Skuteční poražení klimatické krize

Kdo platí za náš blahobyt?

Skuteční poražení klimatické krize
Změna klimatu nejvíce dopadá na ty, kteří za ni mají nejmenší odpovědnost. Zatímco část světa válí v přebytku, druhá část trpí drancováním přírodního bohatství a vykořisťováním pracovní síly. Výsledkem je zničené životní prostředí, extrémní klimatické jevy, stoupající hladina moří a masová migrace obyvatel, kteří kvůli klimatické krizi ztratili svůj domov i budoucnost.

Jakmile se objeví téma změny klimatu, přestávají mnozí naslouchat. Ale ta je a zůstává největší krizí naší doby, připomíná Valerie Huberová v deníku Die Presse.

V roce 2024 zemřelo v Evropě 48 000 lidí v důsledku veder. Počet obětí dopravních nehod byl 20 000, což je ani ne polovina. Zatímco stoleté povodně pustošily Evropu a velké části Los Angeles shořely, Donald Trump jen o pár týdnů později triumfálně vystoupil z Pařížské klimatické dohody a pod heslem „Drill, baby, drill“ oznámil konec jakéhokoliv omezování těžby ropy v USA.

V Rakousku Herbert Kickl mimochodem relativně brzy představil zrušení klimatického bonusu a klimatických dotací – plán, který nová vláda beze změny převzala.

Ale zpět k USA. Při inauguraci je Trump obklopen nejmocnějšími muži světa, technologickými giganty jako je Musk, Bezos a Zuckerberg. Nastala éra „broligarchie“ = „bro-oligarchie“ (a s ní i křečovité udržování patriarchátu): vláda nejbohatších a nejmocnějších mužů, ve které se světová politika a ekonomika stávají absolutním hřištěm neomezených superboháčů.

Nejenže byla nezakrytě zavedena cenzura (hashtag „Democrats“ byl v den Trumpova uvedení do úřadu na Instagramu zablokován, zatímco hashtag „Republicans“ byl bez problémů přístupný), a pro miliardáře Muska z Tesly zjevně již nebylo faux pas rozloučit se s šílícím davem hitlerovskou zdviženou pravicí, zatímco se celý svět díval.

Obrovský krok zpět

Výkyv doprava dorazil – a to přímo doprostřed společnosti. Nejen v USA, ale na Západě obecně. Co má pravicový výkyv společného s ochranou klimatu? Pravicová populistická politika neznamená jen popírání faktů, ale také masivní krok zpět v oblasti stávajících zákonů na ochranu životního prostředí a v dlouhodobém horizontu představuje ohrožení lidského druhu. Takže pokračujeme jako dosud. „Business as usual“ znamená pokračovat v vykořisťování Země, snažit se o nekonečnou expanzi na planetě s omezenými zdroji a nakonec zničit naši flóru, faunu a životní podstatu naší vlastní existence.

Ale téma ochrany klimatu (které by se vlastně mělo jmenovat ochrana lidstva, protože klima tu bude i dlouho po nás) je out. Je otravné. Mnozí přestávají poslouchat, když se o něm začne mluvit – máme jiné problémy. V předvolebních kampaních se toto téma vynechává – klasický mechanismus potlačování. Téma je příliš velké, příliš abstraktní a těžko uchopitelné.

Změna klimatu však je a zůstává největší krizí naší doby, největší hrozbou pro budoucnost. A my nejsme ti, kdo již nyní pociťují její dopady na vlastní kůži – alespoň ne v takové míře.

Skutečnými poraženými této klimatické krize a našeho systému jsou – v první řadě – jiní. Sedí na svých vyschlých polích a marně čekají na déšť. Zatímco v některých oblastech stoupá hladina moře a mizí celá souostroví, jinde extrémní sucha připravují lidi o samotnou podstatu jejich životů.

Zjednodušeně řečeno: industrializované země expandují a vykořisťují naši planetu, zejména globální Jih, aby dosáhly co největšího zisku a materiálního luxusu. Nikdo se nezajímá o to, na čí úkor se tak děje. Nejenže vyrábíme levně v zahraničí, ale také naše emise přesouváme do těchto zemí. Odpadky vyvážíme do Afriky a abychom nemuseli měnit náš způsob výroby, kupujeme si už dokonce jejich čistý vzduch, abychom ho mohli znečišťovat (tzv. obchodování s emisními povolenkami).

 Domov, pohřbený v moři

V dohledné době zmizí ostrovní skupiny jako Maledivy a miliony Afričanů a Asiatů, takzvaní vodní uprchlíci, zaplaví náš kontinent, protože přijdou o všechny podmínky k životu. Podle časopisu National Geographic „bude za 70 let domov 200 milionů lidí pohřben pod mořskou hladinou“.

Jak bude Česká republika (pozn. PQ) a Evropa reagovat, když najednou budou muset miliony lidí emigrovat, protože přežití na jejich kontinentu – způsobené bohatými průmyslovými státy – prostě již nebude možné? Co udělá Evropa, která je již dnes nesmírně přetížena situací na vnějších hranicích EU a nechává tisíce uprchlíků utopit se ve Středozemním moři?

V zájmu všech evropských zemí by bylo na místě výrazné rozšíření pomoci. Právě rostoucí sociální a ekonomické napětí a nerovnost způsobená klimatickými změnami, nespravedlivým využíváním zdrojů a dlouholetým vykořisťováním představují totiž akutnější hrozbu než ekologické dopady klimatické krize samotné. Jinými slovy: lidstvo nejvíce neohrožují tající ledovce, stoupající hladina moří, nesnesitelné vedro, nepředstavitelné sucho nebo sesuvy půdy, ale migrace národů a války o přírodní zdroje.

Je rovněž zřejmé, že naše neoliberální ekonomická expanze a vykořisťování a s tím související ničení celých ekosystémů, stejně jako zbrojení, jsou v naprostém rozporu s ochranou klimatu. Pokud bychom měli vážný zájem na zastavení klimatické krize, museli bychom reformovat naše hospodářství – odklonit se od vykořisťovatelské společnosti založené na jednorázovém používání výrobků a přejít k cirkulární ekonomice prospívající především lidem v rámci planetárních limitů.

Ničit jedinou planetu, kterou máme, která nás živí a udržuje při životě, kvůli krátkodobému zisku, je nejen krátkozraké, ale také ne příliš inteligentní. Prioritou našich společností musí být společné blaho, nikoli růst a zisk několika jednotlivců. Musíme urgentně změnit způsob uvažování, potřebujeme systém, který bude odpovídat 21. století. Abychom ochránili lidi před společenským kolapsem, před kterým již v 70. letech varoval Římský klub.

Žijeme v přebytku

Máme dostatek zdrojů, abychom nasytili všechny lidi na světě, ale ne dost, abychom uspokojili chamtivost každého. Žijeme v nadbytku, zatímco v současné době trpí nedostatkem vody 920 milionů dětí po celém světě (Unicef, 2021) – což je další důsledek klimatických změn a globální nerovnosti. Současné škrty v globálních rozvojových fondech (USAID pod Trumpem) by mohly do roku 2030 způsobit 14 milionů úmrtí (The Lancet).

Máme prostředky, skoncovat s chudobou a hladem není nic nemožného. Zdroje jsou k dispozici, jen chybí vůle. Podle organizace Oxfam by stačilo pouhých 2,9 % ročních vojenských výdajů zemí G7, aby se skoncovalo s globálním hladem. Místo toho se v roce 2027 otevře první hotel ve vesmíru. Na to samozřejmě zdroje jsou – a také vůle.