Změna klimatu dopadá na lidi stále silněji, ale volby často vyhrávají ti, kteří ji zlehčují. Dva vědci vysvětlují, jak k tomu dochází – a proč ani ekologické strany nevidí celou situaci.
V Evropě panuje sucho, přerušované silnými dešti. Velká Británie zažila nejteplejší jaro od začátku měření. V Indii zemřelo při povodních 30 lidí, v Nigérii více než 150. V Kanadě hoří tolik lesů, jako už desítky let ne. Ačkoli jsou důsledky globálního oteplování stále více patrné, změna klimatu ustupuje v politice a společnosti do pozadí, pravicové radikální strany jako AfD nebo vláda Donalda Trumpa v USA ji popírají nebo bagatelizují. Zdá se, že je tedy pravý čas na rozhovor se sociální psycholožkou Verou Kingovou a sociologem Stephanem Lessenichem, kteří se zabývají popíráním reality v souvislosti s klimatickou krizí.
Süddeutsche Zeitung: Trumpova vláda chce téma klimatických změn vymazat z vědy, médií a politiky. Proč to zjevně mnoho lidí podporuje a proč se tím dají dokonce vyhrát volby?
Stephan Lessenich: Kampaň americké vlády se týká i dalších oblastí, jako je rovnost pohlaví, občanská práva nebo univerzity. Trumpovi příznivci jsou fascinováni tím, že se lze jednoduše zbavit všeho, co nezapadá do jejich vlastního světového názoru. Dekretem. Že Trump má moc to jednoduše rozhodnout a že oni sami se mohou na této rozhodovací moci podílet. Klimatická krize? Neexistuje. Nebo nás nezajímá, budeme pokračovat jako doposud. Tato mocná svévole je pro mnohé působivá. Kromě toho existuje ještě frakce nihilistů, kterým současný společenský vývoj stejně vadil a kteří jsou nyní rádi, když někdo celé toto uspořádání jednoduše rozbije.
Jak mohou ženy volit pravicové strany?
Vera Kingová: Ignorování reality klimatických změn je zcela jasně opakem toho, co by mělo být řešením tohoto problému. Připomíná to dětský přístup, kdy dítě věří, že nepříjemná nebo hrozivá realita zmizí, když zavře oči. Pokud něco nechci, tak to neexistuje. O to fatálnější je, když takové iluze získají politickou moc a určují výklad reality.
To ale problém globálního oteplování nevyřeší.
Kingová: Nečinností se to ještě zhoršuje. Ale sdílet s ostatními převládající názor, že to vlastně není tak zlé, může být morálně uklidňující. Tento postoj také souvisí se strachem.
Konkrétně s jakým strachem?
Kingová: Kdokoli se alespoň trochu zabýval globálním oteplováním, tuší, že jde o existenční hrozbu. Typickým vzorcem chování je pak rychle bagatelizovat nebo popírat nebezpečí. V historii se to stávalo často a částečně jsme to zažili i v případě koronaviru. Pokud to podpoří i politika, dojde ke kolektivnímu uvolnění. To je na první pohled lákavé, ale také velmi nebezpečné. Čím více přírodních katastrof se totiž stane, tím větší je podvědomý strach. A ten se často vybíjí v agresi. Pak se hledají obětní beránci. Například jsou napadáni ti, kteří problémy pojmenovávají nebo se je snaží řešit.
Proč se popírání nebo bagatelizování klimatických změn často vyskytuje právě v pravicově radikálních kruzích?
Lessenich: Hraje zde roli lhostejnost k utrpení druhých, ať už jde o lidi v budoucnosti nebo v jiných částech světa, kde jsou již dnes základní životní podmínky ničeny suchem, přívalovými dešti a povodněmi. Lidé to přijímají s pokrčením ramen. Takový antihumanismus oslovuje spíše pravicové kruhy. Ty ignorují nejen klimatické změny, ale i jejich sociální důsledky.
Kingová: Autoritářské postoje měly vždy tendenci glorifikovat minulost, populisticky překrucovat problémy současnosti a vyhýbat se realistickému pohledu na budoucnost. Strach nebo hněv vyplývající z nevyřešených problémů se zároveň obrací proti lidem s odlišným názorem nebo cizincům. To se pak odráží i v debatě o klimatických změnách.
Lessenich: A nejprve se snažíme problém přesunout někam jinam, buď do budoucnosti, nebo do jiných zemí. Podle hesla: Ať s tím něco udělají oni.
Proč je argumentace „Ale Čína!“ v debatě o klimatu nesmyslná
I v politickém středu má toto téma v současné době těžkou pozici.
Lessenich: Nakonec i v politice Zelených dochází k jakémusi popírání. Odmítají uznat, že klimatickou krizi nelze vyřešit prostředky, které jsou v souladu se systémem. Daň z CO2 a technologické inovace k tomu sice mohou částečně přispět, ale mnohem zásadnější jsou změny v tom, co vyrábíme a jak spotřebováváme. Byly by zapotřebí radikální změny, například v potravinářském průmyslu nebo v dopravě. Ale i politici kteří závažnost situace chápou, tvrdí, že stačí inteligentní politika řízení trhu a chování, aby bylo možné udržet dopady klimatických změn v mezích. I to je strategie, jak se zbavit reality. Pro racionálnější část populace je to však velmi lákavá nabídka.
Jak v tomto ohledu hodnotíte novou spolkovou vládu složenou z CDU/CSU a SPD?
Lessenich: V předvolební kampani do Spolkového sněmu nehrálo klima téměř žádnou roli, stejně tak ani v koaliční smlouvě. Nyní se stanovují nové priority, které jsou opět ty staré: ekonomika má přednost před ekologií. Růst, pracovní místa, konkurenceschopnost, obvyklá mantra. Udržitelnost se stává druhořadou.
Je to už popírání reality?
Lessenich: Spíše se střetávají dvě vnímání reality. Jedno vnímání říká: Čím později zastavíme globální oteplování, tím to bude těžší, a je existenčně důležité řešit tento problém hned teď. Druhé tvrdí, že jsou právě teď důležitější věci a že to nebude tak zlé.
Daron Acemoğlu: Proč je třeba omezit moc bohatých?
Kingová: Kromě popírání problému existuje ještě druhá varianta, která podkopává účinné jednání: nabízet falešná řešení, kterými se předstírá, že máme věci pod kontrolou, aniž by se v životě lidí muselo něco zásadně změnit. Patří k tomu lpění na slepé logice ustavičného růstu, na zvyšování prosperity za každou cenu, které dále ničí přírodu a podmínky našeho života.
Jak se téma klimatu dostane z politické a společenské defenzivy?
Lessenich: V tomhle ohledu jsem pesimista. Klimatické hnutí Fridays for Future přece jen požadovalo to, co už bylo mezinárodně dohodnuto v Pařížské dohodě o klimatu z roku 2015. Vlády by proto měly brát vážně cíl omezit globální oteplování na 1,5 stupně Celsia a udělat vše pro to, aby toho dosáhly. To nebylo nic revolučního. Nyní je to již nedostatečné, protože hranice 1,5 stupně byla pravděpodobně již překročena. Proto by každé nové hnutí mělo své požadavky spíše ještě zvýšit.
Nebojíte se pak ještě silnějšího odporu ze strany společnosti?
Lessenich: Je to možné, ale nevidím jinou možnost, než si ve věcech klimatu nalít čistého vína.
Kingová: Klimatickou politiku bych hodnotila podle toho, zda se snaží rozšířit prostor pro řešení problémů. Studie naznačují, že mnoho lidí považuje ochranu klimatu v zásadě za správnou, ale má potíže s její realizací. Na tom by se mělo pracovat. A hnutí Fridays for Future se dotklo bodu, který se týká našich potomků. Život totiž ztrácí smysl, pokud neexistuje žádná naděje do budoucna. A pokud neexistuje nic kromě nás. Také představa, že zachraňujeme své vlastní prostředí – podobně jako rodina prepperů v bunkru – a to, co se děje kolem, nás nezajímá, popírá smysl života, který je založen na představách o budoucnosti a vztazích s ostatními.
Co dělá absence odporu s demokracií?
Protože se svět nejspíš řítí do záhuby, chce Elon Musk v budoucnu emigrovat na Mars. Je to šílené, nebo logické?
Kingová: Je to další varianta obrany před problémy: pokračování megalománie, že alespoň privilegovaní se mohou dostat do bezpečí a vše vyřešit za pomocí technologií. Takže na Zemi prostě pokračujeme jako doposud, to ale nehraje žádnou roli, protože pak prostě zmizíme do kosmu.
Lessenich: Elon Musk by se možná dokonce cítil dobře na Marsu, spolu s několika bytostmi, které sám naklonoval. Zbytek naděje spočívá v tom, že většina lidí má jiné potřeby.
Vera Kingová je významná německá profesorka sociologie a psychoanalytické sociální psychologie na Goetheově univerzitě ve Frankfurtu a ředitelkou Sigmund-Freud-Institutu. Zaměřuje se na výzkum vlivu společenských podmínek, digitalizace, migrace, genderu a mezilidských vztahů na psychický vývoj jedince, vede významné interdisciplinární projekty týkající se například psychosociálních dopadů optimalizace v digitální společnosti a je autorkou ceněných studií o adolescenci, autoritářství či kulturní proměně identity.
Stephan Lessenich je přední německý sociolog a profesor společenské teorie a sociálního výzkumu na Goetheově univerzitě ve Frankfurtu, kde zároveň vede Institut für Sozialforschung. Jeho odborný zájem zahrnuje politickou sociologii sociální nerovnosti, studium a kritiku kapitalismu, teorii sociálního státu a komparativní makrosociologii. V minulosti působil na univerzitách v Jeně a Mnichově, byl předsedou Německé sociologické společnosti i spolupříjemcem Thüringenské ceny za výzkum. K Lessenichovým klíčovým publikacím patří „Neben uns die Sintflut“ a „Grenzen der Demokratie“, v nichž analyzuje dopady globalizace, kapitalistického rozvoje i omezení demokracie v kontextu soudobé společnosti.
