V kapitalismu se nejvíce šetří na těch, kteří se nemohou bránit – tedy na úplně nejchudších. V dobách krize se sociální stát vždy jen seškrtává. Zdá se, že o něm už nedokážeme mluvit jinak než z pozice síly.
Sociální stát je jedním z největších úspěchů lidské civilizace. Vyvinul se po vzniku moderního národního státu v 19. století. Již císaři, králové a reakčně konzervativní kancléři věděli, jak je pro ně důležitý. Je pro ně totiž představuje nezbytný kompromis. Kdyby sociální stát neexistoval, vládnoucí třída by se musela oprávněně obávat, že obyvatelstvo přestane spolupracovat. Společenský smír by byl ohrožen.
Bohatí by snadno naplnili státní rozpočet
Díky dělnickému hnutí byl sociální politika rozšířena a upevněna, takže i navzdory kapitalismu bylo možné dosáhnout určitého přerozdělování. Opatření sociálního státu vedou k rovnější a tím spravedlivější a svobodnější společnosti. Není divu, že sociálnědemokratické státy se svým sociálním blahobytem fungují nejlépe.
Autoritativní přístup k sociální problematice
Už desítky let se ale o sociálním státě mluví pouze autoritativně. Uvažuje se o tom, co je třeba zrušit nebo alespoň omezit. Nyní to v Německu opět postihuje příjemce sociálních dávek. Jsou to lidé, kteří dosud propadli všemi sociálními sítěmi a skončili úplně na dně.
Tak se o tom ale nemluví. Stejně jako se v Rakousku v případě minimálního příjmu předstírá, že občanský příjem je zárukou krásného života. V současné době se ve tažení proti „totálním odmítačům“ – tedy lidem, kteří se nedostaví na domluvené schůzky. Kdo by chtěl takové lidi bránit? Tento způsob uvažování říká: „Kdo nedokáže dodržet ani jednoduchou schůzku, ten také nemůže nic očekávat od společnosti.“
Hodně prostoru pro debatu o ničem
Je absurdní, jak důležitou roli podobné argumenty v debatě hrají. Tato výčitka se totiž týká přibližně 23 000 lidí v Německu, což je 0,6 % všech příjemců dávek (a 0,028 % celkové populace). Jde tedy o zcela zanedbatelný počet, ještě než se vůbec začneme zabývat tím, proč tito lidé dávky pobírají. Totéž platí i pro rozpočet. Velkohubě ohlášené úspory ve výši 170 milionů eur jsou pro tak velkou zemi v podstatě irelevantní, ale ani těm se nedá přiblížit.
Pro srovnání: daňové úniky stojí Německo každoročně 100 miliard eur a Rakousko 13 miliard eur.
Pomstychtivé fantazie místo reálných řešení
Přesto se vysoká politika zaměřuje na zanedbatelný problém. Stát z toho nic nemá, jeho politikové pouze uspokojují svou emocionální potřebu po ponížení druhých.
Může existovat mnoho dobrých (i špatných) důvodů, proč lidé nedodržují termíny. Může to být kvůli jejich lhostejnému přístupu, ale opakované zmeškání termínů může být také příznakem deprese, přetížení a vyhoření. S pomocí nebo nasměrováním v rámci zdravotního systému by se možná část „totálních odmítačů“ a tzv. „nepřizpůsobivých“ dokonce zcela vypařila.
Ale o tom se už ani nediskutuje. Sociální stát se již neprojednává jako investice do sociálního smíru, prosperity a v konečném důsledku do budoucnosti země. Je pouze terčem pomstychtivých fantazií vůči „neproduktivním“; fantazií, které nemají nic společného s realitou. Krize je tu a na někom se musí vybít.
Jak problematický je sociální stát?
To vede k obecné akceptaci autoritářských opatření mezi obyvatelstvem. Kdo pociťuje autoritářství na vlastní kůži, je méně ochoten k solidaritě s druhými. Kdo zažívá, že je akceptovatelné a příjemné šlapat po druhých, není ochoten k žádné solidaritě.
My občané bychom to neměli tolerovat. Jde o naše práva a svobody, které jsou omezovány. Všechny demokratické strany by proto měly sociální stát považovat za to, čím skutečně je: za výdobytek civilizace.
