Nový kapitalismus se stal ideologií. Už ho nezajímá jen podnikání. Chce ovládnout naše životy a myšlení.
Kapitalismus změnil svou tvář. Zdá se, že radostná doba roku 1989, kdy se pád socialistického tábora obecně oslavoval jako triumf volného tržního hospodářství, je již daleko za námi. Pouze konzervativní sociolog Niklas Luhmann, který rozhodně není nostalgikem socialismu, tehdy nemluvil o vítězství. Domníval se, že v nejlepším případě se nanejvýš lze odvážit formulace, že socialismus se zhroutil o něco dříve než kapitalismus.
S Luhmannem, který mezitím zemřel, už nebude možné polemizovat o prorocké kvalitě jeho výroku. Jisté však je, že míra souhlasu s kapitalismem dramaticky klesla po celém světě, a to i v zemích jeho západního původu. Jisté je také to, že kapitalismus už není považován pouze za problém levice. Všichni autoři, s nimiž jsme vedli rozhovory v našem seriálu „Budoucnost kapitalismu“, ať už vědci, filosofové nebo spisovatelé, ať už z Evropy, Ameriky nebo třetího světa, ať už konzervativci, liberálové nebo levičáci, se shodli na tom, že kapitalismus, který Západu přinesl desetiletí pohádkové prosperity, lze nyní už vnímat pouze jako hrozbu.
Už i podnikatelé se považují za oběť systému
Dokonce i vedoucí představitelé firem, kteří v televizních diskusních pořadech starostlivě sklánějí hlavu, přísahají, že jsou vydáni na milost a nemilost systému volného trhu a nemají žádnou volnost v rozhodování. Nechtějí hromadně propouštět, ale návratnost kapitálu si to žádá; nechtějí přesouvat pracovní místa do zahraničí, ale konkurence si to vynucuje; nechtějí zavírat firmy nebo rušit pobočky, ale burza se svým neúprosným pohledem na cenu akcií to bohužel činí nevyhnutelným.
To je ohromující okolnost. V minulosti byl popis kapitalismu jako systému nevyhnutelných omezení vždy záležitostí levicové kritiky kapitalismu. Co dnes nutí podnikatele používat marxistický popis druhých jako popis sebe sama? Je to jen rétorický trik, jak přenést osobní odpovědnost na systém? Nebo se skutečně začínají cítit obětí onoho odcizení, které spočívá v tom, že člověk musí ustavičně dělat něco jiného, než co vlastně chce?
Sociální filosof Hartmut Rosa z německé Jeny nedávno navrhl minimální definici klasického marxistického pojmu odcizení, která docela dobře odpovídá naší současné situaci: každý, kdo se pohybuje na kapitalistickém trhu, se cítí nucen dělat pro své přežití něco, o co by mimo trh nikdy neusiloval. Nikdo nechce ničit životní prostředí, ale nutnost snižovat výrobní náklady ho k tomu nutí; všichni chtějí, aby se pomohlo lidem na okraji společnosti, ale nutnost snižovat sociální náklady nutí stát, aby je vyloučil; všichni trpí hysterickým střídáním technologických inovací, ale konkurence nutí výrobce vyrábět stále nové a nové zboží a výrobky.
Právě tento úbytek možností vlastního jednání směrem k nule byl však klasickým argumentem levicové systémové kritiky. Proto si přála svržení systému jako celku, protože dobromyslným přemlouváním, sociálnědemokratickými reformami a morálními apely se proti jeho neúprosným zákonitostem nedalo ničeho dosáhnout. Dobrý marxista vždy věděl, že podnikatel není špatný člověk, ale člověk, který nemůže jednat jinak, než po něm vyžaduje systém.
Naopak tradiční obhájci kapitalismu tento systémový charakter vždy popírali; řeči o nevyhnutelných historických procesech pro ně byly jen vratkou historicko-filosofickou konstrukcí. Nikdy by netvrdili, že veškerá politická vůle a veškerá politická morálka musí kapitulovat před vlastní logikou kapitalismu.
Dopady nekonečného růstu: Jak firmy ohrožují klima i blahobyt
A dnes? Co se stalo, že sociální demokraté, jejichž historickou zásluhou vždy bylo krocení kapitalismu, si dnes myslí, že jde o systém, který již zkrotit nelze? Co změnilo nový kapitalismus tak, že ho i jeho příznivci a profitéři pociťují jako nátlak?
Je to globalizace. To je obecně přijímaná odpověď, ale při bližším pohledu je poněkud zvláštní. Globalizace totiž v tomto kontextu neznamená nic jiného než rozšíření tržní konkurence mimo národní rámec do celého světa. Nejlevnější výrobci z bohaté země soutěží s ještě levnějšími výrobci z chudých zemí. To však znamená pouze to, že se kapitalismus rozrostl. Mohlo by to samo o sobě změnit jeho tvář? Nebo skutečnost jeho rozšíření do zaostalých zemí znamená, že se jako celek vrátil do rané fáze vývoje, která opět odpovídá klasickému marxistickému popisu?
Předpokládejme na chvíli, že kapitalismus je skutečně systém, který vše co lidem přináší, jim přináší nevyhnutelně – pak by to s jeho šancemi do budoucna vypadalo špatně. Nelze totiž předpokládat, že občané ve vyspělých zemích, kteří již jednou kapitalismus zkrotili, přijmou jeho regresi do nezkroceného stavu bez odporu. Založení levicové strany v Německu mimo sociální demokracii je jen prvním příznakem politické nevole, která by v blízké budoucnosti mohla snadno nabýt předrevolučních forem.
Předpokládejme na chvíli naopak, že kapitalismus není žádným systémem a jeho bezohlednost je vše jiné než nevyhnutelná – co pak? Pak by řeči o systémových tlacích byly zcela zjevně pouhou ideologií, podobnou komunistické propagandě, až na to, že tentokrát je předkládají zastánci volného trhu a samotný kapitál, aby zastrašili společnost a trvale zvýšili míru zisku.
Zákony trhu by měly být stejně nezpochybnitelné jako přírodní zákony
Na první pohled se tato možnost může zdát jako naivní podezření. Má však několik překvapivých indicií, které hovoří v její prospěch. Patří k nim především ideologická horlivost, s nímž noví ideologové vystupují na veřejnosti. Ve své snaze imunizovat tržní ekonomiku proti jakékoli formě kritiky jdou o jeden charakteristický krok dál než Marx, když považují princip konkurence de facto za přírodní zákon.
Pravidla volného trhu nejsou pravidly, která si společnost sama dala (a která by si tedy mohla opět vzít), ale věčnými silami, srovnatelnými s gravitací, proti nimž nemá smysl se vzpouzet. Země, která omezí konkurenci uvnitř sebe samé, prohraje také konkurenční boj mezi zeměmi.
Šéf Světového ekonomické fóra: „Neoliberalismus dosloužil“
Podle tohoto vzoru vysvětluje nový ekonomismus všechny společenské jevy, dokonce i v kultuře (vznik a zánik uměleckých žánrů) a ve školství (zánik gymnázií s latinou a řečtinou). Jinými slovy, základem nové tržní ideologie je darwinismus toho nejjednoduššího druhu. Z tohoto pohledu je vývoj lidské kultury stejně nekontrolovatelný jako evoluce.
Takové prosazování věčných zákonů, podle nichž lze předvídat budoucnost, je ovšem podle klasické definice Hannah Arendtové podstatným rysem všech totalitních hnutí. Zbavují nás jakékoli formy morálního uvažování, neboť kdo bude podle těchto zákonů obětí a kdo vítězem, je od počátku jisté. Zániku k pádu odsouzených (těch, kteří ztrácejí na trhu) nelze zabránit, lze jej pouze urychlit, stejně jako chtěli nacionální socialisté urychlit pád národů údajně špatných ras a bolševici pád tzv. skomírajících tříd.
Tato vůle ke urychlení je dalším společným rysem neokapitalistických ideologů, který sdílejí s totalitními hnutími minulosti. Vůbec nechtějí přihlížet, jak se triumfální příklad západního způsobu podnikání šíří po celém světě, ale chtějí, aby se prosazoval prostřednictvím vyděračsky nabízených dohod o volném obchodu a v případě obzvláště tvrdohlavých zemí i prostřednictvím války. Nic o tom nesvědčilo více než triumfální výkřiky amerických médií tváří v tvář Afgháncům poslouchajícím tranzistorové rádio, pijícím Coca-Colu a žvýkajícím žvýkačky; na okamžik se zdálo, jako by původní účel války, osvobození od teroristického režimu, zcela zanikl za vítězstvím západní konzumní kultury.
Bylo to ale jen zdání. Protože pro kapitalistickou ideologii přišlo osvobození Afghánců skutečně už s produkty, které byly lidem dříve odepřeny. Neboť to je také to, co spojuje nový ekonomismus s totalitním hnutím: hlásá samozřejmě nejen vnucování a strádání, ale také příslib na konci všech vnucování. Jeho příslib svobody, demokracie a prosperity však v žádném případě není slibován všem lidem, ale pouze těm, kteří se podřídí ekonomickému programu, který je považován za zdroj štěstí.
Harari: Svět jako velké spiknutí
Toto spojování věčného s nahodilým, univerzálních lidských práv s partikulárním moderním ekonomickým systémem a vytěsnění historického precedentu, který si idea demokracie může nárokovat před kapitalismem, také charakterizuje (jako každé ohýbání pravdy) ideologický charakter ekonomismu. Tato ideologie se dokonce pokouší tvrdit, že kapitalismus je sám o sobě demokratickou institucí, protože spotřebitel hlasuje u pokladny pokaždé, když něco kupuje, a trh si proto – ve vlastním zájmu – nemůže dovolit diskriminaci.
Suverénní ignorování skutečnosti, že kapitalismus dosud vzkvétal i v diktaturách a že mu režim apartheidu v Jihoafrické republice nijak vážně nebránil, snad nejzřetelněji ukazuje, že zde nejde o empirii, nýbrž o demagogii. Tvrzení, že vláda lidu již existuje díky spotřebě, není daleko od těch bolševistických argumentů, podle nichž jsou parlamentarismus a právní stát nadbytečnými složkami, protože skutečná lidovláda se již realizuje v lidovém vlastnictví.
A dokonce ani propaganda Bushova režimu, která hlásala vývoz demokracie, se v žádném případě nespokojila se zavedením demokratických institucí – alespoň dokud nerozhodnou ve prospěch neomezené konkurence. Americká snaha otevřít volnému obchodu vše, co bylo dříve organizováno a kontrolováno státem, včetně školství, zásobování vodou a dopravní infrastruktury, dokazuje, o co ve skutečnosti jde: o impérium, které chce celému světu vnutit svůj obraz, nejen demokracii, ale i svůj způsob života a hospodářství.
Boj soukromého sektoru proti státu
Nový kapitalismus je totalitním hnutím také v tom smyslu, že nemůže nebo nechce skončit, dokud neovládne celý svět a nepředá do soukromých rukou vše, co dříve podléhalo státní nebo občanské kontrole. Právě tato zběsilá vůle k sebereprodukci a vyrovnávání všech rozdílů je středobodem slavné studie Hannah Arendtové o elementech a původu totalitní nadvlády (1955). Patří sem i zvláštní nepřátelství totalitních ideologií vůči státu, které se nikoli náhodou raději považují za hnutí než za strany. Vše, co je svázáno pravidly, kontrolovatelné, a tudíž statické, se musí vypařit před dynamickým principem pohybu. Vše individuální, tradiční, kulturně specifické a rezistentní musí projít očistnou palbou kapitalismu, na jejímž konci stojí jediný, jednotný a vykoupený svět.
Neštěstím i pro věřící stoupence ovšem je, že nikdy nelze říci, kdy hnutí nalezlo své naplnění. „Ti, kdo pochodují, aby světu vnutili svůj obraz, se nespokojí s podřadným portrétem. Nedokonalá reprodukce jich samých je povzbudí k tomu, aby kopii roztrhali a začali znovu“, napsal v seriálu týdeníku Zeit „Budoucnost kapitalismu“ indický spisovatel Amitav Ghosh a pokračovat by se dalo opět Hannah Arendtovou: „Proces věčného hromadění moci, ničím neomezený, který umožňuje expanzi pro expanzi a neustále ji znovu živí, potřebuje neustále nový materiál, aby se obnovoval a nezastavil.“ Nebo ještě jednou slovy Amitava Ghoshe: „Spojení kapitalismu a impéria znamená program permanentní války – myšlenku, která kdysi nadchla trockisty a kterou si nyní znovu přivlastňují neokonzervativci, kteří stvořili projekt nového amerického století“.
Neomezený růst na planetě s omezenými zdroji
Mimochodem, pokud chceme dále zkoumat princip totalitního vládnutí, nejde vůbec o naplnění cílů, ale o prvek neustálé nejistoty, který může lidem spolehlivě zabránit v přesvědčivém úsudku, a tím například i v rezistentním jednání. To je důvodem zvláštního nepřátelství nového kapitalismu vůči kultuře, proto chce všude potlačit intelektuální a potenciálně kritické formy vysoké kultury ve prospěch tupé masové zábavy (údajně proto, že vysoká kultura není konkurenceschopná). „Důsledné potlačování všech vyšších forem intelektuální činnosti moderními masovými vůdci“ má však podle Hannah Arendtové „hlubší důvody než přirozený odpor k tomu, čemu člověk nerozumí. Totální nadvláda nemůže umožnit svobodnou iniciativu v žádné oblasti života“.
Americký sociolog Richard Sennett popsal paralýzu jakéhokoli nezávislého impulsu k jednání velmi podobně jako v našem seriálu Budoucnost kapitalismu. „Nová nejistota není v žádném případě jen nežádoucím důsledkem nestabilních trhů, je v novém kapitalismu naprogramována. Není to prvek nechtěný, ale záměrný.“ Ba co víc: je hluboce zakořeněna v organizační struktuře moderních podniků s jejich plochou hierarchií a neustálými změnami ve vedení. „Neustálé čistky, náhlé vzestupy a pády v profesní kariéře brání jakémukoli seznámení, jakémukoli rozvoji spolehlivých profesních zkušeností“ – o novém kapitalismu nedodává Richard Sennett, ale opět Hannah Arendtová, a to v Sovětské byrokracii za Stalina.
Ploché hierarchie jako prvek totální nadvlády
Výhody takové struktury, v níž „neexistují žádné spolehlivé mezivrstvy mezi nejvyšší autoritou, vůdcem a ovládanými“, jsou zřejmé: „absence jakékoli bezpečné hierarchie ponechává diktátorovi absolutní nezávislost na kterémkoli z jeho podřízených a umožňuje mu kdykoli provést mimořádně rychlé a překvapivé obraty v jeho politice“. Přeložíme-li vůdce (nebo diktátora) jako podnikatele a politiku jako firemní cíle, dostaneme poměrně přesnou charakteristiku podniku, který se může na trhu pohybovat pružně podle hodnoty pro akcionáře, tj. nevyzpytatelně, nevázaně a bez ohledu na zaměstnance a zákazníky.
Touto možná nejpodivnější, totiž vnitřní proměnou, která nový kapitalismus přibližuje totalitním hnutím dokonce i v místech výroby, může naše shrnutí pravděpodobně skončit. Paralely jsou zřejmé. Vyvolávají však otázku, proč kapitalismus, který se ve svých předchozích dějinách obešel téměř bez zastrašování a ideologických příslibů spásy, musel na svém posledním úseku hledat útočiště v hrubých propagandistických lžích a utopických programech.
Ha-Joon Chang: „23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu“
Někteří datují obrat do roku 1989 a spojují ho s koncem socialistického vyzyvatele, který po desetiletí nutil kapitalismus k tomu, aby se tvářil lidsky. Odhodil tedy nyní masku? Se stejným odůvodněním bychom mohli říci, že až nyní nasadil nelidskou masku. K tomu by pak ale nedošlo v roce 1989, nýbrž až se zhroucením nových trhů v roce 2000 a útokem islámského fundamentalismu na Světové obchodní centrum, tedy v okamžiku, kdy se ukázalo, že kapitalismus může jít také ke dnu, nebo přinejmenším že má vnitřní i vnější nepřátele, na které neplatí ani dobrá přímluva. Nebyl by to první imperiální systém v dějinách, který se stal zlem a nebezpečím pro civilizované lidstvo v okamžiku, kdy byl ohrožen.
Text Jense Jessena vyšel v týdeníku Die Zeit již v roce 2005. Od té doby se situace ještě více vyostřila a nabyla některých nečekaných zvratů (PQ).
