Svoboda je ohrožena jako v autoritářských režimech, tak v demokraciích. "Problém je v tom, že kapitalismus zaručuje svobodu jen některým lidem, a ne všem", říká v rozhovoru pro deník Neue Zürcher Zeitung albánsko-britská profesorka filosofie na London School of Economics Lea Ypi.
Neue Zürcher Zeitung: Vyrůstala jste v Albánii, poslední výspě stalinismu v Evropě. Ta skončila v roce 1990, když vám bylo jedenáct let. Jak svobodně jste se jako dítě cítila?
Lea Ypi: V dětství pro mě svoboda znamenala pocit bezpečí. Mohla jsem si hrát na ulici, aniž bych se bála aut nebo kousajících psů, a mohla jsem důvěřovat lidem. Proto by mě v komunistické Albánii nikdy nenapadlo, že nejsem svobodná. Ale samozřejmě jsem věděla, že je tam nedostatek a že existují věci, které jsme my děti v Albánii neměli.
NZZ: Jaké věci?
Ypi: Žvýkačky nebo Coca-Cola. Toužili jsme po tomto zboží, ale nebyl to druh touhy, kvůli kterému si jako dítě myslíte, že žijete ve falešné společnosti. Neměli jsme mléko, všechno bylo na příděl. Ale to mi připadalo normální a odůvodnitelné. Takový byl zkrátka můj svět.
Ypi: Chytali jsme italskou televizi. Měli jsme také přístup k dětským filmům v jugoslávské televizi. Dívala jsem se na Včelku Máju. Ale svět mimo Albánii mi připadal jako svět cizinců, do kterého jsme neměli přístup. A ve škole nás indoktrinovali. Říkali nám, že všichni chtějí do Albánie. A přijížděli i turisté, přátelé komunistické strany, kteří si mysleli, že Albánie je nejlepší společnost na světě. To mělo samozřejmě potvrzující účinek.
NZZ: Vaši rodiče byli odpůrci režimu, ale tajili to před vámi. Vyrůstala jste ve lži?
Ypi: Rozhodně. Dokonce ve dvou lžích zároveň. Stát popíral a zatajoval temné stránky režimu. A moji rodiče přede mnou popírali svůj postoj a historii naší rodiny. Můj pradědeček byl onen albánský premiér, který vydal zemi fašistické Itálii. O tomto muži jsem se dočetla v učebnicích dějepisu. Ale když jsem se rodičů zeptala, proč máme stejné jméno a zda jsme příbuzní, řekli „Ne“.
NZZ: Protože by to bylo příliš nebezpečné?
Ypi: Ano, mohla bych zradit svou rodinu jako třídního nepřátele a disidenty. Ale byl tu i jiný důvod. Byla jsem velmi ambiciózní dítě, jako mnoho dětí v komunistické Albánii. Chtěla jsem být dobrým pionýrem, výborným studentem a sloužit straně. Rodiče nechtěli mé ambice potlačit, protože by mě to učinilo pasivní a cynickou. Chtěli mi dát pocit samostatnosti, nezávislý na převládajícím útlaku. A přestože mi rodina nikdy neřekla pravdu, vždy mi ukazovala, že věci mohou být i jiné. Babička na mě vždycky mluvila francouzsky. Nikdy jsem nechápal proč. Ale byl to pro ni způsob, jak mi dát jinou identitu než identitu dělnické třídy, kterou vyžadoval albánský stát. Mluvila francouzsky, protože pocházela ze šlechtické rodiny. Nikdy mi to neřekla, ale tuto identitu a tyto hodnoty mi předala prostřednictvím jazyka.
Albánské zvraty
1912
Albánie vyhlašuje nezávislost na Osmanské říši. V roce 1928 se republika pod vedením Ahmeta Zogua stává královstvím. V roce 1939 zemi okupuje Itálie. Xhaver Ypi, pradědeček Ley Ypi, organizuje předání moci.
1946
Enver Hodža vyhlašuje Albánskou lidovou socialistickou republiku. Nastoluje diktaturu a izoluje Albánii od zbytku světa.
1990
Ve velkých městech vypuknou masové protesty a totalitní režim padá.
NZZ: Nikdy jste se na svou rodinu nezlobila, že vás nepřipravila na nový, jiný svět, který přišel v roce 1990?
Ypi: Byly chvíle, kdy jsem se cítila dotčena, že mi nevěřili. Ale moje babička mi vždycky říkala – a to je také lekce o svobodě – že věci, které objevíš sama, jsou důležitější než ty, které ti říkají ostatní. Proces osvobozování se od dogmat je nesmírně důležitý. Události ze mě udělaly hyperkritického a neustále pochybujícího člověka.
NZZ: Vše tedy mohlo být i jinak?
Ypi: Ano, kdykoli a kdekoli! To je jeden z důvodů, proč jsem studovala filosofii. Vzpomínám si, jak jsme se na univerzitě učili o Descartovi a metodologických pochybnostech. Existuje zásadní, radikální pochybnost, která říká: Co když existuje zlý génius, který nám ve všem lže? To docela dobře odráželo mou zkušenost z Albánie. A jakmile se vám tato myšlenka jednou vryje do paměti, už nikdy nezmizí. Jak dnes můžeme vědět, že všechno nemůže být úplně jinak?
NZZ: Zmínila jste, že jste vděčná svým rodičům za to, že vás chránili za pomoci lži. Představte si, že byste se dnes setkala s jedenáctiletou dívkou ze Severní Koreje. Řekla byste jí o její zemi pravdu?
Ypi: Věřím, že máme vždy povinnost říkat pravdu. Nenechala bych tu dívku žít v iluzi. Ale spíš proto, že je to moje zodpovědnost, ne proto, že bych věděla, co by pro dívku bylo nejlepší.
NZZ: Co kdybyste byla matkou této dívky?
Ypi: To by samozřejmě bylo obtížnější. Asi bych se zachovala jako moji rodiče a za těchto okolností bych dítěti pravdu neřekla. Vlastně stejně jako já svým dětem neříkám pravdu o Santa Clausovi. Myslím, že k dospívání patří, že člověk zjišťuje, jaký je svět a jak mu byl prezentován.
Ypi: Je to zajímavé, protože zde mohu pozorovat ideologii kapitalismu v praxi. Žiji v Londýně ve čtvrti mezi dvěma póly. Když jedu autobusem jedním směrem, dostanu se do Knightsbridge, kde je Harrods a kde žijí velmi bohatí lidé. Kde miliardář vejde s rodinou do obchodu a koupí si čtyřicet párů bot. Když pojedu autobusem druhým směrem, dostanu se do čtvrti, která vypadá hůř než nejhorší čtvrť v Albánii; jsou tam bezdomovci, narkomani a spousta zastaváren a sázkových kanceláří. To jsou ony rozpory. To, že mnoho lidí při pomyšlení na Londýn vytěsňuje chudou část, je pro mě důsledkem ideologie. A sice že chudí si svou chudobu nějak zaslouží. Ale ono to prostě není být tím, že všichni lidé, kteří žijí na jedné straně, jsou příliš líní na to, aby se dostali na druhou stranu. Nebo že lidé, kteří oplývají miliardami, si je zasloužili vlastní prací.
NZZ: Pokud však žijete na té chudé straně, můžete si alespoň vsadit, mít štěstí, vyhrát a vystoupat.
Ypi: Tato možnost tu je, to je pravda. Mnoho lidí mi říká, že jsem to přece také zvládla. Pocházím z komunistické Albánie, měla jsem stipendium a teď jsem profesorkou. Ale myslím si, že na každého člověka, který to dokáže a vypráví svůj příběh, připadají stovky lidí, kteří to nezvládnou a svůj příběh vyprávět nemohou. Považuji za svou povinnost vyprávět nejen příběh svého úspěchu, ale i příběh neúspěchu.
NZZ: Je to důvod, proč dnes vyučujete o marxismu?
Ypi: Ano, skutečně. K marxismu mám velmi komplikovaný vztah, který pramení z mé zkušenosti, že jsem žila v obou světech. V Albánii byla důležitá pouze historie marxismu, způsob, jakým marxismus dal vzniknout stranám a státům. Filosofie byla bezcenná. Říkalo se, že záleží jen na naší zkušenosti, že myšlenky, které stojí za kritikou kapitalismu, nás nemusí zajímat. Západnílevici naopak zajímá pouze filosofie marxismu. Jako by živá zkušenost poloviny světové populace neexistovala. Neúspěch historického marxismu západní levici nezajímá.
NZZ: Existuje politická forma, v níž by se marxistická myšlenka mohla realizovat?
Ypi: Myslím, že ano, ale nemluvím o Marxovi nebo marxismu, to by bylo náboženské. „Kapitál“ není Bible, je to kniha, která byla napsána pro určitou dobu a určité místo. Musíme myslet sami za sebe a připustit si nové myšlenky. Dnes jsem socialistou, protože podporuji myšlenku, že svoboda jednotlivce a svoboda společnosti se musí vzájemně doplňovat.
NZZ: I většina liberálů by řekla, že jsou zapotřebí nejen individuální svobody, ale že společné dobro závisí na hodnotách, jako je solidarita, které jsou zaručeny prostřednictvím kulturních nebo náboženských norem.
Ypi: Problém je v tom, že kapitalismus zaručuje svobodu jen některým lidem, a ne všem. Kdybyste odstranili kapitalistické instituce, měli byste skutečně liberální společnost. Shrnuji to do následujícího vzorce: socialismus je liberalismus bez kapitalismu.
NZZ: A existuje země nebo systém, který se tomuto ideálu blíží?
Ypi: Ne, ale je velmi dobře, že neexistuje. Pokud bychom vycházeli z existujícího modelu, omezovali bychom tím svůj rozhled. Pro mě je demokracie středobodem, jen ona zaručuje intelektuální a sociální kritiku společnosti, ve které žijeme. Demokratizace se však musí dotknout i ekonomiky. Zamyslete se například nad tím, jak bohatství ovlivňuje politickou rozhodovací moc. Lidé, kteří mají více peněz, mohou účinněji lobbovat. Důležitá je také demokracie na pracovišti, aby zaměstnanci nebyli závislí pouze na manažerech a majitelích. Nebo reforma pravidel dědictví. Ta by umožnila omezit finanční moc těch, kteří mají hodně peněz a mohou je z generace na generaci zvyšovat.
NZZ: Setkávají se tyto myšlenky na elitní univerzitě, jako je London School of Economics, s pochopením?
Ypi: Diskuse na LSE je velmi otevřená, ale to je také část problému. Mnoho špičkových univerzit předstírá, že jsou progresivní, ale kdybyste se jich zeptali, zda by byly ochotny věnovat polovinu svého rozpočtu chudé univerzitě někde ve světě, pravděpodobně by to neudělaly.
Lea Ypi: Svobodná – Jak jsem dospívala na konci dějin. Kniha roku 2021 podle The New Yorker, The Washington Post, Financial Times, The Guardian, The Times Literary Supplement, The Sunday Times a dalších. Nakladatelství Host, 2023, 311 stran.
NZZ: Vaše kniha obsahuje větu „We never lose our inner freedom: the freedom to do what is right“ (Nikdy neztrácíme vnitřní svobodu: svobodu dělat to, co je správné; pozn. PQ). Z čeho pramení toto přesvědčení?
Ypi: Nejprve od babičky, později z filosofie. Moje babička měla velmi privilegovaný aristokratický původ a během komunistické diktatury přišla o všechno. Vždy mě později překvapovalo, že o sobě nikdy nemluvila jako o oběti. Když jsem se jí zeptala, jak přežila všechno to bezpráví, odpověděla: Vždy jsem byla svobodná. Měla takovou myšlenku, a byla to velmi silná myšlenka, že hodnocení sebe sama nezávisí na druhých lidech, ale na vlastních zásadách. Dělat správné věci je forma vnitřní svobody, ale neznamená to, že to pro vás dopadne dobře. Znamená to jen, že je to správné. Moje babička tedy měla velmi silný smysl pro povinnost, něco, co jsem později našla v Kantově etice.
Ypi: Pravidelně ji předvolávali na policejní stanici a říkali jí: Tvůj manžel se dostane z vězení rychleji, když pro nás budeš pracovat jako špicl. Ale ona to nikdy neudělala. I ve velmi, velmi omezeném světě můžeme činit svobodná rozhodnutí.
NZZ: Lze se této vnitřní svobodě naučit?
Ypi: Ne. A to jsem se také snažila vysvětlit ve své knize. Různé postavy mají velmi odlišné představy o svobodě. Chtěla jsem čtenáře vzít na cestu, aby si jejich dilemata mohli prožít na vlastní kůži. Nechtěla jsem napsat knihu o svobodě, která by lidem říkala, co to svoboda je. To by bylo paternalistické.
NZZ: Zvenčí říci, co svoboda vůbec je: to se do jisté míry stalo ve vaší zemi po pádu diktatury. Do Albánie se sjely desítky konzultantů, aby podle západních receptů zorganizovali přechod. Ale je to vůbec možné? Lze zemi transformovat zvenčí?
Ypi: V západním světě existuje tendence vnímat slabší části světa jako oběti, kterým je třeba pomoci. To je však paternalismus, který vede k chybným rozhodnutím, protože nevíte, co je skutečně třeba, pokud nemáte skutečnou znalost společnosti. Ani v represivním systému, jakým byla albánská diktatura, nepřestali lidé myslet sami za sebe. A pokud jim nerozumíte, jakýkoli recept, který jim dáte, je s největší pravděpodobností špatný. Můžete lidi povzbuzovat, můžete jim pomáhat, ale nemůžete jim dát svobodu, pokud má být založena na vnitřní morální svobodě.
NZZ: Ve své knize představujete úžasnou postavu Holanďana, který pracuje pro Světovou banku, chodí jen v košilích Lacoste, a proto se mu přezdívá „krokodýl“. Se svým notebookem a excelovými tabulkami jako konzultant navštívil nespočet zhroucených států po celém světě. Chyběly mu však kulturní znalosti.
Ypi: Problémem mnoha odborníků na transformaci bylo, že pocházeli ze společnosti, která již sama zjistila, co je to svoboda, a nyní to chtěla naučit ostatní lidi. Z dlouhodobého hlediska to škodí oběma stranám. Na Západě to podporuje určitou samolibost a pasivitu. Člověk nevidí, co je na něm špatného. A v zemích, jako je například Albánie, to podporuje představu, že EU je mesiáš, který mu přinese všechna řešení.
NZZ: Když se podíváte na dnešní Albánii, jak hodnotíte její transformaci?
Ypi: Albánie byla natolik izolovanou zemí, že její problémy byly pouze jejími problémy. Dnes jsou problémy Albánie stejné jako všude jinde na světě: války, klima, finanční krize.
NZZ: Je to pokrok?
Ypi: Ano i ne. Musíme překonávat stejné krize, ale nemáme stejné nástroje a stejné bohatství, které by nás podpořilo. Když se zamyslíte nad klimatickou krizí: po některých zemích se nyní žádá, aby přinesly oběť. Ale tyto země ani neměly všechny výhody industrializace, kapitalismu a tak dále.
NZZ: Předpokládejme, že by albánský režim nebyl nikdy svržen a existoval by dodnes. Co myslíte, že by z vás bylo?
Ypi: V nejhorším případě bych byla továrním dělníkem. V lepším případě bych skončila na univerzitě, studovala přírodní vědy a nyní bych pracovala v dole nebo jako chemička.
NZZ: Žádná profesorka marxismu?
Ypi: Vyloučeno. Někdo z rodiny, jako je ta moje, by nikdy nebyl přijat na humanitní obor. A rozhodně bych nebyla socialistkou.
44letá albánsko-britská profesorka Lea Ypi vyučuje od roku 2016 politickou filosofii na London School of Economics. Dříve studovala v Římě, Fiesole a Oxfordu. Lea Ypi vyrůstala v uzavřené albánské komunistické diktatuře. Její aristokratická rodina tam byla považována za třídního nepřítele. Prarodiče a otec byli politickými vězni. O tom všem se však Ypi dozvěděla až v jedenácti letech, po pádu režimu – jak barvitě popisuje ve své oceňované knize Svobodná, vydané v roce 2022. Kniha Ley Ipy „Svobodná – Jak jsem dospívala na konci dějin“ vyšla v roce 2023 i v češtině v nakladatelství Host.
