Poté, co viceprezident J. D. Vance povzbudil posluchače podcastu nedávno zesnulého Charlieho Kirka, aby se stali online strážci pořádku a hledali kohokoli, kdo „oslavuje“ Kirkovu smrt, minulý týden dodal: „Nevěříme v politické násilí, ale věříme v slušnost. A v oslavách politické vraždy není žádná slušnost.“ Hostující příspěvek profesorky Roxanne Gayové pro New York Times.
Vance dělá jen to, co konzervativci dělají často – vymýšlí si postavy, aby jejich stoupenci měli někoho konkrétního, proti komu mohou brojit. Tento druh demagogie je neuvěřitelně nebezpečný, protože když si neformální zástupci strážců zákona uvědomí, že skutečných nepřátel je málo, přijmou jakoukoli náhradu. Svůj uměle vyvolaný hněv směřují na nevinné lidi, marginalizované skupiny a nakonec i proti sobě navzájem.
Civilizovanost a slušnost je způsob jednání, který je často vyžadován v politické diskusi; je to cena za vstup do důležité politické debatní kultury – jak by nás jistě chtěli přesvědčit její zastánci. Bez zdvořilosti to zkrátka nefunguje. Ale zdvořilost – představa, že existuje dokonalý, zdvořilý způsob komunikace o sociopolitických rozdílech – je pouhou fantazií.
Lidé, kteří volají po slušnosti, předpokládají, že jsme schopni se vypořádat s náročnými myšlenkami, že jsme schopni změnit názor a že jsme schopni chovat se slušně i tváří v tvář významným rozdílům. Aby taková atmosféra mohla existovat, museli bychom zapomenout na vše, co nás činí tím, kým jsme. Museli bychom věřit – navzdory mnoha důkazům o opaku – že svět je spravedlivé a čestné místo. A neměli bychom mít co ztratit.
Ve fantaziích o slušnosti, pokud se chováme civilizovaně v otázkách našich neshod, praktikujeme politiku správným způsobem. Pokud jsme zdvořilí, když vyjadřujeme bigotnost, předvádíme úctu lidem, které ve skutečnosti nerespektujeme a kteří na oplátku nerespektují nás. Jediné, na čem záleží, je herecký výkon.
Lidé posedlí zdvořilostí milují výmluvné ďábly, kteří nosí hezké obleky, mají upravené účesy a šeptem šíří sladké předsudky. Konzervativci mezi nimi tlačí na to, aby marginalizovaní lidé přišli o svá práva a svobody, a někdy dokonce riskovali své životy. Tolerují protesty, ale pouze pokud se shromáždíte spořádaně, z kultivovaných důvodů, nezvyšujete hlas, nevyjadřujete hněv a nezůstáváte déle, než jste vítáni.
V tomto kontextu znamená nezdvořilost odmítnout podlehnout nenávisti, odmítnout zdvořile se usmívat na někoho, kdo vás nepovažuje za rovnocenného, odmítnout odstraňovat zdánlivě nepříjemné části sebe sama, dokud nezůstane nic. Být nezdvořilý znamená poukazovat na pokrytectví a dezinformace. Znamená to přesně poukázat na to, co lidé řekli, s dostatkem důkazů, a hnát je k zodpovědnosti za jejich slova i činy.
Znamená to protestovat proti nespravedlnosti a zároveň si uvědomovat, že protest nemusí být zdrženlivý nebo ohleduplný. Znamená to uplatňovat své ústavou chráněné právo na svobodu projevu. Znamená to věřit ve vědu, faktické informace, veřejné vzdělávání a další podobné kacířské myšlenky. Slušnost je klec, do které se máme zavřít, a pak se od nás očekává, že ještě budeme vděční za své uvěznění.
I pojem dvou skupin – občanské a neobčanské – vychází z představy, že všichni hrajeme podle stejných pravidel a stojíme na stejné úrovni, aniž by nás trápily nerovnosti a předsudky světa. Jak jsem již řekla, občanská slušnost je fantazie, protože náš politický diskurz se nikdy neodehrává ve vakuu. Odehrává se v krásném chaosu reálného světa. Je přinejlepším naivní věřit, že občanská zdvořilost je důležitější než to, kým jsme, za čím stojíme a jakým způsobem.
Trumpova administrativa nemá žádné skryté ambice. Ať už jde o přejmenování Ministerstva obrany na Ministerstvo války nebo o obecné označování „levičáku“ za „domácí teroristy“, administrativa dává jasně najevo, že existují nepřátelé a spojenci, že existuje „my“ a „oni“. Buď jste s nimi, nebo máte problém.
Ať už kdy existovaly jakékoli politické normy, od začátku druhého Trumpova prezidentství byly opakovaně porušovány. V této nové abnormální situaci můžeme jen s nedůvěrou sledovat, jak je naše demokracie rozdělována mnoha způsoby – nepatřičným vlivem miliardářů, rušením důležitých vládních programů, neúprosným pronásledováním nelegálních přistěhovalců a jejich následným uvězněním v nelidských zařízeních a stále se rozrůstajícím seznamem dalších, jedinečných amerických hrůz. Mluvit o těchto pravdách je však neslušné, nezdvořilé, neamerické. Mluvit o těchto pravdách znamená, že jste jedním z nich, mimo ochranu vůdců této země.
Národní muzeum občanských práv v Memphisu je důkazem ostrého kontrastu mezi slušností a neslušností. Myslíme si, že o hnutí za občanská práva víme hodně, a pro mnoho z nás to jistě platí, ale často zapomínáme na naprosté a nekonečné násilí institucionalizovaného rasismu v podobě zákonů Jima Crowa. Bílí lidé té doby bezohledně uplatňovali svou moc. Proti demonstrantům nasazovali vodní děla a slzný plyn. Pouštěli na ně psy. Uchylovali se ke všem druhům fyzického a stochastického násilí. A někdy se situace vyhrotila ještě více.
V jedné z expozic muzea jsou vystaveny zničené a spálené trosky autobusu Greyhound, který přepravoval aktivisty Freedom Riders v Alabamě. Autobus byl zapálen davem rozzuřených bělochů, kteří členy Freedom Riders poté, když unikli z hořícího autobusu, ještě zbili. Aktivisté se pouze snažili upozornit na zvěrstva Jima Crowa. Protestující při svých akcích (tzv. sit-inech) využívali svou sílu k tomu, aby požadovali své právoplatné místo ve svobodné společnosti. Všechny jejich protesty byly pokojné a nenásilné.
Nenásilí neznamenalo pasivitu. Byla to strategie, jejímž cílem bylo odhalit brutální kontrast mezi taktikou utlačovatele a reálnými zážitky utlačovaných. Nenásilný občanský protest byl přijat s hrubou nezdvořilostí, což znamená, že pokrytecký způsob, jakým v současnosti chápeme zdvořilost a nezdvořilost, není opravdu nic nového.
Výzva k slušnému chování je projevem moci. Je to způsob, jak připomenout bezmocným, že existují díky vůli těch, kteří jsou u moci, a měli by se podle toho chovat. Je to snaha o kontrolu.
Slušnost je zde používána jako klacek k dalšímu zdůraznění rozdílů mezi „námi“ a „jimi“. Je to požadavek lidí s tenkou kůží, kteří nechtějí, aby bylo zpochybňováno jejich křehké ego a myšlenková chudoba. A je to nástroj hrůzovládců, kteří se zoufale a zpocenými rukama drží moci, nadšení z toho, jak nutí lidi, korporace a dokonce i jiné národy, aby se podřídili jejich vůli, ale jsou vyděšení z toho, co se stane, až jim všechno vyklouzne z rukou.
Jako spisovatelka, jako člověk, nevím, jak žít, psát a prosperovat ve světě, kde snaha o slušnost, spravedlnost a rovnost může být vnímána jako neslušnost, kde to může vést k ohrožení mého života nebo života mé rodiny; kde se obávám, že nepoctivý Nejvyšší soud se pokusí legálně zrušit moje manželství; kde se obávám o své sousedy a komunitu, kteří jsou zranitelní vůči nekontrolované moci. Mám tisíce obav a cítím se bezmocná, rozzlobená a unavená, ale také si uvědomuji, že nečinnost není přijatelnou volbou.
Každý den čtu zprávy a stěží je dokážu všechny zpracovat. Neustále přemýšlím, kdy dosáhneme kulturního zlomu, kdy Trumpova administrativa zajde tak daleko, že nás vytrhne z pohodlí našeho každodenního života. Dívám se na naše volené představitele, zejména na ty demokratické, a stěží je poznávám. Mnohokrát jsem psala o tom, že nás nikdo nezachrání, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že naši vůdci budou souhlasit, že se předem podřídí, že jejich politickou strategie bude se více spoléhat na přijetí konzervativních politik, než na prosazování progresivních.
Při nedávné generálce opery „The Amazing Adventures of Kavalier and Clay“ (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye), která je adaptací stejnojmenného románu Michaela Chabona, mě zaujala podobnost mezi příběhem a naší současností – zoufalství z fašismu, utrpení ze života ve lži ze strachu, nutnost velkého i malého odporu a spása v podobě vyprávění příběhů. Když Joe Kavalier odchází do války bojovat proti mocnostem Osy, jeho odcizená přítelkyně Rosa Saks mu píše dopis, v němž ho prosí, aby se vrátil domů, a odvolává se na hebrejský pojem tikkun olam: „Svět bude vždy rozbitý“, zpívá. „Přesto ho naprav.“
Tato slova mi nejdou z hlavy. Nacházíme se v nebezpečném a citlivém okamžiku americké historie. Je na nás všech, abychom odmítli iluzi slušnosti a upřednostnili nápravu. Tato země je rozbitá, ale nemusí to být navždy.
Roxane Gay je americká spisovatelka, esejistka, kritička a univerzitní profesorka haitského původu. Proslavila se zejména sbírkou esejů „Bad Feminist“, bestsellerem reflektujícím současný feminismus, vztahy a identitu, ale také memoárem „Hunger“, v němž otevřeně popisuje svůj vztah k vlastnímu tělu a zkušenosti se stigmatizací. Je autorkou románu „An Untamed State“ či sbírky povídek „Difficult Women“, pravidelně přispívá do New York Times a zaměřuje se na témata rasy, genderu a nerovnosti. Kromě literárních ocenění (např. Guggenheimovo stipendium) působí jako Gloria Steinem Endowed Chair in Media, Culture and Feminist Studies na Rutgers University, je editorkou, pedagožkou a významným hlasem současné americké literatury.
