů dolarů. V roce 2011 to bylo 35 milionů a v roce 2012 pak 18 milionů. V roce 2011 jsem byl nejziskovějším obchodníkem Citibank na celém světě.
Jakým druhem obchodů?
Byla to sázka na to, že úrokové sazby zůstanou na nule. Trhy předpokládaly, že nulové úrokové sazby budou jen dočasné a brzy se vrátí na 4 nebo 5 %. Já jsem však brzy dospěl k přesvědčení, že se ekonomika nezotaví. A agresivně jsem vsadil na to, že úrokové sazby proto zůstanou nulové. Tato obchodní strategie byla velmi úspěšná.
Váš odhad byl lepší než odhad většiny ekonomů.
Mnoho obchodníků a ekonomů má jeden zásadní problém: většina z nich pochází z elitních kruhů a nezná život obyčejných lidí. Proto také většina ekonomů nerozumí ekonomice.
Čemu přesně nerozumějí?
Po roce 2008 došlo k obrovským finančním injekcím ze strany vlád mnoha zemí. Ekonomové očekávali, že tyto injekce oživí ekonomiku. Ale když jsem vyšel ven a mluvil s chudšími lidmi, viděl jsem, že se k nim všechny ty peníze nedostaly. V žádném případě nezlepšily jejich život. Spotřeba nevzrostla. Pro běžnou ekonomiku to nemělo žádný přínos. Jediné, k čemu došlo, bylo, že vzrostly ceny nemovitostí a akcií.
Takže to nemělo žádný vliv na hospodářský růst?
Chudí lidé byli stále chudší a chudší. Došlo k přerozdělení odspodu nahoru. Současně byly vykrádány státní pokladny. Pokud se střední třída a vláda dostanou do bankrotu, spotřeba se nikdy nezvýší, a tím pádem se nezvýší ani hospodářský růst.
V současné době padají po celém světě burzovní rekordy. Mnozí se ptají, jak je to možné při všech těch krizích?
Mělo by být pomalu zřejmé, že růst akcií způsobuje ekonomická slabost. V roce 2008 došlo k krátkodobému poklesu, ale v dlouhodobém horizontu došlo k enormnímu nárůstu. V krizi způsobené pandemií covidu se stalo přesně to samé. Státy po celém světě nahromadily neuvěřitelné deficity. Tyto peníze byly použity na pomoc podnikům. Zaměstnanci si přesto vydělali méně, protože jejich příjmy klesly a inflace vzrostla. Peníze skončily hlavně u bohatých a velmi bohatých, kteří v době pandemie omezili své výdaje. Nejviditelnějším důsledkem je extrémní růst cen akcií. Protože bohatí, když jim dáte peníze, investují na burze. Divím se, proč to tolik lidí překvapuje, a to včetně finančních expertů.
Do roku 2014 jste pracoval v Citibank. Ve své knize píšete, že to bylo čím dál tím těžší, že jste se dostal do jakéhosi tunelu. Kdy jste si to uvědomil?
V roce 2011 jsem vydělal dva miliony dolarů. Přišel jsem domů, sedl si ke stolu a přemýšlel, jak ty peníze investovat. Moje přítelkyně se mě ptala, co se děje, že vypadám tak vystresovaně. Poslední věc, která by ji napadla, kdyby dostala tolik peněz, by bylo sedět vystresovaná v koutě. Měla pravdu: nemohl jsem se radovat. Stal jsem se jakýmsi strojem. Pak jsem koupil byt a chtěl jsem ho vybavit nábytkem, ale nedokázal jsem to. Bylo mi to jedno.
Neměl jste na to energii?
Byla to deprese, pocit otupělosti a prázdnoty. Nedostatek radosti, zájmů. Bylo mi jedno, že v mém novém bytě nebyl žádný nábytek.
Váš zaměstnavatel vám pak nabídl, abyste na podzim 2012 odešel jako obchodník do Tokia. Jak jste se tam cítil?
Moje deprese tam pokračovala. Předtím jsem šéfovi řekl, že potřebuji volno. Požádal jsem o sabatický rok. Ale v té době jsem byl pro banku velmi úspěšným obchodníkem. Měli obavy, že se nevrátím. Proto mi nabídli, abych odjel do Japonska: zvýšíme ti plat, dáme ti krásný byt… Věděl jsem, že na tom něco není v pořádku.
Píšete, že úspěšní investiční bankéři nedokáží z tohoto odvětví odejít. Proč?
V té době mohl velmi mladý obchodník vydělat za velmi krátkou dobu spoustu peněz. Banky se proto obávaly, že tito lidé přejdou k jiné bance. Vytvořily systém, který tomu měl zabránit: zadržované bonusy. Obchodníci museli většinou zůstat v bance čtyři roky, aby dostali plný bonus za jeden rok. Tak tomu bylo i v mém případě. Ale byly i výjimky. Pokud jste pracovali pro sociální organizaci, mohli jste odejít a peníze si nechat. V té době jsem si stále více uvědomoval problém rostoucí nerovnosti ve světě.
Směl jste odejít?
Ne, ani náhodou. Vyhrožovali mi, že mi budou škodit. Firma má dobré právníky. Pokud odejdeš, zažalujeme tě a sebereme ti peníze.
Proč se systém tak bojí, že někdo odejde?
Bankovní manažeři jsou velmi bohatí a mocní lidé a jsou zvyklí dostat to, co chtějí. Já jsem byl mladý kluk ze sociálně slabého prostředí. Mysleli si, když na něj budeme tlačit, tak se zlomí.
Jak jste se nakonec přece jen vystoupil?
Další den jsem šel k lékaři a řekl mu, že nemůžu spát, jíst a hubnu. A že mi šéf vyhrožoval a že mám strach. Nejdřív mě poslal na tři měsíce na nemocenskou, pak na další čtyři.
A potom?
Banka mě donutila k návratu, ačkoliv mi lékař doporučil zůstat doma. Dali mi novou práci. Ale já jsem odmítl pracovat. Nechtěl jsem ani dát výpověď, protože bych přišel o peníze. Každý den jsem chodil do kanceláře, ale nepracoval jsem. Učil jsem se japonsky a maloval obrázky. Byla to surrealistická situace, která trvala téměř rok.
Co se stalo pak?
Jednoho dne jsem si řekl: to je šílené, musím začít vést smysluplnější život. Chtěl jsem dělat něco s nerovností. Následoval dlouhý boj s právníky a spousta papírování. Skoro jsem z toho zešílel. Každý den jsem psal e-maily nejvyššímu šéfovi. A po několika měsících mě konečně propustili. Byl jsem volný.
Bylo to ale psychický teror.
Šlo jednoznačně o psychické týrání. Bylo to těžké období, ale nakonec jsem díky tomu jako člověk vyrostl.
Peníze jste nakonec dostal?
Smím říct jen tolik, že ano. Existuje však dohoda, že nesmím hovořit o detailech.
Máte teď dost peněz?
Ano, mám dost na to, abych už v životě nemusel pracovat. Neznamená to, že bych mohl žít luxusním životem, ale mohl bych z toho uživit rodinu.
A čím se zabýváte nyní?
V letech 2017 až 2019 jsem studoval magisterský obor Business Administration v Oxfordu. A v posledních třech, čtyřech letech jsem vybudoval svůj kanál na YouTube „Garys Economics“, kde mluvím o ekonomice a nerovnosti. Kromě toho píšu sloupky do deníku Guardian. A píšu knihy.
Co by bylo zapotřebí, aby se propast mezi chudými a bohatými dále nezvětšovala?
Domnívám se, že neexistuje jiné řešení než výrazně vyšší daně pro bohaté. Stále více peněz přechází ze střední třídy k superbohatým, kteří mají 100 milionů nebo více. Tito lidé mají pasivní příjem 5 až 10 % ročně. Efektivní daňové sazby pro tyto lidi jsou extrémně nízké. Pokud s tím nic neuděláme, chudoba se bude dále šířit.
Co byste konkrétně udělal?
Nejjednodušší odpovědí je daň z majetku nad, řekněme, deset milionů eur. A to více než 2, 3 %. A k tomu výrazně vyšší zdanění velmi bohatých dědiců.
Někteří říkají, že je to jen kapka v moři.
Je to docela hodně. A je to víc, než se obecně předpokládá, protože velmi bohatí lidé své jmění skrývají a mají víc, než ukazují statistiky.
Bojíte se, že vaši bývalí kolegové o vás budou mluvit špatně, protože očerňujete jejich systém?
Jsem si jistý, že ve finančním systému je dost lidí, kteří to dělají. Ale jsem přesvědčen, že nerovnost ničí naši ekonomiku už minimálně 13, 14 let. Snažím se tomu zabránit. Za tímto účelem se vzdávám svého soukromí a mluvím o svém vlastním životě. V noci usínám s vědomím, že je to to nejlepší, co mohu dělat.
Gary Stevenson je britský ekonom a bývalý investiční bankéř, který se proslavil jako jeden z nejvýdělečnějších obchodníků Citibank během období po finanční krizi v roce 2008. Narodil se v roce 1986 v chudé rodině ve východním Londýně, vystudoval ekonomii na London School of Economics a už ve 21 letech nastoupil jako nejmladší obchodník do Citibank. Velké jmění vydělal tím, že sázel na rostoucí příjmovou nerovnost a předvídal následné ekonomické trendy – v roce 2011 byl nejziskovějším traderem banky na světě. Po několika úspěšných letech v bankovnictví odešel z oboru, aby se věnoval studiu dopadů ekonomické nerovnosti a aktivismu – například studoval na Oxfordu a založil úspěšný YouTube kanál GarysEconomics, kde srozumitelně vysvětluje ekonomii a kritizuje systémové nedostatky finančního trhu. Je také autorem memoáru „The Trading Game“ (2024), kde otevřeně popisuje realitu světa vysokých financí i osobní pochybnosti spojené s nárůstem nerovnosti. Dnes je Stevenson hlasitým zastáncem spravedlivějšího ekonomického systému a angažuje se v tématech zdanění bohatství a ochrany chudších vrstev společnosti.
