Že se Polsko a Maďarsko vzdaly své blokace, je pro EU okamžikem pravdy. Teprve když Brusel začal hlasitě mluvit o fondech na oživení evropské ekonomiky po koronakrizi pro pouze 25 členských zemí, podlomila se vládám ve Varšavě a Budapešti kolena.
Polská a především maďarská vláda v uplynulých týdnech hlasitě křičely. Uzavřely spolu dokonce spojenectví, aby se ubránily zbytku Unie. Ještě před několika dny Viktor Orbán vehementně vyloučil, že by vyměnil veto proti finančnímu balíčku EU za politické prohlášení. To by bylo stejné, jako kdybychom „připíchli připínáčkem nějaký malý papírek na obří nástěnku“. Přesně s tímto papírkem ale ve středu souhlasil. A tak jsou z obou divokých šelmy nakonec přece jen malá koťátka.
Evropská unie se totiž svým prohlášení ničeho nevzdává. Platby ze společné pokladny budou v budoucnu vázány na státoprávní normy. Tento mechanismus zůstal netknutý. Jen jeho užití se poněkud protahuje. To je ovšem i oprávněné: nový nástroj se musí vyhnout veškerým pochybám. Rada a parlament to již deklarovaly ve svém kompromisu, poslanci by rádi šli ještě dále.
Jak je mechanismus účinný, se beztak neprojeví na počtu budoucích řízení, nýbrž na jeho odstrašujícím, tedy preventivním účinku. Všechny ostatní body vyjednaného textu odkazují na samozřejmosti. Tato objasnění byla nezbytná pouze proto, že se Varšava a Budapešť předháněly v nepodložených obviněních.
Pro Evropskou unii představuje konec blokády okamžik pravdy. Nejdůležitější lekce: peníze jsou stále ještě nejúčinnější pákou. Polsko změklo první, když se v Bruselu začalo hlasitě uvažovat o fondech na oživení evropské ekonomiky po koronakrizi pro pouze 25 členských států. A ani Maďarsko nechtělo přijít o evropské miliardy. Obě zbývající země Visegrádské čtyřky se již ze své pokrevní odpovědnosti vysvobodily. Spolková kancléřka Angela Merkelová tak úspěšně završila německé předsednictví. Evropě se nyní otevřela cesta k finanční pomoci, která nemá v dějinách Unie obdoby.
