Od září probíhají na německých hranicích opět policejní kontroly. Proč, když jejich účinek je velmi diskutabilní? Jde o pouhou inscenaci a je nutno ji chápat jako marnou reakci na ztrátu národní suverenity v postvestfálském světě.
Od 16. září jsou na všech německých hranicích opět zavedeny hraniční kontroly. K tomuto kroku byla německá vláda nucena přistoupit po volebním úspěchu AfD v Sasku, Duryňsku a Braniborsku, útoku nožem uprchlíka na městské slavnosti v Solingenu a nekončící kritice migrační politiky ze strany opozice. Bylo třeba najít odpověď na migrační krizi, která je ze všech stran skandalizována. Hovořilo se o ztrátě kontroly a neudržitelných podmínkách. Zavedení hraničních kontrol bylo vůči Evropské unii také zdůvodňováno odkazem na „ochranu vnitřní bezpečnosti“.
Nás neohrožuje migrace, ale změna klimatu
Lze však právem zpochybnit, že se Německo skutečně nachází v takovéto nouzové situaci. Přestože v roce 2023 došlo k nárůstu počtu žadatelů o azyl i počtu migrantů, počet prvotních žádostí o azyl v roce 2024 klesl v období od ledna do srpna o 21,7 % oproti roku 2023 a celkový počet žádostí o azyl je ve srovnání s lety 2015 a 2016 relativně nízký. Trestné činy spáchané migranty sice vzrostly v absolutních číslech, nikoli však procentuálně ve vztahu k nárůstu počtu migrantů. Jak ukazují statistiky kriminality za rok 2024, procentuální nárůst násilných trestných činů je dokonce nižší než u Němců. Lze proto očekávat žaloby proti argumentaci německé vlády u Evropského soudního dvora. Zůstává také velmi sporné, zda opatření skutečně podporují bezpečnost a zvyšují kontrolu nad situací. O účinnosti opatření pochybují nejen odborníci na migraci, jako třeba Gerald Knaus, ale dokonce i policejní odbory. Lze se tedy oprávněně ptát, proč se vlastně hraniční kontroly zavádějí. Proč riskovat rozladění sousedních zemí kvůli opatřením, která jsou účinná jen podmíněně? Odkud se bere touha po izolaci a jaký má význam?
Migrace jako zástupný boj
Jednání spolkové vlády je třeba chápat jako reakci na všeobecnou ztrátu suverenity. Na rozdíl od toho, co naznačují AfD, BSW a CDU, se však tato ztráta neomezuje pouze na otázku přistěhovalectví a není novým jevem. Národní státy po celém světě totiž již několik desetiletí stále více ztrácejí kontrolu nad událostmi a vývojem ve svých zemích. Budeme-li se řídit myšlenkami Jürgena Habermase, jak je formuloval ve své sbírce esejů Postnárodní konstelace (Die postnationale Konstellation, nakl. Suhrkamp, 2018, 272 stran), je to v podstatě způsobeno stále více globalizovaným trhem a jeho měnícími se výrobními řetězci. Ty na jedné straně vytvářejí naši prosperitu a bohatství, na druhé straně však způsobují, že se stále více zmenšuje akční síla volených zástupců. Jak ukázal nárůst cen plynu a inflace v důsledku války na Ukrajině, stále více faktorů, které určují společnost, se již nenachází pod kontrolou vlád. Místo toho, aby držely otěže jednání pevně ve svých rukou, jsou stále více závislé na faktorech mimo sféru svého vlivu a často jsou odsouzeny k pouhé reakci. Sice ještě stále existuje moc jednat prostřednictvím konkrétních reakcích, přičemž v této souvislosti hraje rozdíl, kdo zrovna vládne. Rozhodovací pravomoc však často sahá jen do určité míry, kterou ani ty nejpokrokovější strany nejsou schopny překročit.
Gaia Vince: jak klimatická migrace mění náš svět
Není divu, že se lidé tváří v tvář této zjevné bezmoci odvracejí od zavedených stran a obracejí se k nacionalistům a populistům, kteří brojí proti globalizaci a slibují, že tuto moc získají zpět návratem k nacionalismu. Debata o suverenitě se přitom zintenzivňuje v otázce migrace: migranti jsou prohlašováni za přímé ztělesnění ztráty suverenity. Jejich cizí vzhled a deviantní životní praktiky jsou všem viditelné a mnozí je v jejich jinakosti vnímají jako přímý výraz ztráty kontroly, kterou pociťují. Boj proti migrantům se stává zástupným bojem proti rostoucí národní bezmoci. Racionální argumenty, že migranty potřebujeme kvůli nedostatku pracovních sil a měli bychom je vlastně vítat, ztrácejí na významu.
Území jako svrchovanost?
V tomto hnutí je hranice stylizována do symbolu obranyschopnosti. Není to náhoda, jde o politické dědictví Vestfálského míru z roku 1648, v němž byl princip suverenity právně spojen s územním principem. Z hlediska dějin idejí má tato kombinace svůj původ v teoriích státu 16. a 17. století soustředěných kolem Jeana Bodina, Huga Grotia a později Thomase Hobbese a Johna Locka. V té době převládala myšlenka, že území a svrchovanost tvoří jednotu a že pokud porušeno jedno, je přímo zasaženo i druhé. Jde o myšlenku, která dodnes nebyla téměř nikdy zpochybněna. Na tomto pozadí není překvapivé, že pocit ztráty suverenity vynesl do popředí politiku hranic. Politická teoretička Wendy Brownová proto také popisuje ve své knize Zdi – Nová izolace a úpadek suverenity (Mauern. Die neue Abschottung und der Niedergang der Souveränität, nakl. Suhrkamp, 2017, 260 stran) rostoucí počet hraničních zařízení po celém světě jako předzvěst postvestfálského světa. „Mluvit o postvestfálském řádu,“ říká Brownová, „neznamená naznačovat éru, v níž národní suverenita buď skončila, nebo se stala irelevantní. Předpona ‚post‘ označuje spíše formaci, která v časové posloupnosti následuje po slovu, jemuž je předponou, ale není od něj oddělena. ‚Post‘ signalizuje velmi konkrétní situaci uplynulého, v níž to, co je minulé, není opuštěno, ale naopak nevyhnutelně ovlivňuje, nebo dokonce dominuje přítomnosti, která se přesto s touto minulostí nějakým způsobem rozešla.“
Strategie extrémní pravice: provokace, polarizace, normalizace
Diagnóza ztráty suverenity národních států tedy neznamená, že se rozpadnou. Naopak – jak lze pozorovat na nacionalistických hnutích po celém světě – zpočátku paradoxně dojde k renesanci národních států. Ne navzdory, ale právě díky rozpadu tradičního pojetí suverenity v ekonomickém, vojenském a technickém smyslu bude teritoriální princip a s ním spojená imigrační a hraniční politika pokračovat v nezmenšené míře. Hraniční režimy se budou nadále rozšiřovat a zpřísňovat, což – jak působivě popisuje Steffen Mau ve své knize Třídicí stroje (Sortiermaschienen, nakl. C. H. Beck, 3. vydání 2024, 189 stran) – postihne především obyvatele ekonomicky znevýhodněných zemí a poražené globalizace. Jejich osudy budou přijímány jako nutná cena, kterou je třeba zaplatit, aby se zachovalo iluzi suverenity. Tato opatření však nepovedou k řešení skutečné ztráty suverenity, jak názorně vidíme na osudu Velké Británie. Opatření ke zpřísnění ochrany hranic, jaká nedávno zavedla německá vláda, nakonec zůstanou jen inscenací předstírané suverenity. Uvidíme, zda toto divadlo dokáže uklidnit zklamané voliče v jejich pocitu ztráty kontroly, nebo zda představuje pouze další krok v nebezpečné spirále nacionalizace. Chceme-li však řešit oprávněně oplakávanou ztrátou demokratického vlivu, musíme si položit otázku, kdo nebo co převzalo suverenitu v rámci postvestfálského uspořádání.
Friedrich Weißbach vystudoval filozofii a hudební vědu na Humboldtově univerzitě v Berlíně, na římské Sapienza Università di Roma a na Université Lumière Lyon 2. V roce 2019 ukončil studium magisterskou prací na téma kritiky lidských práv Hannah Arendtové. Doktorát získal v rámci výzkumné skupiny „Normativita, kritika, změna“. V letech 2020-2023 vyučoval na Institutu společenských věd na Humboldt-Universität zu Berlin. Od roku 2023 působí jako odborný asistent na Westfälische Wilhelms-Universität Münster. Jako nezávislý novinář pravidelně píše pro relevantní časopisy, jako jsou Die Zeit, Monopol a Philosophie Magazin, kde také zastává pozici stálého externího autora. Je zakladatelem a ředitelem Institutu chaosu.
