Bohatství má nejen vysoký společenský status, ale také zásadní vliv na politiku a kulturu. Množství peněz však není měřítkem moudrosti. Je nejvyšší čas učinit přítrž technologickým miliardářům. Příspěvek ekonoma Darona Acemoğlua.
Technologičtí miliardáři jako Bill Gates, Mark Zuckerberg a Elon Musk patří nejen k nejbohatším lidem v historii lidstva, ale mají také mimořádný společenský, kulturní a politický vliv. Částečně je to dáno statusem, který naše společnost bohatství obecně přisuzuje. Důležitější než samotné bohatství je však to, že tito miliardáři jsou uznáváni jako podnikatelští géniové, kteří vykazují nebývalou úroveň kreativity, odvahy, předvídavosti a znalostí v nejrůznějších oblastech. Když k tomu připočteme skutečnost, že ovládají nejdůležitější platformy sociálních médií, vyjde nám situace, která nemá v novodobých dějinách obdoby.
Bohatí inovátoři
Představa bohatého, neohroženého podnikatele, který mění svět, sahá přinejmenším do doby loupeživých rytířů zlatého věku, takzvaného gilded age. Jedním z hlavních důvodů jeho dnešní popularity je však román Ayn Randové Atlas pozdvihl rameny, jehož hlavní hrdina se snaží přetvořit kapitalismus pouhou silou svého idealismu a vůle. Ačkoli se Randové román těší kanonickému statusu mezi podnikateli ze Silicon Valley a libertariánsky smýšlejícími politiky, vliv jeho ústředního archetypu se na tyto kruhy zdaleka neomezuje. Od Bruce Wayna (Batman) a Tonyho Starka (Iron Man) až po Daria Tanze (Salvation) jsou bohatí, technologicky zdatní inovátoři, kteří zachraňují svět před hrozící katastrofou, nedílnou součástí naší populární kultury.
Někteří lidé budou mít vždy větší moc než jiní, ale kolik moci je už příliš mnoho? Dříve byla moc spojována s fyzickou silou nebo vojenskou zdatností, ale dnes je výsledkem toho, co jsme spolu se Simonem Johnsonem v naší knize „Moc a pokrok“ nazvali „přesvědčivostí“. Čím vyšší je vaše postavení, tím snadněji přesvědčíte ostatní.
Vyšší postavení pro tebe znamená nižší postavení pro tvé sousedy.
Ve Spojených státech se během průmyslové revoluce status pevně spojil s penězi a bohatstvím, což vedlo k prudkému nárůstu příjmové a majetkové nerovnosti. I když se v některých obdobích vláda pokoušela tento trend zvrátit, společnost byla vždy strukturována na základě přísné hierarchie postavení.
Tato struktura je problematická hned z několika důvodů. Za prvé, neustálá soutěž o status – a přesvědčování – je do značné míry hrou s nulovým součtem. Vyšší postavení pro tebe znamená nižší postavení pro tvé sousedy a strmější hierarchie statusů znamená, že někteří lidé jsou šťastní, zatímco mnoho jiných žije v nespokojenosti a neštěstí.
Je lepší utratit milion dolarů za zlaté hodinky Rolex, nebo investovat do učení se novým dovednostem? Obojí může mít vnitřní hodnotu – krása hodinek, nebo hrdost na získání nových znalostí – ale první z obou investic pouze signalizuje, že jste bohatší a máte více možností nápadně utrácet. Druhá investice oproti tomu zvyšuje váš lidský kapitál a může být i přínosem pro společnost. Ale první investice je do značné míry hrou s nulovým součtem, a co hůř, může se snadno vymknout kontrole, protože každý následně ještě více utrácí za okázalou spotřebu, aby si udržel své postavení nad ostatními.
Diktatura diletantismu
Existují evoluční i společenské důvody pro spojení přesvědčivosti se statusem a prestiží. Koneckonců, pro jednotlivce má smysl učit se od lidí s odbornými znalostmi a je rozumné spojovat odbornost s úspěchem. Navíc je tato forma učení dobrá pro společnost, protože usnadňuje koordinaci a sbližování směrem k osvědčeným postupům. Když je však status spojen s bohatstvím a prudce vzroste nerovnost, začnou se základy, na nichž spočívá odbornost, rozpadat.
Kdo má větší truhlářské znalosti – dobrý a zkušený truhlář, nebo miliardář z hedgeového fondu?
Představte si následující myšlenkový experiment: kdo má větší odbornost v truhlářství – dobrý a zkušený truhlář, nebo miliardář z hedgeového fondu? Je zřejmé, že si vybereme truhláře, ale čím větší bohatství vede k vyššímu postavení, tím větší váhu mají názory miliardářů z hedgeových fondů, a to i ve vztahu k truhlařině. Anebo jiný příklad: čí názory na svobodu slova mají dnes větší váhu? Názory technologického miliardáře, nebo názory filozofa, který se s touto otázkou dlouhodobě potýká a jehož důkazy a argumenty prověřili další kvalifikovaní odborníci?
Ideální míra
Čím hlouběji jsme vtaženi do rovnováhy „bohatství je status“, tím spíše akceptujeme nadvládu technologických miliardářů. Je však těžké uvěřit, že by bohatství mohlo být ideálním měřítkem zásluh nebo moudrosti, natož pak životaschopnou náhradou za truhlářskou kompetenci nebo za svobodu slova. Kromě toho je bohatství vždycky něco náhodného. Můžeme se donekonečna přít o to, zda je LeBron James na vrcholu své basketbalové kariéry lepší než Wilt Chamberlain, ale pokud jde o bohatství, není o čem mluvit. Zatímco Chamberlain měl v době své smrti v roce 1999 odhadované čisté jmění ve výši deseti milionů amerických dolarů, Jamesovo čisté jmění se odhaduje na 1,2 miliardy amerických dolarů.
Superbohatí nám lžou. Je na čase, otočit karty
Tyto rozdíly nesouvisejí s talentem nebo pracovní morálkou. Chamberlain prostě žil v době, kdy sportovní hvězdy nebyly placeny tak dobře jako dnes. Částečně je to dáno technologiemi (díky televizi a digitálním médiím může dnes Jamese sledovat kdokoli), částečně normami (platby stovek milionů kulturním superhvězdám se staly přijatelnějšími) a částečně daněmi (kdyby v USA stále platila horní sazba daně přes 90 %, James by měl méně peněz a v zemi by panovala nižší míra majetkové nerovnosti).
Dnešní technologičtí magnáti by nenashromáždili takové bohatství, kdyby se technologický sektor nestal ústředním prvkem ekonomiky a nebyl poháněn silnou dynamikou „vítěz bere vše“. Skutečnost, že Gates a Musk museli platit nižší daně, z nich sice nedělá chytřejší lidi, ale rozhodně je učinila bohatšími – a tedy i vlivnějšími.
Moc korumpuje
Tyto osobnosti těží také z ještě nepříjemnější dynamiky, kterou s kolegou Johnsonem zkoumáme na příkladu Ferdinanda de Lessepse. Lesseps dosáhl na konci 19. století ve Francii obrovského postavení. Byl prozíravý a dokázal přesvědčit politiky v Egyptě a ve Francii, že se mezinárodní námořní obchod stane velmi důležitým. Měl však také obrovské štěstí: technologie, které potřeboval k vybudování Suezského průplavu bez zdymadel, byly vyvinuty právě včas, aby projekt zachránily. Úspěchem v Suezu dosáhl Lesseps velké prestiže. Ale to, jak se svým novým postavením naložil, nám mnohé odhaluje. Stal se bezohledným, bezhlavým, arogantním a projekt Panamského průplavu vedl neproveditelným směrem, který nakonec vedl k smrti více než 20 000 lidí a finančnímu zruinování mnoha dalších. Stejně jako všechny formy moci může i přesvědčivost učinit člověka panovačným, bezzásadovým, destruktivním a společensky protivným.
Je kontraproduktivní posilovat status lidí, kteří již mají velký status.
Lessepsův příběh je stále aktuální, protože má jasné paralely s chováním mnoha dnešních miliardářů. Ačkoli někteří z nejbohatších lidí v USA nevyužívají svého postavení vyplývajícího z jejich bohatství k ovlivňování kritických veřejných debat (na mysli mám Warrena Buffetta), mnozí jiní to dělají. Gates, Musk, George Soros a další se neváhají vyjadřovat k otázkám, které jsou pro ně důležité. A přestože je snadné vítat příspěvky těch, s nimiž souhlasíme, měli bychom tomuto pokušení odolat. Pro společnost má velký smysl využívat znalostí a zkušeností lidí, kteří toho o určitém tématu hodně vědí, ale je kontraproduktivní posilovat status lidí, kteří již velký status mají.
Alternativa
Za to, že politika v USA podporuje obrovskou nerovnost, samozřejmě nemohou jen miliardáři. Měli by však převzít odpovědnost za to, že zneužívají obrovského postavení, které získali díky bohatství v podmínkách rostoucí nerovnosti. To platí zejména tehdy, když svého postavení využívají k prosazování vlastních ekonomických zájmů na úkor ostatních nebo k polarizaci již tak rozdělené společnosti provokativní rétorikou či chováním zaměřeným na status.
Tvrdá práce se nevyplácí: proč nemá výkon žádnou cenu?
Jestliže mají nezodpovědní miliardáři již nyní příliš velký společenský, kulturní a politický vliv, rozhodně bychom jim neměli poskytovat ještě větší veřejný prostor – například vlastní sociální síť, jakou má k dispozici Musk. Namísto toho bychom měli hledat silnější institucionální prostředky k omezení moci a vlivu těch, kteří jsou již nyní privilegovaní, a přehodnotit daňovou, regulační a výdajovou politiku, která tak obrovské nerovnosti vůbec vytvořila.
Musíme se konečně vážně bavit o tom, čeho si máme vážit a jak můžeme ocenit a odměnit přínos těch, kteří nemají obrovský majetek.
Nejdůležitější krok však bude zároveň tím nejtěžším. Musíme se konečně vážně bavit o tom, čeho si máme vážit a jak můžeme ocenit a odměnit přínos těch, kteří nemají obrovské bohatství. Většina lidí sice bude souhlasit s tím, že existuje mnoho způsobů, jak přispět společnosti, a že by vynikající výsledky ve zvolené profesi měly být zdrojem individuálního uspokojení a ocenění ze strany ostatních. My jsme však tuto zásadu ignorovali a hrozí, že na ni zcela zapomeneme. I to je symptomem současného problému.
Daron Acemoğlu je turecko-americký ekonom arménského původu, působící jako profesor ekonomie na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Je známý svým výzkumem v oblasti institucionální a politické ekonomie. V roce 2024 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii společně s Jamesem A. Robinsonem a Simonem Johnsonem za srovnávací studie prosperity mezi státy a říšemi. Je autorem několika významných knih, včetně „Why Nations Fail“ (Proč státy selhávají), „The Narrow Corridor“ (Úzký koridor) a „Power and Progress“ (Moc a pokrok). Acemoğlu je jedním z nejcitovanějších světových ekonomů a významně ovlivnil moderní ekonomické myšlení.
