Změna klimatu vyvolává u mnoha lidí psychický stres a zoufalství. Proč tomu tak je? A jak by vypadala terapie? Pro magazín Der Freitag připravil Matthias Becker.
Tolik je dnes již jasné: stále více pacientů přichází do psychoterapeutických ordinací, protože trpí obavami z ekologické krize a bojí se globální změny klimatu. Typickými diagnózami jsou „deprese„, „obsedantně-kompulzivní porucha„, potíže sahají od poruch spánku až po zneužívání drog a sebevražedné sklony. Klíčovou roli hraje úzkost, ale také zoufalství, beznaděj a smutek. Zdá se, že více postiženi jsou mladší lidé a ženy, ty aspoň častěji vyhledávají odbornou pomoc.
Psychiatři a psychologové tento problém dlouho odmítali nebo jej interpretovali jako pouhý symptom, „krycí příběh“ zastírající neurózu. Novější publikace však tento pohled odmítají. „Chceme se distancovat od patologizace tohoto jevu“, píší například Bernd Rieken a Paolo Raile, dva psychoterapeuti a přednášející na Soukromé univerzitě Sigmunda Freuda ve Vídni. „Ekologickou úzkost (anglicky označovanou jako „eco anxiety„, pozn. PQ) považujeme za strach ze skutečné existenční hrozby globálního oteplování a jeho důsledků.“ Rieken a Raile rozlišují mezi negativními pocity a chováním, které jsou přiměřené klimatické krizi, a patologickými emocemi a strategiemi chování, které vyžadují terapii (viz i kniha obou autorů „Eco Anxiety – die Angst vor dem Klimawandel: Psychotherapiewissenschaftliche und ethnologische Zugänge„, případně Wiki heslo „Effects of climate change on mental health„, pozn. PQ).
Změna klimatu zvyšuje pravděpodobnost extrémních klimatických jevů
Stanovení této hranice je však obtížnější, než se na první pohled zdá. Emocionální reakce na klimatickou krizi je přirozená a nevyhnutelná. Je však těžké odpovědět na otázku, který způsob řešení je ten „správný“ – nebo dokonce „zdravý“.
Americká psychologická asociace (APA) definuje ekologickou úzkost jako „chronický strach z ničení životního prostředí„. Vlivný australský environmentální filosof Glenn Albrecht hovoří o „všeobecném dojmu, že se hroutí ekologické základy naší existence“. Reprezentativní průzkumy ukazují, že se tento strach rozšiřuje. Na podzim 2021 bylo v každé z deseti zemí dotazováno 1 000 mladých lidí ve věku 16 až 25 let. Celkem 27 % z nich se označilo za „velmi znepokojené“ změnou klimatu a 32 % za „velmi znepokojené“. Tato skupina byla obzvláště početná na Filipínách (84 %), v Indii (68 %) a v Brazílii (67 %).
Zoufalství má velmi různé podoby. Například kalifornská školačka, 16 let. Když koncem léta 2021 zasáhly americký stát zuřivé lesní požáry, byla její škola na několik dní uzavřena. Studentka se zapojila do činnosti organizace na ochranu přírody a změnila svůj jídelníček tak, aby produkovala co nejméně skleníkových plynů. „Moje chování se stalo nutkavým, nakonec se u mě vyvinula porucha příjmu potravy.“
Nebo francouzská matka, 29 let. Velmi se obává o synovu budoucnost: „Bude mít dost jídla?“ Chce další dítě, ale kvůli klimatické krizi to považuje za nezodpovědné.
Pracuje lidstvo na svém zániku?
Pak je tu třeba David Buckel, právník z New Yorku, vášnivý ochránce životního prostředí. Na jaře 2018 se ve věku 60 let upálil. „Naše planeta je likvidována znečištěním“, napsal v dopise na rozloučenou. „Doufejme, že má oběť zvýší povědomí o tom, že je zapotřebí dělat více.“ A nakonec je tu švédská dívka, která má problémy se spánkem a jídlem. Lékaři diagnostikují Aspergerův syndrom a obsedantně-kompulzivní poruchu. Dívka stojí před stockholmským parlamentem. Má u sebe ceduli s nápisem: „Školní stávka za klima„.
Vytěsnit, stejně jako to dělají politikové
Souvislost mezi ekologickou a psychologickou krizí je však jen málokdy tak konkrétní a zřejmé. U většiny lidí se strach projevuje především jako odmítnutí. Často říkají: „Raději se tím nebudu zabývat, je toho na mě moc.“
Psychoanalytická literatura na rozdíl od tohoto „situačního dávkování“ ještě odlišuje popření. Jeho projevy sahají od hrubého popírání až po relativizaci. V druhém případě je fakt ekologické krize formálně přijat, „uznán za pravdu“. Toto poznání se však nevztahuje k vlastní osobě, především není prožíváno emocionálně: „Klimatická katastrofa asi přijde, ale jinde a pro jiné…“. Tento rozkol je patrný například při představě budoucnosti vlastních dětí ve světě, který bude zasažen globálním oteplováním o dva nebo tři stupně, aniž by se však jeho důsledky vůbec projevily.
Země by se již v roce 2026 mohla oteplit o 1,5 stupně
Tato takříkajíc měkká, ústupnější forma popírání přesně koresponduje i se státně-politickým přístupem, které rovněž kombinuje formální uznání s praktickou ignorancí. Je to s odstupem nejčastější reakce. Z pochopitelných důvodů však výzkum tuto většinu nezohledňuje. Kdo v průzkumu nebo před psychologickým testem uvede, že sám se změnou klimatu nemá žádné problémy, toho se zdánlivě kologická úzkost netýká.
Psychologie chápe strach jako vzrušení, které vyvolává především nelibost. Strach není nikdy racionální, ale někdy je na místě a slouží jako výstraha. Oproti tomu úzkostné poruchy jsou podle běžné definice zaměřeny na neexistující nebezpečí nebo jsou nepřiměřeně silné. Za potřebné léčit se považují, pokud postiženému brání zvládat každodenní rodinný a profesní život.
Psycholog Albert Bandura a sociolog Aaron Antonovsky již v 70. letech 20. století ukázali, že naše duševní a duchovní zdraví je v podstatě založeno na předpokladu, že dokážeme přežít nebezpečí a nadcházející stresy: „Stane se něco hrozného, ale já to zvládnu!“ Bandura v této souvislosti hovoří o „očekávání vlastní účinnosti“. Pokud však víra ve schopnost adekvátně zareagovat chybí, přetrvávající strach nevyhnutelně vede k onemocnění. V souvislosti se změnou klimatu tak stojíme před téměř nemožným úkolem. Obecná důvěra ve vlastní síly moc nepomůže, když se krize týká celého lidstva a nabude nepředvídatelných podob. Obrovský rozsah tohoto nebezpečí nás činí bezmocnými.
Aby svoboda fungovala, neobejde se bez omezování a zákazů
Nejen to, téměř jakákoliv každodenní činnost vede k uvolňování skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování. Dokonce i infrastruktura, na níž je založen náš způsob života, je udržována pomocí fosilní energie. Stejně na tom je i cesta, po které jedeme na kole, a internet, který používáme, abychom se podívali na nejnovější zprávy o vlnách veder v Arktidě. Nikdo o sobě nemůže tvrdit, že nepřispívá ke globálnímu oteplování.
„Eco anxiety“ je proto často spojována s „ekologickou vinou“. Ve výše zmíněném mezinárodním průzkumu 51 % mladých lidí uvedlo, že cítí vinu a stud – přestože právě oni ke změně klimatu téměř nijak nepřispěli!
Philipp Blom: „V sázce je všechno“
V marketingové a politické rétorice jsou klimatické změny a ekologická destrukce často vysvětlovány jako otázka individuální odpovědnosti, kterou mají spotřebitelé a voliči v zájmu ochrany planety převzít. Odvrácenou stranou odpovědnosti je vina. To podporuje neurotické postoje na obou stranách debaty o klimatu. Vinu totiž pociťují i ti, kteří problém odmítají a zlehčují. „Stále větší využívání našich zdrojů při současném popírání následků posiluje nevědomý pocit viny i strach z odplaty, který je třeba popírat o to tvrději, takže nevědomý strach stále narůstá“, uvádí psychoanalytička Delaram Habibi-Kohlenová.
Popírání není individuální selhání, ale přizpůsobené, žádoucí chování. Napjaté mlčení rodiny a přátel o změně klimatu vychází z toho, že jiné chování je tabuizováno a stigmatizováno. Lidé s nadměrným strachem ze změny klimatu proto trpí zejména svou izolací. Zatímco jiní předstírají, že se nic neděje, berou na sebe více odpovědnosti, než jsou schopni unést.
Pomoci by mohla naděje
Psychoanalytici, psychoterapeuti a psychiatři se shodují v jednom: abychom se vyrovnali s úzkostí a zoufalstvím, potřebujeme „realistické možnosti jednání“. Jak ale můžeme sami sebe zažít jako efektivní – změnit nákupní chování, vzdát se cestování letadlem? Volit strany, které se více zasazují proti znečišťování životního prostředí? Účastnit se protestních akcí?
Válka a ekologie: „Totální návrat zpět“
Z terapeutického hlediska se proti tomu dá říci jen málo. Takové změny chování mohou být užitečné, pokud zmírňují pocity viny. Izolaci lze překonat prostřednictvím rozhovorů a akcí s podobně smýšlejícími lidmi. Dokud však nedojde ke kolektivnímu uznání vážnosti situace a k odpovídajícím protiopatřením, jedná se o „simulaci vlastní účinnosti“ (jak říkají aktivisté Gregor Hagedorn a Felix Peter). Globální oteplování totiž nezastaví. Eco anxiety vzniká z těžko překlenutelné propasti mezi vlastní zkušeností a reakcí společnosti.
Psychologické terapie nemohou toto dilema vyřešit, nanejvýš mohou lidem umožnit, aby si ho uvědomili. Musí si ponechat prostor pro zoufalství a rozloučení. Často se mohou terapeuti a terapeutovaní pouze podělit o svou bolest. „Naděje je zásadním faktorem pro úspěšné čelení obavám ze změny klimatu“, zdůrazňují oba psychoterapeuti Rieken a Raile. Naději však nelze vynutit ani natrénovat.
Psychologii, humanitním vědám a aktuálním společenským otázkám se podrobněji věnujeme hlavně v rubrice Společnost, otázkám životního prostředí pak v rubrice Ekologie.
