Zohran Mamdani vedl dechberoucí volební kampaň. Jeho vítězství však umožnila také dlouholetá příprava demokratických socialistů v New Yorku, desítky tisíc dobrovolníků – a neschopnost politických elit.
Působivé vítězství Zohrana Mamdaniho v komunálních volbách v New Yorku elektrizuje levici. A to je dobře. Ale co tento úspěch znamená pro americké socialisty?
Je vždy lákavé interpretovat volební výsledky ideologicky, jako by byly ukazatelem obecné nálady v zemi nebo potvrzením toho či onoho světového názoru. Před necelým rokem se v americké politice zdálo, že porážka Kamaly Harrisové ukazuje, že se stále více protiimigračně naladěná země posouvá doprava. Stejně tak před čtyřmi lety byl newyorský starosta Eric Adams se svým tvrdým postojem proti kriminalitě považován za budoucnost Demokratické strany. Dnes se mnozí vyjadřují stejně o politice Mamdaniho.
Proč je Zohran Mamdani nejlepším komunikátorem levice?
Volby však nikdy nejsou jednoznačným referendem o ideologii nebo volebním programu. Do značné míry je ovlivňují silné a slabé stránky jednotlivých kandidátů. Kdyby Mamdani nebyl v roce 2020 zvolen do parlamentu státu New York, v roce 2025 by nekandidoval a pravděpodobně by se nenašel žádný kandidát s podobným talentem a nasazením, který by ho mohl nahradit. Kdyby se Eric Adams neproslavil především korupcí, možná by v úterý dosáhl jasného vítězství, protože by se pravděpodobně nenašel žádný vážný protikandidát.
Neexistovala žádná záruka, že se v roce 2025 naskytne příležitost nominovat demokratického socialistu na post starosty New Yorku – ani že by se v takovém případě našel vhodný kandidát, který by byl schopen této příležitosti využít.
Příprava na místní úrovni
Právě kvůli těmto nejistotám byla nutná dlouholetá práce: ta umožnila levici tuto příležitost využít. Podstatnou část této práce odvedli Demokratičtí socialisté Ameriky v New Yorku (NYC-DSA), kteří v uplynulých deseti letech prosadili kandidáty jako Mamdani do městské rady a do federálních úřadů. Newyorská místní organizace a její sesterská organizace Mid-Hudson Valley DSA nyní mají devět zástupců na federální úrovni a dva členy městské rady, kteří se všichni zasazují o zájmy pracujícího obyvatelstva.
Před osmi lety nebyla součástí plánu NYC-DSA kandidatura v komunálních volbách. Kdyby však místní skupina tvrdě nepracovala na volebních kampaních do státního sněmu, neměla by organizační kapacity, kooperaci, důvěryhodnost a především kandidáta pro úterní volby.
Nikdy za mého života nebyla propast mezi politickými přáními lidí spolupracovat na změně světa a možnostmi, které se jim k tomu nabízejí, větší.
Tyto organizační kapacity také ovlivnily způsob, jakým byla vedena volební kampaň. NYC-DSA si v průběhu let vyvinula jedinečnou filosofii volební kampaně, která se soustředí na práci v terénu – tedy přímou, osobní volební kampaň za pomoci tisíců dobrovolníků. Pro NYC-DSA není taková volební kampaň pouze taktikou k získání hlasů (i když jí samozřejmě také je), ale také možností zapojit běžné lidi přímo do kolektivního projektu. Stávají se účastníky a spoluorganizátory místo aby byli pouze nezapojenými pozorovateli.
Mamdani si je vědom toho, že klíčem k jeho úspěchu bylo 90 000 dobrovolných pomocníků v předvolební kampani. Není náhodou, že volební kampaň vedla zkušená aktivistka DSA Tascha Van Auken: vycházela ze stávající organizační filozofie a technických kompetencí, které byly vyvinuty v průběhu let v úspěšných, ale i neúspěšných volebních kampaních DSA, a vylepšila je.
Liberální demokracie nespadne z nebe
Tento důraz na masovou účast vysvětluje sílu Mamdaniho volební kampaně více, než si většina lidí zvenčí uvědomuje. Nikdy v životě jsem nezažil větší propast mezi politizovanou touhou lidí spolupracovat na změně světa a možnostmi, které se jim k tomu nabízejí. Za těchto okolností považuji za revoluční, že Mamdaniho kampaň lidem nejen dala naději, ale také jim nabídla možnost přímo se zasadit o změnu a navázat kontakty se svými spoluobčany.
Zkorumpovaný politický aparát
Kampaň nemusela proti o mnoho silnějším protivníkům vůbec vyjít. Během předvolebního klání jsem od mnoha lidí slyšel, že měl Mamdani hlavně štěstí na své protivníky: Adams byl považován za zkorumpovaného a loajálního k Trumpovi; Andrew Cuomo je nepopulární bývalý guvernér s překvapivě výrazným anticharisma, který upadl v nemilost kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování a jehož politika během jeho let v úřadu guvernéra je zodpovědná za téměř vše, co dnes v New Yorku nefunguje.
Kdyby miliardáři, kteří podporovali Adamse a poté Cuoma, našli lepšího hlavního kandidáta, volební kampaň by jistě proběhla jinak. Domnívám se však, že jejich neúspěch nelze přičítat pouze osobnostem a smůle. Existují strukturální důvody, proč kandidáti středu dosahují tak špatných výsledků. Důvody, které se jasně projevily i v prezidentské volební kampani v roce 2024.
Široké spektrum dokonce i progresivních politiků zůstává uvězněno v myšlenkovém modelu, v němž lze voliče zařadit a přesouvat na škále levice-pravice.
Demokratická strana, která ztratila kontakt se svou základnou a nemá ani seriózní vnitřní organizační strukturu, bude nakonec ovládána tím, kdo právě stojí v jejím čele a dokáže získat nejvíce finančních darů. Není náhodou, že tito lidé jsou většinou špatní, nerealističtí, skandály obklopení a zkorumpovaní kandidáti; a není náhodou, že i když si dárci uvědomí, že se pro ně schyluje ke katastrofě (Joe Biden v létě 2024, Cuomo bezprostředně po primárkách v roce 2025), kolektivně postrádají schopnost tomu zabránit. Tato forma selhání je systémová. Systém je takový, jaký je, a systematicky přivádí do vedoucích pozic lidi jako Adams a Cuomo.
Diskreditace sociálního státu je selháním demokracie
Překvapivější pro mě bylo, že Mamdani dokázal během primárek tak výrazně dominovat progresivnímu křídlu. V tomto bodě mám největší pokušení připsat zásluhu náhodě: z důvodů, které věda dosud zcela nepochopila, jsou někteří lidé prostě charismatičtější než ostatní.
Kdo chce vyhrát, potřebuje silný postoj
To je jeden aspekt – ale je tu ještě něco víc. Široké spektrum i progresivních politiků zůstává uvězněno v myšlenkovém modelu, v němž lze každého voliče zařadit a posunovat na škále levice-pravice.
V tomto myšlenkovém modelu platí, že pokud se voliči posouvají doprava (jak se zdálo být v roce 2024), pak se posouváte také doprava. V současné době existuje celá řada odborníků z řad demokratů, kteří trvají na tom, že pokud chce strana porazit Trumpa, musí se soustředit na „zdravý rozum“ v ekonomických otázkách. Podle nich je příliš riskantní uchylovat se k nebývalým opatřením.
Tento světový názor však nevyhnutelně vede k čím dál absurdnějším „závěrům“ (například: Trump vyhrává, protože se soustředí na každodenní témata – mají tím na mysli únosy stavebních dělníků nebo rostoucí míra nákazy spalničkami mezi dětmi?). Ale i mnoho „progresivních“ kandidátů sdílelo tento světonázor, což vedlo k tomu, že zásadně špatně odhadli politickou situaci: voliči nebyli unaveni extrémy a nehledali střed. Nebyli unaveni Bidenovými progresivními opatřeními a nechtěli politiku „zdravého rozumu“. Byli a jsou spíše unaveni statutem quo, který nefunguje ani v konkrétních opatřeních (nájmy jsou již neúnosné), ani v politice obecně (vládnou nám fašisté). Hledají něco radikálně nového. A Zohran Mamdani jim přesně to nabídl.
Mamdaniho zvolení představuje úspěch, který předčí nejodvážnější sny většiny newyorských socialistů před osmi, čtyřmi nebo dokonce ještě dvěma lety. Ale to může být teprve začátek boje.
Tato dimenze se projevuje také v souvislosti s tématem Gazy. Když Mamdani oznámil svou kandidaturu, byla jeho důsledná a veřejná podpora práv palestinského lidu – mnohem více než jeho zastávání se demokratického socialismu – považována za jeho největší nevýhodu jako kandidáta. Ukázalo se však, že opak byl pravdou: byla to velká výhoda. Mnozí (zejména, ale nejen mladí a muslimští voliči) byli stále více znechuceni pokryteckou obhajobou Izraelem páchané genocidy v Gaze ze strany mainstreamových demokratů.
Co dělá absence odporu s demokracií?
Mamdani měl na tuto otázku jasný názor. Jeho požadavek na rovná práva pro Palestince se během volební kampaně stal symbolem jeho odvahy a autenticity – nejen v souvislosti s Izraelem a Palestinou, ale i v dalších otázkách. Mnozí voliči možná nemají jasný názor například na dvoustátní řešení, ale měli už dost lží a výmluv etablovaných politických elit.
Toto je teprve začátek
Jak to půjde dál? Mamdaniho zvolení představuje úspěch, který předčí nejodvážnější sny většiny newyorských socialistů před osmi, čtyřmi nebo dokonce jen dvěma lety. Jak však již bylo na mnoha místech zdůrazněno, může to být pouze začátek boje. Hodně bude záležet na tom, čeho jako město společně dosáhneme v příštích čtyřech letech – jak v oblasti řešení krizových témat, jako je bydlení a péče o děti, tak především v tom, jak ochráníme stovky tisíc migrantů v New Yorku před Trumpovými etnickými čistkami.
Jak efektivně čelit nástupu autoritářství?
Záruka na úspěch neexistuje. Pro obyvatele New Yorku však Mamdaniho vláda nyní představuje možnost se bránit. A pro demokraty a demokratky všude jinde je jeho volební kampaň vzorem toho, jak vytvořit infrastrukturu pro vybudování svého vlivu.
Michael Kinnucan je v Brooklynu žijící newyorský aktivista a publicista, dlouhodobě působící v Democratic Socialists of America (DSA). V New Yorku se věnuje zdravotní a sociální politice, pracuje jako seniorní poradce pro zdravotní politiku ve Fiscal Policy Institute a dříve vedl kampaň senátorky Julie Salazarové, nyní spolupracoval na volební kampani čerstvě zvoleného starosty Zohrana Mamdaniho. Publikuje komentáře k Medicaid a dostupnosti zdravotní péče, mimo jiné pro The Intercept.
