V dnešní době drahého cestování můžete výlet do Versailleského paláce snadno nahradit několika hodinami čtení seznamu miliardářů (The Sunday Times Rich List). Účinek bude podobný.
Přitiskněte svůj selský nos k pozlacenému oknu obscénního bohatství; nahlédněte do Zrcadlového sálu, abyste viděli, jak se váš nicotný život odráží ve stínu vznešené aristokracie; poté, co jste si dovolili nahlédnout do míst, kde žije skutečná moc, se opět vkraďte do svého skromného domova.
Jak superbohatí zahřívají planetu
The Rich List, který právě vyšel, není nic jiného než pornografie: otrocké, ponižující a úslužné poklonkování mamonu. V seznamu je k vidění bohatství těch, kteří se často již narodili do nepředstavitelného bohatství, nikoliv těch, kteří se sami vypracovali. Na odiv je tam vystaveno jmění těch, kteří jen sledují, jak jim zděděný majetek narůstá na obrovských úrocích, nikoliv těch, kteří vytvářejí pracovní místa nebo pracují jako my ostatní.
Ti jen „bohatí“ do těchto kategorií nepatří. Každý, kdo vydělá milion jen díky vlastnímu potu, si zaslouží respekt. Jen bohatí – tedy ti, kteří mají hezké šestimístné platy – platí daně, chodí do práce a často zaměstnávají další lidi. Superbohatí – třída miliardářů – jsou něco úplně jiného.
Dokonce i ti z miliardářské třídy, kteří řídí podniky, většinou pracovní místa ničí, nikoliv vytvářejí. Kolik obchodů v centru města zaniklo, aby Jeff Bezos mohl vystřelovat své falické rakety do vesmíru? Kolik federálních zaměstnanců propustil Elon Musk, zatímco rovněž do vesmíru vypouští své falické symboly?
Rushkoff: „Někteří technologičtí miliardáři se považují za vyvolené“
Když miliardáři z hedgeových fondů kupují podniky, často je prvním krokem propouštění. Říkají nám, že jde o zefektivnění. Lži. Je to propouštění, aby se zvýšil objem peněz, které jdou do kapes miliardářů a jejich akcionářů. Kolik společností bylo ve Velké Británii rozkradeno – často zahraničními magnáty – aby akcionáři mohli koupit nová auta pro své děti, bazény nebo jachtu, která zaručuje vstup mezi novou aristokracii?
Všechny tyto vytěžené společnosti vydělávaly peníze – jen ne tolik, aby uspokojily superbohaté. Z plebsu lze vždy vyloudit ještě více potu. Vstupem je vaše práce, výstupem jejich bohatství. Je to rovnice. Např. skotská Harbour Energy zruší 600 pracovních míst, přestože akcionářům vyplatí dividendy ve výši téměř 1 miliardy liber. Za údajného viníka jsou samozřejmě označeny vysoké daně.
Ve skutečnosti jde o bezuzdnou chamtivost. Za posledních několik desetiletí se počet miliardářů zvýšil v přímé úměrně tomu, jak klesaly příjmy velké části obyčejných lidí. Kde jsme to už slyšeli? V hymně Velké hospodářské krize: „Jedna věc je jistá a nic není jistější, bohatí bohatnou a chudí chudnou.“ Jsme oslepeni třpytem stále rostoucích hromad miliardářského zlata. V tuto chvíli to vypadá, že nejsme schopni vidět rodiče, kteří hladoví jen proto, aby jejich děti měly co jíst, zatímco pracují na tři částečné úvazky za minimální mzdu.
Možná, že ta záře není třpytem, možná je radiací, která pomalu ozařuje naši společnost. Jakou cenu má demokracie v době takové příjmové nerovnosti? Miliardářská třída si demokracii už dávno koupila. Chodíme volit. A tím to končí. Náš hlas je omezen na křížek na volebním lístku.
Třída superbohatých mluví s mocí přímo, ba dokonce moci říká, co má dělat. Politické dary jsou přímo úměrné ceně. Tom Hunter, s uctivou úklonou označovaný za „prvního skotského miliardáře“, poučuje prostý lid o ekonomice. Nechce nic jiného než nižší daně a fantazíruje o jakémsi kaledonském Singapuru. „V Singapuru není nic zadarmo, ale tady se zdá, že je zadarmo všechno,“ tvrdí. Chudí a hladoví, kteří nemají na oblečení pro své děti, určitě musí hltat každé jeho slovo. „Je třeba zvolit jiný přístup,“ vyzývá Hunter.
Svět si už miliardáře nemůže dovolit
Ironie je přímo dusivá. Je tu člověk – ne méně než rytíř království – který vyzývá k tomu, aby neúspěšný ekonomický systém selhal ještě víc. Od 80. let minulého století ta samá politika, která z Huntera udělala miliardáře, udělala z milionů lidí chudáky.
Nejen že chce zachovat současný ekonomický model, chce ho dokonce ještě více prohloubit. Aby ne, vždyť pracuje pro něj. Všem ostatním nepřinesl vůbec nic. V jedné věci má však pravdu: je třeba zvolit jiný přístup. S třídou miliardářů je třeba se vypořádat tak, jak se s nimi vypořádávali i naši předkové: nejprve rozbitím monopolů – stejnou medicínu ochutnali loupeživí baroni v 19. století – a poté prostřednictvím nově pojatých programů, jako byl Rooseveltův New Deal, znovuobnovit sociální stát, aby se váhy znovu vyrovnaly v zájmu jeho občanů.
Pokračovat v nastoupené cestě znamená podříznout demokracii krk. Proč by lidé nevolili krajní pravici, když je demokracie jen okrádá? Superbohatí nám lžou a záměrně nás klamou. Požadují více a více stávajícího stavu – ve skutečnosti tedy ještě nerovnější systém, než již nyní panuje – protože z toho mají prospěch. Samozřejmě že miliardáři bojují jako o život za prohloubení současného systému: vždyť pro ně pracuje.
Většina z nás je natolik omámená cetkami, které si kupujeme od superbohatých – jejich streamovanou televizí, jejich sociálními sítěmi – že nevidíme, jak nám jako zloději sahají do kapes. Dnes se říká, že nepřátelé nepřiplouvají na malých člunech, ale na jachtách a soukromých tryskáčích. Je to pravda.
Mediální systém vlastněný miliardářskou třídou neúnavně pracuje na tom, aby z našich potíží obviňoval kohokoli jiného, jen ne sebe. Neubližují vám migranti, ale miliardáři.
Když například britská vláda tvrdí, že nemůže investovat do lepších služeb pro lidi, jsou to lži. Je šestou největší ekonomikou na světě.
Vláda tím v podstatě neříká nic jiného, než že nebude investovat do lepších služeb, protože přece nebude zdaňovat bohaté ve stejné míře jako všechny ostatní. Zrovnoprávnění daně z dividend a kapitálových výnosů s daní z příjmu – jinými slovy, zdanění těch, kteří se jen flákají a sledují, jak jim rostou peníze, ve stejné míře jako těm, kteří pracují – by přineslo 21 miliard liber. A to jen pro začátek.
Bohatství superbohatých roste čím dál rychleji
Blíží se bouře. Je cítit ve vzduchu. Tento systém už dlouho nevydrží. V Americe už se bouře rozpoutala a strhla národ do víru MAGA.
Je čas otočit karty. Buď se vypořádáme s třídou miliardářů, abychom ochránili lidi, nebo budeme čelit děsivým bouřím z USA.
Neil Mackay je vedoucím redaktorem deníku Herald. Je několikrát oceněným investigativním novinářem, autorem beletrie i literatury faktu, filmařem a televizním hlasatelem. Specializuje se na zpravodajství, bezpečnost, kriminalitu, společenské záležitosti, kulturní komentáře a zahraniční i domácí politiku. Mackay byl v roce 1999 spoluzakladatelem listu Sunday Herald. Je také autorem knih The War on Truth (2006), All the Little Guns Went Bang Bang (2013) a The Wolf Trial (2017).
