Jazyková nařízení a tzv. „cancel culture“ údajně ohrožují svobodu projevu. Filosof Daniel Loick se domnívá, že se příliš diskutuje o svobodě názorů a příliš málo o tom, jak vůbec vznikají. Příspěvek filosofa a sociologa Daniela Loicka pro Deutschlandfunk Kultur.
V pozadí touhy bránit svobodu projevu je správný impuls. Právo na svobodu slova je základem liberálních práv. Ne nadarmo ji emancipační sociální hnutí opakovaně používají proti pokusům státu o cenzuru nebo kontrolní opatření.
Pokud jde o svobodu projevu v německých fejetonech, vychází se obvykle z jejího velmi zúženého pojetí. Příslušné články hájí právo říkat svůj „názor“, aniž by se však ptaly, jak tento názor vůbec vzniká.
Předpokládá se totiž, že samotný názor je předpolitický a předdiskurzivní: jako by existoval ještě dříve, než člověk vstoupil do sociální interakce: člověk ho prostě nějak „má“.
Podle Hegela není svoboda pouze to, „co chceme“
Právě proti takovému zjednodušenému (a tudíž falešnému) pojetí svobody slova se obrací Hegel, když ve své Filosofii práva polemizuje s určitým chápáním svobody tisku. „Definovat svobodu tisku jako svobodu mluvit a psát jak se nám zlíbí,“ říká Hegel, „patří k ještě zcela nevzdělané syrovosti a povrchnosti tvorby představ.“
Taková představa je syrová a povrchní, protože osvobození od cenzury zůstává jen prázdnou a abstraktní svobodou, dokud nevyvolá otázku po svobodě tvorby názorů.
Naše názory jsou samy o sobě výsledkem sociálních procesů: utváří nás výchova, interakce s rodinou a přáteli, média a obecně převládající ideje a představy.
Skutečně svobodné je naše myšlení až v okamžiku, když jsou svobodné i tyto procesy.
Nahodilost vlastních názorů
Na druhou stranu, pokud člověk pouze řekne „co chce“, neptá se ještě, jak to, co chce, vůbec vzniklo. Je vydán naprosté nahodilosti vlastního názoru: nejedná svobodně, ale nesvobodně. Skutečnou svobodu slova tedy představuje až možnost účasti na smysluplných procesech vedoucích k tvorbě názorů.
„Definovat svobodu tisku jako svobodu mluvit a psát jak se nám zlíbí, patří k ještě zcela nevzdělané syrovosti a povrchnosti tvorby představ.“Georg Wilhelm Friedrich Hegel
To znamená především radikální demokratizaci nejdůležitější institucí, které se na utváření názorů podílejí: školy, univerzity, média. Například obsah novin a algoritmy platforem nesmí určovat jednotlivé velké korporace, ale my společně.
Protože jedině v diskurzu svobodných a rovných účastníků se mohou objevit správné soudy a validní důvody.
Svobodná tvorba názorů je demokratická, inkluzivní a rovnostářská
Co to znamená? Svobodná tvorba názorů je inkluzivní: z každé zvláštní perspektivy lze potenciálně očekávat cenný příspěvek. Z toho vyplývá, že je třeba zahrnout vyloučené pozice, posílit marginalizované hlasy a odhalit pohřbené formy vědění.
Svobodné utváření názorů je rovnostářské: žádný příspěvek k našemu diskurzu sebepochopení není cennější jen proto, že je podložen titulem, původem, pohlavím, penězi nebo mocí. Z toho vyplývá, že je třeba odstranit hierarchie – ať už ekonomické, institucionální nebo neformální.
A konečně: utváření svobodného názoru je sebereflexivní. Svobodný názor si znovu a znovu klade otázku, zda je skutečně výsledkem svobodného úsudku, nebo zda není jen reprodukcí tradičních autorit a mocí ovlivněných vylučovacích procesů.
Svoboda slova neexistuje bez rozporů
Součástí boje za osvobození našich názorových procesů je i to, že lidé v mocenských pozicích musí snášet, když jim někdo veřejně a hlasitě odporuje. Totéž platí pro tabuizaci a potlačování despotických postojů, které se projevují rasistickými, sexistickými nebo homofobními projevy.
Ten, kdo si zakládá pouze na svém „právu“ zastávat podobné postoje, nemá zájem o svobodný diskurz – a není pro něj zajímavý. Nechce si vůbec utvářet názor, ale, dalo by se říci s Hegelem, pouze se „hádat“.
Daniel Loick je německý filosof a sociolog. Je docentem politické filosofie a sociální filosofie na Amsterdamské univerzitě. Studoval v letech 1997-2005 filosofii, německý jazyk a literaturu a sociologii na Mercator University v Duisburgu a Goethe University ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2017 vydal knihu „Juridismus. Obrysy kritické teorie práva“ (nakladatelství Reclam) a je autorem několika dalších knih. Loick vyučoval a prováděl výzkum na mnoha institucích v Německu, Švýcarsku a Spojených státech, včetně Harvardovy univerzity, New School for Social Research a Centra pro humanitní vědy a sociální změny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Ve své práci se zaměřuje na filosofii práva, sociální filosofii a sociální teorii. Daniel Loick se mimo jiné zabývá abolicionismem a sociologií policie. Je spoluvydavatelem časopisu Journal of Philosophical Literature.
