Ze všeho, na co jsem minulý týden narazil, nevystihuje rozdíl mezi a priori skeptickým, nepřátelským, provinčním a alibistickým pohledem na svět na straně jedné a konstruktivním, otevřeným a pozitivním přístupem na straně druhé, tak výstižně, jako páteční komentář tištěné verze německého deníku Die Welt. Autorem komentáře je Alexander Vogel, vedoucí nadace pro mezinárodní porozumění Westerwelle Stiftung (nadaci založil bývalý spolkový ministr zahraničí Guido Westerwele, FDP). Proto jsem se jej rozhodl přeložit v celé délce.
Nedávno jsme byli vyzváni k „povstání slušných“ (viz video ARD redaktorky Anji Reschke, více o něm v mém komentáři z 14. 8. – pozn. překl.). Máme se prý bránit proti rasismu a nenávisti vůči cizincům, proti odmítání uprchlíků, proti všemu zdánlivě cizímu v naší zemi. To je správné. Ale zároveň to nestačí. Pokud má naše společnost v trvale se měnícím světě dlouhodobě obstát, pak nestačí, pokud zde budeme cizince blahosklonně trpět. Musíme vystoupit z naší komfortní zóny a postavit se ke změnám čelem. Až příliš často se kvůli strachu z neznáma uzavíráme novým šancím.
Bylo by bludem si myslet, že všemu utečeme, pokud se zavřeme do své řadovky, zamkneme dveře předzahrádky a budeme čekat, až kolem nás vše projde. Opak je pravdou. Jen pokud se otevřeme, můžeme obstát. Samozřejmě je občas těžké vysvětlit a ještě těžší pochopit, co s námi mají společného krize v Sýrii, v Iráku nebo i v hodně blízké Ukrajině. Proč se nám v Německu nemůže natrvalo dařit dobře, pokud se jiným zemím na světě povede špatně. Jak úzce jsme spolu všichni provázáni, se často ukáže až v krizových situacích. Jsou to často až hrozné a násilné události, díky kterým nám dojde, že ač na papíře hranice existují, výzvy žádné hranice nemají.
Terorizmus, netolerance a strach z budoucnosti představují přirozené nepřátele pokroku a svobody.
Ano, je náročné vysvětlit, proč globalizace skýtá více šancí než rizik. Ano, je to náročné, pokud narůstá počet možností. Máme jen málo možností reakce na změny: buď je přijmeme a budeme je spoluutvářet, nebo je budeme ignorovat, dokud nebude pozdě. Než se uzavírat za branami, hranicemi a předsudky, musíme se otevřít změně. Než nadávat na uprchlíky, potřebujeme kulturu vstřícnosti, než se bát globalizace, měli bychom ji tvořit a využít. Hranice stejně zmizí, v negativním i v pozitivním slova smyslu. Jedno, zda myslíme hranice zeměpisné, morální, vědecké nebo politické. Jako otevřená a liberální společnost je v našem vlastním zájmu, se napřed ptát po šancích, které se nabízejí a ne hned vidět jen rizika. Nejenže se s tímto postojem musíme sami sžít, ale musíme ho i umět navenek bránit. Terorizmus, netolerance a strach z budoucnosti představují přirozené nepřátele pokroku a svobody.
Napadá-li někdo otevřenou společnost, je správnou reakcí ještě více otevřenosti, ne méně. Jen ten, kdo je se zájmem a zvědavostí otevřený jiným kulturám, je může pochopit. Jen ten kdo chápe, nalezne pochopení. Měli bychom se umět častěji podívat přes okraj vlastního talíře. Začněme tím, že opět poznáme sousedy ve vlastním domě. A pak sousedy ve světě. Z osobních zkušeností víme, že není vždy jednoduché někomu důvěřovat. Ale také víme, že největší štěstí je opětovaná láska. Co platí uvnitř našich vlastních čtyř zdí, platí i pro státy, národy a společné soužití v globalizované společnosti. Nikdo se výzvám – ať už násilným konfliktům, změnám podnebí, nebo demografickým změnám – nemůže postavit sám. Jen ti, co se spojí, se úspěšně vypořádají se současnými globálními výzvami.
