Friedrich Merz stojí v čele dvou stran: hodnotově orientované prozápadní evropské strany na Západě a agresivně konzervativní nacionalistické strany, zejména na Východě. Jeho šance jako pověřence pro integraci jsou malé. Komentář Dietera Schnaase pro ekonomický magazín WirtschaftsWoche.
Co je to za tóny? Michael Stübgen (CDU) již nechce, aby Německo podporovalo Ukrajinu „tím nejlepším možným způsobem“ a zároveň dotovalo „Ukrajince prchající ze země“. A bez ohledu na to, zda se oba jeho výroky byť jen vzdáleně zakládají na realitě, nechává braniborský ministr vnitra zcela otevřenou otázku, zda mu více vadí vojenská pomoc Kyjevu, údajná dezerce, pomalá integrace mnoha Ukrajinců na německý pracovní trh nebo jejich podpora sociálním státem.
Unie CDU a CSU spoléhá na populismus
Tak funguje populismus: zdánlivě řeší problém tím, že je pomocí nuceného whataboutismu rozpustí do sémantické nálady podezírání a obviňování, aby tuto náladu namísto skutečného zájmu politicky vytěžil – a následně tuto emoci zabetonuje tvrzením, které vylučuje jakýkoli argument: „Bez ohledu na to se rozhodnutí o okamžitém vyplacení občanského příspěvku uprchlíkům z Ukrajiny ukázalo jako zásadní chyba!“
A Steffen Bilger? Ten si ještě přihodil: „Bez tohoto chybného rozhodnutí koalice bychom měli menší konkurenci při hledání termínů u lékařů, při umístění v dětských zařízeních a při hledání bytů“, říká zástupce šéfa CDU/CSU. Promiňte, jak prosím? Chyba koalice? Jak známo, CDU/CSU tento návrh před dvěma lety podpořila. „Lékaři, školky a byty“? Pravicově populistická, příkopy prohlubující próza, za kterou by se křesťanští demokraté ještě před dvěma lety styděli. „Musíme udělat všechno pro to, aby zde mohlo ještě více Ukrajinců rychle pracovat“ – to je jednoduchá věta, kterou by člověk ještě před pár lety mohl očekávat od konzervativců jako Stübgen a Bilger. Nyní už ne.
Místo toho se tu odehrává sestup do politického suterénu. Představiteli strany, která má v názvu křesťanství a kupodivu se stále považuje za „občanštější“ než jsou jiní. Ve skutečnosti je tomu již dlouho naopak.
Vlk v rouše beránčím: proč je Jordan Peterson tak nebezpečný?
Negativní fetišizací údajné politiky zákazů, morálky, paternalismu, genderového nátlaku a výchovy CDU/CSU významně přispěla k tomu, že kulturní nenávist ke všemu zelenému, woke, diverznímu a senzibilnímu se nyní mnoha Němcům zdá legitimnější než ostrá kritika pohrdání demokracií ze strany AfD. A teď, s pohledem na zemské volby v Sasku, Duryňsku a Braniborsku v září 2024 se mnozí představitelé CDU/CSU domnívají, že zejména na východě země budou schopni získat voliče jen tehdy, pokud v přebíjecí sociálně-šovinistické soutěži dokážou rétoricky držet krok s Höckeho stranou a s Aliancí Sahry Wagenknechtové (Bündnis Sahra Wagenknecht, BSW).
CDU prochází hluboká trhlina
Skutečnost, že vedení CDU/CSU je to zjevně již jedno, svědčí nejen o znepokojivé erozi jejího státního sebeuvědomění – ale také o hluboké ideologické trhlině, která se táhne celou stranou a kterou se již ano neodvažuje zacelit. Tato trhlina v sobě zároveň skrývá zárodky institucionálního schizmatu. Od evropských voleb stojí Friedrich Merz fakticky v čele dvou stran: tradičně hodnotově orientované, prozápadní evropské strany na Západě – a agresivně pravicové, zejména na Východě konzervativní národní strany s rozhodně proruským profilem.
Evropa se drolí, ale sever stále drží
Po četných letmých návštěvách suterénu diskurzu („sociální turistika“, „energetická Stasi“, „obsedantní veganizace“, „nechte si udělat zuby“) si CDU musí v nadcházejících týdnech dávat pozor, aby se v sousedství starých a nových obyvatel suterénu demokracie (AfD a BSW) příliš neusadila. Jinak by mohlo vzniknout podezření, že zrovna ona, „konzervativní“ CDU/CSU, obětuje vše, za co kdysi bojovala a za co byla volena ve staré Spolkové republice, obětuje své adenauerovsko-erhardtovské primární cíle (sociálně tržní hospodářství, transatlantické přátelství, loajalitu k Západu) a sekundární ctnostný soubor hodnot, obětuje takt a slušnost, retrospektivní identitě ve východním Německu, a co je ještě horší, oportunistickému pěstování zeitgeistu.
Základní problém spočívá v tom, že z CDU Friedricha Merze už nevyzařuje zdravá skepse a předstíraný klid tváří v tvář tlaku způsobeného změnami, které Němce znepokojují, jako to kdysi bylo za CDU Angely Merkelové. Namísto toho reaguje s permanentním nedostatkem sebeovládání na výsledky voleb a demoskopická zjištění – a s dezorientací vycházející ze slabého citu pro realitu téměř ve všech ústředních politických otázkách, kterými by se jako „vláda v záloze“ měla vážně zabývat.
V CDU například existují političtí odborníci, kteří chtějí umožnit Ukrajině odpalovat rakety do Ruska, a zároveň zemští ministerští předsedové, kteří chtějí Putinovi podat „mírovou“ ruku, aby do Německa konečně zase mohl proudit plyn ze Sibiře. Jsou tam představitelé spolkových zemí, kteří vítají změnu kurzu v migrační politice (hraniční kontroly, platební karty pro uprchlíky, snadnější deportace, detenční tábory ve třetích zemích), a generální tajemník, který považuje výsledky za nedostatečné, dokonce za „drzost“. Existují tam členové, kteří měsíce brojí proti „koaličnímu topnému diktátu“, a členové, kteří „plně stojí za transformací vytápění“ – někdy se dokonce jedná o jednu a tutéž osobu.
„My v Evropě jsme byli dlouho příliš naivní“
Stručně řečeno: programovou prázdnotu CDU Angely Merkelové lze přičíst „asymetrické demobilizaci“ Němců a neambiciózní normativní únavě kancléřčiny strany („Vždyť mě znáte“); důsledkem jsou zaostávání v investicích, zpoždění v modernizaci a mentální blokády.
Programová vyprázdněnost CDU Friedricha Merze se naopak vyznačuje každodenní oportunistickou hypermobilitou a normativní pomýleností; důsledkem je požírání politické podstaty v hloupých kulturních válkách a permanentní překračování hranic do sféry populismu a absence koherentní strategie revitalizace hospodářství: zaostávání v investicích, zpožděné modernizaci a mentálních bloků.
Unie odnaučuje Němce jejich ctižádost
Vždyť čeho by se dosáhlo – zejména v inovační soutěži s Čínou a USA – zrušeným útlumem spalovacích motorů, zrušením dotací na elektromobily, zpomaleným zaváděním klimatických cílů a opětovným spuštěním tří jaderných elektráren? Ničeho. CDU se otázkami na návrat do minulosti, které by již nevznesla, natož aby na ně odpověděla, kdyby byla ve vládě. Skutečně zapotřebí je na místo toho nastínit chytře kombinovanou klimatickou, průmyslovou a investiční politiku, která by využila a podpořila projekty iniciované ministrem hospodářství Robertem Habeckem – zejména rozšíření výstavby obnovitelných zdrojů energie, budování elektrických sítí a transformaci vytápění – v soukromém sektoru.
Strategie extrémní pravice: provokace, polarizace, normalizace
V historicky bezprecedentní situaci (konverze energií ekonomického pohybu, dramaticky rostoucí náklady na bezpečnost, konec obchodní politiky „plochého světa“) však CDU/CSU používá regulační slovník 20. století, aby Němce odnaučila ambice, se o nové přístupy vůbec pokoušet (identifikace klíčových odvětví, překlenovací ceny elektřiny, uvolnění dluhové brzdy).
„Misionářská hospodářská politika“ Roberta Habecka (Zelení) si sice zaslouží velkou dávnku skepse, protože už čistě teoreticky nemůže být „otevřená budoucnosti“. Ale zákaz zákazu spalovacích motorů zcela prakticky „zavírá budoucnosti dveře“: „ordoliberální průmyslová politika“, která průmyslu upírá spolehlivý manévrovací prostor – a možná místní automobilový průmysl, ve srovnání s těžce dotovanou konkurencí, ochrání až k smrti.
Další příklad: „Bürgergeld„, formerly known as „Hartz IV„, formerly known as sociální dávky. CDU má plné právo vyčítat SPD (a Zeleným), že rozšiřování nároků vůči státu již neodpovídá době, protože podmínky se dramaticky změnily: problémem číslo jedna v Německu již není nezaměstnanost, ale nedostatek pracovních sil. Jde tedy o to, dostat co nejvíce lidí do práce – a proto by štědrost, grosso modo, na rozdíl od doby před dvaceti lety již neměla být poskytována nezaměstnaným (ne vlastní vinou), ale pracujícím.
Sociální závist místo křesťanského sociálního učení
Ale i zde se CDU zastavila na půli cesty, místo aby využila výsady opozice a také jednou myslela out of the box: je hlasitá jako tribun lidu, když jde o sankce a škrty – a zaraženě tichá, když jde o imigraci, místa v péči o děti, dobrou mzdu za dobrou práci. Jaký je argument proti minimální mzdě 15 eur (včetně jednoho povinného eura na (soukromý) důchod) plus mnohem přísnější režim sociálních dávek? Stát by zvýšil své daňové příjmy, pomoc by se zaměřila na ty, kteří ji potřebují – a dokonce i většina firem by se pravděpodobně přidala, kdyby viděla, že se něco děje!
Místo toho vidíme jen populismus à la Stübgen, Bilger, Söder, Linnemann. Vyloučení místo včleňování. Sociální závist místo křesťanského sociálního učení. Kulturní války místo konzervativní skepse. Rétoricky podporovaná desocializace místo rétorické slušnosti. Není divu, že Angela Merkelová už nechce mít s touto Unií nic společného. Není divu, že klidní a na řešení orientovaní zemští premiéři CDU na západě země (Hendrik Wüst, Daniel Günther) chtějí zpět svou starou stranu. Strana, která v roce 2020 vykázala meze svému duryňskému zemskému svazu, když byl ochoten po boku AfD tolerovat předsedu vlády FDP. Strana, jejíž zemský předseda Mario Voigt dnes říká: „To se nám jako duryňské CDU podruhé nestane.“
I pro Friedricha Merze, odpůrce Merkelové, musí tato věta znít jako hrozba: rozkol v CDU je na obzoru. Podle posledních průzkumů má CDU v Duryňsku 23 % – 5 procentních bodů za AfD (28 %), dva před BSW (21 %), daleko před Levicí (11 %) a ostudně marginalizovanými koaličními stranami. Podobná situace je i v Sasku.
V obou spolkových zemích je myslitelné, že BSW bude tolerovat vládu AfD. A CDU proto nelze kritizovat za to, že zkoumá koaliční možnosti, aby přesně tomu zabránila. Koaliční strany by měly být v tuto chvíli velmi potichu; v Sasku a Durynsku již nejsou schopny se prosadit. Velký podíl na tomto dilematu má však i CDU: tak dlouho démonizovala neškodně levicové demokratické účetní à la Bodo Ramelow (Die Linke/Levice), až budou nyní muset pravděpodobně uvažovat o koalici se sociálně-nacionalistickými Putinovými přáteli kolem mefistofelské já-já-já starokomunistky Sahry Wagenknechtové. Jaká ironie dějin!
A jaké je to riziko pro CDU! Ještě před posledními zemskými volbami v Duryňsku (2019) hlásala kolosální nesmysl o stejném odstupu k „politickým okrajům“ a opakovaně halucinovala přízrak Levice 90. let: následkyně SED, pátá kolona Moskvy… – a nyní, když se toto strašidlo skutečně zhmotnilo do konkrétní podoby a Kreml už má v Berlíně opět svého věrného zastánce – musíme počkat, co se v Duryňsku a Sasku nakonec podaří na wagenknechtovcích vyloudit?
Jedno je jasné: CDU před pěti lety propásla příležitost rozloučit se s touto životní lží. Mezi „stranami středu“ a „levicovými“ a „pravicovými“ okrajovými stranami neexistuje rovnítko. Rozhodující rozdíl mezi Levicí na jedné straně a AfD a BSW na straně druhé spočívá v tom, že první je (dnes) do značné míry státotvornou stranou, ostatní dvě nikoli. První chce pro tuto zemi dosáhnout něčeho integrujícího, druhé dvě staví „lid“ proti sobě. První se desetiletí zasloužila jako jakási pečovatelská CSU o lid východního Německa; druhé obhospodařují své resentimenty, kultivují antipluralismus a institucionální skepsi, vytěžují migrační problémy a retrospektivní identitu selhání.
Jak problematický je sociální stát?
A s touto BSW se chce CDU v Duryňsku a Sasku paktovat? Se stranou, která je zamilovaná do selhání Západu, tržních mechanismů a zelené transformace ekonomiky? Se stranou, která považuje politickou neslušnost za selling point? Se stranou, která stojí v největším myslitelném protikladu k CDU na Západě, která se obrací na pracovité a sebevědomé lidi, která chce udržet zemi prostřednictvím „správné míry a středové orientace“, skepse a umírněnosti udržet na „tradičním občanském“ kurzu, která nechce zemi rozdělovat, ale sjednocovat a pečlivě modernizovat?
To je rozdíl mezi koaličními stranami a CDU/CSU: SPD, Zelení a FDP v Duryňsku a Sasku téměř nehrají roli – díky tomu mohou zůstat věrni sami sobě jako spolkové strany. CDU jako poslední tradiční západní strana ještě hraje na politických trzích i v Duryňsku a Sasku, a proto jí jako spolkové straně hrozí „disociální porucha identity“ – s nepředvídatelnými následky.
