Ničí politika identity veřejný projev? Filosof Bernd Stegemann vysvětluje, proč „cancel culture“ ohrožuje pokrok. Rozhovor pro rakouský deník Der Standard vedl Ronald Pohl.
Bernd Stegemann se s nástrahami politiky identity nezabývá teprve od včerejška. Ve své nové knize tento rázný levičák výmluvně varuje před svévolným ničením veřejné sféry a její diskuzní kultury. Protože máme na práci daleko důležitější věci: například zachránit naši planetu!
Standard: V knize „Die Öffentlichkeit und ihre Feinde“ (česky „Veřejnost a její nepřátelé“, nakl. Klett Cotta, 2021, 304 stran, 22 eur, pozn. PQ) popisujete zlomový jev. Z vědomí bezmoci se menšiny dožadují privilegií. Podkopává to koncept veřejné sféry?
Stegemann: Pokud chceme vést smysluplný dialog, potřebujeme pravidla. Jedním z nich je nepřisuzovat druhé osobě zásadně špatné úmysly. Tato základní pravidla jsou stále více ohrožována: hybridním veřejněsoukromým prostorem, ve kterém se neustále nacházíme. Mnoho lidí používá Facebook nebo Twitter. Veřejnost na vlastní pohovce však vede k děsivému fenoménu, že jsou všechny obavy prezentovány s velkou neúprosností, v jakémsi diskurzu štamgastů. Pak zapomínáme, že se mluvíme před svědky. Z toho vyplývá „cancel culture“: sám sice vyostřuji debatu, ale za žádných okolností nechci být konfrontován s opačným názorem. Vystupuji sice na veřejnosti, ale chci, aby byla uklizená, jako by to byl můj důvěrně známý obývák!
Standard: Není taková argumentace ale vždy univerzalistická? Rovná práva pro všechny? Zároveň někteří rozhořčení lidé rychle přepínají do módu předpojatosti.
Stegemann: To je fenomén pozdní kultury. Osvícenství stojí na počátku občanské společnosti: svoboda, rovnost, solidarita. Tyto hodnoty jsou založeny na základní důvěře, že je v prvé řadě každý veden dobrými úmysly. Dnes tato důvěra prochází procesem eroze, který urychluje ideologie neoliberalismu. Při ní jde totiž o to, aby všichni musí obstát na trhu. Všichni si neustále konkurují a to v globálním měřítku. To vede k nejistotě, která jakoukoliv solidaritu znemožňuje.
Standard: A rovnost?
Stegemann: Již není chápána v právním slova smyslu. Nyní se požaduje určitá rovnost výsledků. Všichni by měli být úspěšní stejným způsobem. To však není v souladu s rozdíly mezi lidmi. Existují dva způsoby, jak tomu čelit: jedním z nich je vytvoření rovnosti příležitostí. Každému dítěti, bez ohledu na jeho původ, by měly být poskytnuty co nejlepší možnosti vzdělávání. „Nová“ politika identity se naopak snaží problém řešit kvótami pro různé skupiny. A svoboda? Kvůli zjevné fragmentaci veřejné sféry zažívá stále více lidí svobodu jako hrozivý chaos. Touha snášet ji se všemi jejími důsledky se zmenšuje.
Fukuyama: kde udělala levice chybu? Proč se levice příliš stará o menšiny a jak z toho pravice těží.
Standard: Je to založeno na myšlence morální čistoty?
Stegemann: Morálka je velkou autoritou řádu. A moralismus nahrazuje univerzálně platnou etiku soukromými preferencemi. Vše by mělo být tak čisté, jako ta krásná duše, za kterou se považujete.
Standard: Rozlišujete mezi sociální a „uměleckou“ kritikou. Posledně jmenovaná se zasazuje o rozvoj jedince. Ukradl nám neoliberalismus se svým závazkem sebeoptimalizace individualismus?
Stegemann: Občan vždy toužil po tom, aby se stal jedinečnou osobností, nezaměnitelným „já“. Proto občané v 19. století tak rádi chodili do divadla, protože doufali, že tam uvidí lidi v celé jejich mnohovrstevnosti. To je velmi úlevná zkušenost. Když se Emma Bovaryová dopustí nevěry, mohu si o tom s chutí přečíst v románu a přitom dál zůstat v manželství. Kapitalismus se této obecné touhy zmocnil pod pojmem „kreativita“. Například v 90. letech 20. století učinil ze sebezdokonalujícího se subjektu objekt „toyotismu“.
Standard: Co je tím myšleno?
Stegemann: Práce u pásu není žádoucí, protože otupuje mysl. Vznikly tedy tvůrčí týmy, které v pěti lidech řeší různé úkoly. Každý zaměstnanec u montážní linky se stal „kreativním pracovníkem“. Produktivita se okamžitě zvýšila. Odtud se model rozšířil do všech pracovních oblastí. Každý, kdo prodává hamburgery v McDonald’s, musí předstírat, že je pro tuto práci zapálený. Práce by již neměla být odcizená, ale měla by odpovídat nejvlastnějšímu zájmu. V tom je i něco dobrého. Samozřejmě je společná práce více naplňující. Kapitál ale sleduje své vlastní zájmy, a tak najednou z pěti dělníků zbudou tři a očekává se od nich, že odvedou tu samou práci. Od té doby je na každého pracovníka vyvíjen tlak: musí toho stihnout stále více a za stále kratší dobu.
Standard: Nic není jisté?
Stegemann: Pokud je permanentní sebeoptimalizace aplikována na každý pracovní proces, způsobuje to obrovský stres.
Standard: A co se stane s nutností spoluúčasti příslušníků menšin? Potřeba dosáhnout účasti příslušníků menšin? Koncept dorozumívání Jürgena Habermase, jeho myšlenku, že spolu komunikujeme jako rovný s rovným, odmítáte.
Stegemann: Koncept „deliberativní veřejnosti“ neodkládám ad acta. Jen se od 80. let minulého století změnil. Už není bezhodnotovým popisem diskurzu, ale stal se prostředkem nadvlády: Ti, kdo používají vzdělaný jazyk a znají „lepší“ slova, se mohou v politické diskusi stát nenapadnutelnějšími. Ale i nový model politiky identity vytváří nové nerovnosti. Citlivost a pocity nelze diskurzivně zobecnit. Musím věřit, že ten druhý trpí. On to nemůže dokázat a já nemohu dokázat, že se mýlí. Tím dochází k přechodu na „intimní komunikaci“. Člověk věří něčím pocitům a reaguje na ně s porozuměním.
Standard: A důsledek?
Stegemann: Pokud to přenesete na veřejnost, vznikne neřešitelný problém. Jaké pocity kdo komu věří a proč? Důsledkem je, že o problémech již nelze vyjednávat racionálně. Pak zaznívá, že oběti je třeba vždy a za všech okolností věřit. Tím se však oběť povýší na piedestal neomylnosti a diskuse rychle končí. Zbývá už jen podřídit se: od této chvíle budeš říkat, co dál. Oběť je nový šéf. Ale kdo je obětí? Objevují se stále nové skupiny obětí a na sebe narážejí už jen absolutistické nároky. Neomylní papežové však mezi sebou diskutovat nemohou.
54letý Bernd Stegemann je politicky aktivním publicistou, systémovým teoretikem a dramaturgem, vyučujícím na berlínské Vysoké herecké škole Ernsta Bushe dějiny divadla. Vystudoval filosofii a germanistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně a na univerzitě v Hamburku, později divadelní režii na Hamburské divadelní akademii. Stegemann je autorem několika odborných prací o divadle, ale i publikací pro širší veřejnost, v r. 2017 vydal svazek Strašidlo populismu. Nedávno mu vyšla kniha Veřejnost a její nepřátelé (v zřejmé parafrázi na Popperovo dvojdílné pojednání Otevřená společnost a její nepřátelé).
