Aféra Jeffreyho Epsteina nepředstavuje politický skandál v běžném slova smyslu. Není excesem, který by vybočoval z normálního fungování demokratických institucí, nýbrž momentem, v němž se toto fungování stává viditelným v celé své nahotě.
Tak by se dal stručně charakterizovat závěr článku prominentního slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který vyšel 17. února v německém deníku Der Freitag. Do debaty se zapojila i česká docentka filosofie Tereza Matějčková, když se k němu 22. února vyjádřila prostřednictvím svého účtu na síti X (dříve Twitter).
Slavoj Žižek jinými slovy tvrdí, že Epsteinovo sexuální a vyděračské impérium není chybou systému, ale jeho strukturálním důsledkem. Protože z české veřejné debaty dobře víme, jak volně a selektivně se ve zdejším prostředí nakládá s fakty, zdroji a kontextem, bylo namístě se podívat nikoli jen na obsah komentáře Terezy Matějčkové, ale především na jeho vztah k textu, který komentuje – tedy na to, zda jde o interpretaci, posun, doplnění nebo zkreslení původní argumentace.
Matějčková totiž dlouhodobě nevystupuje pouze jako populární akademická autorka, ale jako výrazná veřejná intelektuálka spojená s názorovým médiem Echo24; z této platformy se opakovaně zapojuje do vysoce polarizovaných debat – ať už o genderu (autorka, kritika), dezinformacích (autorka, kritika, reakce na kritiku), klimatickém aktivismu (autorka, kritika) či tzv. cancel culture (autorka, kritika). V několika případech tyto texty vyvolaly vášnivé veřejné polemiky, včetně sporů s fact-checkingovými projekty a kritické reakce z jiných částí českého mediálního prostoru. Proto vyvstává legitimní otázka, jakým způsobem Matějčková zachází se zdroji a argumenty i v případě, kdy se odvolává na text jiného autora. Nejde tedy o osobní motivaci ani o apriorní nedůvěru, ale o metodickou opatrnost. Pokud jsou samotná fakta v české veřejné debatě (a nejen tam, k čemuž se ostatně vzápětí dostaneme) často předmětem sporu samého, je na místě se ptát, jak přesně jsou interpretována a předkládána a co z takové argumentace skutečně plyne.
Žižekovy úvahy se pohybují v linii lacanovské kritiky ideologie. Pojem moci zde není primárně chápán jako soubor formálních pravidel, ale jako symbolický řád, jenž vyžaduje svůj obscénní doplněk. Právě tento doplněk – sféra, v níž se suspendují oficiální normy a kde se elity setkávají navzdory hlubokým ideologickým rozdílům – zajišťuje stabilitu legality. Epsteinův svět proto není výjimkou z právního řádu, ale jeho nepřiznaným základem.
Autorovo označení tohoto prostoru jako „komunistický“ má v daném kontextu provokativní význam: nejde tu o rovnost ani emancipaci, nýbrž o zrušení rozdílů tam, kde by jejich uplatnění ohrozilo funkčnost moci. Politický konflikt zůstává nutný na úrovni reprezentace, zákulisí však vyžaduje konsensus elit. Americký prezident Donald Trump v této perspektivě nevystupuje jako narušitel liberální demokracie, ale jako její cynické zjevení: prezident, který nevytváří nový řád, nýbrž dává hlas tomu, co dosud zůstávalo skryto.
Tato analýza se přímo dotýká Lacanova pojetí superega. Superego není zákonem, který by zakazoval, nýbrž instancí, která přikazuje transgresi?Transgrese zde není chápána jako překročení zákona proti moci, ale porušení zákona, které moc sama vyžaduje, aby mohla fungovat. Epsteinovo impérium je tak místem, kde se „užívá“, aby se jinde mohlo „vládnout“. A sexuální aspekt je jeho pouhým symptomem, nikoliv podstatou.. Oficiální morálka je doprovázena nepsaným imperativem: porušuj pravidla – ale diskrétně a správným způsobem. Epsteinovo impérium lze v tomto smyslu chápat jako institucionalizované superego pozdně liberální moci: prostor, kde se mocenské elity oddávají zakázanému, aby mohly navenek udržovat fikci legality.
Jak může systém fungovat navzdory porušování vlastních pravidel?
Na první pohled to zní jako paradox: proč by porušování zákonů mělo pomáhat jejich fungování? Podle Slavoje Žižeka (a v návaznosti na psychoanalýzu Jacquese Lacana) však moderní moc nefunguje jen skrze pravidla, ale také skrze výjimky, které zůstávají neviditelné. Oficiální zákon platí navenek, ale zároveň existují prostory, kde se porušuje – tiše, selektivně a bez následků. Tyto „zóny transgrese“ nejsou selháním systému, nýbrž jeho skrytým provozním režimem: umožňují elitám dělat to, co je jiným zakázáno, aby veřejně mohly vystupovat jako strážci legality. Pravidla se tak porušují ne proti systému, ale v jeho prospěch. Jinými slovy: systém nepřežívá navzdory porušování pravidel, ale právě díky němu.
Právě zde se Žižekova rovnice „žádný stát bez Deep State“ ukazuje jako přesná, ale zároveň problematická. Je-li Deep State strukturální nutností státu, pak je transparentnost nikoli cílem, nýbrž hrozbou. Moc může fungovat jedině tehdy, pokud její temný doplněk zůstane nevyslovený.
Do této strukturální diagnózy vstupuje komentář Terezy Matějčkové s nenápadným, avšak zásadním posunem. Matějčková Žižeka nekoriguje v rovině teoretické; její zásah je normativní, byť ne explicitně. Upozorňuje, že systém by se nezhroutil teprve tehdy, až by byli všichni viníci odsouzeni, ale už v okamžiku, kdy by byli veřejně a důsledně vyšetřováni. Pravda sama – nikoli její sankční důsledky – je pro systém neúnosná.
Tento moment lze číst foucaultovsky. Pro Michela Foucaulta není moc primárně represivní, nýbrž produkční: produkuje diskurzy, pravdy a subjekty. Aféra Epstein je problematická právě proto, že produkuje neřiditelnou pravdu – pravdu, která se vymyká disciplinárním mechanismům a nelze ji integrovat do běžných forem odpovědnosti. Vyšetřování by zde nefungovalo jako korekce systému, ale jako jeho ultimátní test.
Ještě radikálněji lze situaci chápat optikou Giorgia Agambena. Epsteinův svět je prostorem permanentního výjimečného stavu: místem, kde zákon platí tím, že neplatí. To, co Agamben popisuje jako paradox suverénní moci – schopnost suspendovat právo ve jménu jeho zachování – zde nabývá konkrétní podoby. Epsteinovo impérium je táborem elit, nikoli místem vyloučení, ale světem privilegované beztrestnosti.
V tomto kontextu získává ironická poznámka o tom, že se Žižek v Epsteinových spisech objevuje pouze jako objekt urážky ze strany Noama Chomského, hlubší význam. Nejde o osobní anekdotu, nýbrž o připomenutí, že kritický intelektuál není vně moci, nýbrž její součástí. Diskurz kritiky sám cirkuluje v prostoru, jehož hranice jsou vymezeny právě oním obscénním základem.
Otázka, která z Epsteinovy aféry vyvstává, nezní, zda demokracie selhala. Zní, zda to, čemu stále říkáme demokracie, nebylo od počátku režimem, jehož stabilita závisí na kontrolované netransparentnosti. Pokud má pravda tak destruktivní účinek na politický řád, není to náhodná porucha systému, ale vlastnost jeho vnitřního fungování.
V tomto smyslu se střetávají dvě pozice, které nejsou protikladné, ale vzájemně se doplňují. Slavoj Žižek ukazuje, že moderní moc nemůže existovat bez svého obscénního protějšku: prostoru, kde jsou pravidla porušována, aby mohla jinde platit. Tereza Matějčková pak připomíná, že právě tato nutnost není neutrálním faktem, nýbrž politickým skandálem – nikoli proto, že by byl systém morálně zkažený, ale proto, že je strukturálně nevyšetřitelný?Neboť chybí politická vůle a/nebo selhávají jednotliví aktéři a/nebo jsou instituce zkorumpované a neschopné..
Demokracie, která se udržuje při životě pouze za cenu systematické nepravdy, přestává být režimem, v němž by pravda měla politickou relevanci. Stává se formou správy, která pravdu toleruje jen potud, pokud zůstává fragmentární, personalizovaná a neprovázaná. Pravda smí existovat jako skandál, nikoli jako poznání. Jako senzace, nikoli jako vyšetřování. Jako morální rozhořčení, nikoli jako institucionální důsledek.
V tomto bodě se ukazuje, že problémem není návrat autoritářství ani „ohrožení demokracie zvenčí“. Problémem je, že demokracie sama se ustavila jako řád, jenž nemůže čelit vlastnímu zákulisí, aniž by tím ohrozil svou legitimitu. Epsteinova aféra je proto výjimečná nikoli svým obsahem, ale tím, že na okamžik činí viditelným to, co má zůstat nepojmenovatelné: že rovnost před zákonem, veřejná odpovědnost a transparentnost nejsou základy moci, ale její regulované fikce.
Nejde tedy o to, zda ještě žijeme v demokracii. Jde o to, zda jsme ochotni připustit, že demokracie – v podobě, v jaké ji známe – není režimem pravdy, nýbrž režimem jejího dávkování. A že okamžik, kdy by pravda vstoupila do politiky v plné své šíři, by nebyl jejím naplněním, ale jejím přerušením.
Možná právě zde leží skutečné poselství Epsteinova skandálu: nikoli v tom, že elity selhávají, ale v tom, že politický řád, který se nazývá demokratickým, není konstruován tak, aby mohl nést plnou odpovědnost za sebe sama. Pokud je tomu tak, pak otázka budoucnosti demokracie nemůže znít, jak ji zachránit, ale zda je možné vymyslet politiku, která by pravdu nepotřebovala skrývat, aby mohla fungovat.
V této souvislosti se nabízí ještě ještě jedna nepohodlnější otázka: zda demokracie nebyla od počátku spíše normativním slibem než skutečně existujícím politickým režimem – pojmem, který funguje jako legitimizační jazyk moci, nikoli jako přesný popis jejího provozu. Podobně jako korporátní „zelená“ rétorika nezřídka jen zakrývá strukturální neslučitelnost ekonomického fungování s ekologickými závazky, může i pojem demokracie sloužit k překrytí faktu, že politický řád je stabilní právě kvůli mechanismům, které sám veřejně popírá. V tomto kontextu by se demokracie blížila tomu, co představoval i „komunismus“: nikoli objektivní skutečnost, ale referenční horizont, který nebyl nikdy naplněn, a přesto zůstával nepostradatelný jako rámec, v němž ospravedlňoval svůj reálný politický provoz.
Pokud dnes skutečná demokratická politika není myslitelná, pak to možná není selhání kritiky, ale nejpřesnější analýza naší současnosti; komentář Terezy Matějčkové závěry Žižekova textu nevyvrací, nýbrž je zostřuje tím, že ukazuje, jak se strukturální nutnost moci v každodenním politickém provozu mění v nemožnost veřejné pravdy. Nejde o spor interpretací, ale o hranici myslitelného. A tato hranice dnes leží přesně tam, kde pravda přestává být politicky únosná.
