Ilustrace: POLITIQ/Midjourney
Hnutí za občanská práva v USA kdysi žádalo i hospodářskou spoluúčast. Bez hospodářské demokracie totiž zůstávají občanská práva prázdným slibem, píše historik Adam Tooze ve svém textu v magazínu Surplus.
Obsah článku
- Neoliberální technokracie a populismus místo demokracie
- Vydírání kapitálem musí skončit
- Centrální banky a nerovnost pod demokratickou kontrolou
- Kdo dostane co a jakými prostředky
Projev Martina Luthera Kinga na Pochodu na Washington 28. srpna 1963 je právem považován za jeden z velkých okamžiků dějin moderní demokracie. King žádal politické zrovnoprávnění černošského obyvatelstva Spojených států, potomků otroků, kteří byli o sto let dříve osvobozeni v krvavé občanské válce, na Jihu však nadále žili v podmínkách připomínajících apartheid.
King žádal občanská práva. V kolektivní paměti je ovšem méně zakořeněno, že se tato práva neomezovala na volební právo či rovnost před zákonem, ale zahrnovala i práva ekonomická. Pochod na Washington v srpnu 1963 byl pochodem za práci a svobodu.
Pochod za práci a svobodu a jeho program
Na pochod v roce 1966 navázal plán A Freedom Budget for All Americans: desetiletý program plné zaměstnanosti, slušných mezd, bydlení a zdravotní péče. Kvůli válce ve Vietnamu se nikdy neuskutečnil.
Infobox: POLITIQ
V americkém hnutí za občanská práva se ukázalo, že demokracie bez hospodářské demokracie je prázdný slib. Požadavky na spolurozhodování na pracovišti i o podnikových rozhodnutích, na demokratickou kontrolu makroekonomické politiky, na garanci zaměstnání, systémy základního příjmu, přerozdělování prostřednictvím daní, péči o děti, zdravotní péči a bydlení vyjadřují základní pravdu: kdo zachází s ekonomikou a občanskými právy jako s oddělenými, zásadně odlišnými sférami, vyprazdňuje demokracii a z ekonomiky a jejích „věcných nutností“Narážka na německý pojem Sachzwang, jímž politici zdůvodňují rozhodnutí vynucená okolnostmi, údajně bez alternativy. dělá oblast „falešné nutnosti“.
Přesto tyto požadavky navzdory své síle zůstávají z velké části nenaplněny. Některá občanská práva se sice od šedesátých let výrazně zlepšila a blahobyt i růst dosáhly do velké části světa. Obojí se však vyvíjelo odděleně, a nikoli ruku v ruce, jak to progresivisté dlouho požadovali.
Neoliberální technokracie a populismus místo demokracie
Sociální státy se rozrostly, často jsou však vykreslovány jako omezení demokracie a pouta ekonomiky. Když se ohlašují „reformy“, dnes už spíše jen trestají, místo aby osvobozovaly. Namísto rozumných hospodářských systémů, které by udržitelně a lidsky organizovaly tok zboží a služeb, jež potřebujeme, a smysluplně využívaly přebytek, který vytváříme, máme bující kapitalismus. V převážné části Západu byla demokracie vyprázdněna a zredukována na odpolitizovanou neoliberální technokracii, která „nezávislou“, „pravidly vázanou“ politiku, tedy fakticky nedemokratická rozhodnutí, dokonce oslavuje. Když se intervenčnější formy politiky vracejí, například v průmyslové politice, děje se tak často ve službách lobbistických zájmů a „konkurenceschopnosti“, nikoli ve službách demokracie.
Mimo neoliberalismus demokracie degeneruje v hrubý pravicový populismus se vším jeho nacionalismem, rasismem a svévolí. Anebo v něco ještě absurdnějšího: Trumpův inscenovaný populismus, který rozdmýchává rasistickou politiku a zároveň ještě fakticky zvýhodňuje oligarchickou elitu.
Měřítko hospodářského růstu přitom nastavuje autoritářský rozvojový stát Čína, který stovkám milionů lidí umožňuje společenský vzestup, a zároveň potlačuje občanská práva. Ďábelský kruh se uzavírá, když se kancléř Friedrich Merz se všemi svými provinčními předsudky a ekonomickou nevědomostí vrátí z cesty do Číny a prohlásí, že jediným řešením je, aby Němci pracovali víc a byli méně nemocní. Žádná alternativa prý – opět – neexistuje.
Vydírání kapitálem musí skončit
Hospodářská demokracie toto vydírání odmítá. Trvá na právu a nutnosti mít na výběr, v politice, v ekonomice i ve vztahu mezi nimi. Zatímco neoliberalismus lpí na strnulém oddělování, hospodářské demokracii jde o propojení. Začíná na pracovišti, kontrolou nad základními otázkami, jako je pracovní doba a pracovní podmínky. Mimo pracoviště určují poměr sil sociální práva, která posilují zaměstnance, například péčí o děti, jež umožňuje sladit práci se soukromým životem.
Hospodářská demokracie je zakotvena v občanských právech, která chrání pracující migranty před diskriminací. Uvnitř firem stojí jak na individuálních právech, prosazovaných pracovním právem, tak na kolektivních právech: na zastoupení, kolektivním vyjednávání a v případě potřeby i na stávce. Tyto možnosti však samy závisejí na strategických rozhodnutích o investicích, inovacích, výzkumu a vývoji. Jak ukazuje evropský automobilový průmysl tváří v tvář záplavě čínských elektromobilů: když vedení podniků selže, ohrožuje miliony pracovních míst.
Demokraticky zvolení politici se zároveň dostávají pod obrovský tlak, aby zachraňovali průmyslová odvětví, jejichž management selhal ve svém základním úkolu, totiž udržet krok s technologickým vývojem. Na toto vydírání kapitálem je třeba odpovědět větší kontrolou, větší odpovědností a větší protiváhou na všech úrovních uvnitř podniků i mimo ně.
Hospodářské demokracii jde z podstaty o udržitelnost a stabilitu. To však neznamená strnulou obranu stávajícího stavuTu právě předvádějí konzervativci, neoliberálové a management velkých koncernů., nýbrž schopnost racionálně plánovat a připravovat se na budoucnost. Svobodu, která stojí v jádru každé představy o hospodářské demokracii, umožňuje ekonomika „běžící na plné obrátky“, tedy trh práce důsledně uspořádaný ve prospěch zaměstnanců, nikoli zaměstnavatelů. To bylo jádrem hospodářskopolitických představ amerického hnutí za občanská práva v šedesátých letech.
Centrální banky a nerovnost pod demokratickou kontrolou
Právě nejvíce znevýhodnění zaměstnanci jsou ti, kdo jsou „poslední přijímáni a první propouštěni“. Jejich šance na zaměstnání by měly být měřítkem toho, jak se národnímu hospodářství daří. Pokud to vyvolá tlak na mzdy a ceny, budiž. Centrální bankéř, který paušálně prohlašuje, že nakonec musí mít vždy přednost cenová stabilita, by se měl z tohoto rozhodnutí zodpovídat parlamentu, případ od případu a s jasným výkladem, kdo vyhrává a kdo prohrává. Stávající nerovné rozdělení příjmů, a ještě více extrémně nerovné rozdělení majetku, je možná legitimizováno současným vlastnickým právem a daňovým systémem. To z něj však nečiní nedotknutelnou věc. Naopak: extrémní nerovnost je trvalou výzvou pro každou skutečnou demokracii.
Kdo dostane co a jakými prostředky
Hospodářská demokracie by měla být nepohodlná. Dá se definovat jako politika, která se neustále ptá: kdo dostane co? A jakými prostředky? Žádná progresivní politika nemůže přijmout údajný „zdravý rozum“ v ekonomických otázkách, jak ho formuluje třeba deník Bild nebo konzervativní experti. Takzvaní hospodářští mudrciWirtschaftsweise, přezdívka pětičlenné Rady expertů pro posuzování celkového hospodářského vývoje, která radí německé vládě. nechť svou moudrost prokážou v otevřené debatě, která nikoho nevylučuje.
Strážcům brány, kteří chtějí určovat, o čem se smí a o čem nesmí mluvit, nelze přenechat prostor. Je třeba využít všechny kanály proměňujícího se mediálního systému, klasická i nová média, k odhalování nesmyslů, které se tváří jako „zdravý rozum“. Ať už v přednáškách, videích na TikToku, nebo ve stand-up comedy: hospodářská demokracie je výzvou k „dedebilizaci“ každodenní hospodářskopolitické debaty, a to všemi prostředky. To je i přístup magazínu Surplus.
