Někteří bohatí lidé přispívají na charitu, aby společnosti „něco vrátili“. To je nespravedlivé a podivné pojetí „přerozdělování“, říká neuroložka Franca Parianen. Z evolučního hlediska totiž sdílení znamená něco úplně jiného.
Rozdělovat pro nás obvykle znamená něco „odevzdávat“. Lámeme chléb nebo čokoládu a velkoryse přispíváme na časopis nebo Lékaře bez hranic. Také věda ráda studuje sdílení bohatství tímto nebo podobným způsobem: rozdáme respondentům určitý obnos a sledujeme, zda se lidé části z něj vzdají ve prospěch ostatních. A oni to dělají! Ne zcela spravedlivě, ale v průměru zhruba třetinu, jde-li o malý obnos. Téměř nikdo nedá nic. To zní optimisticky! Možná by to někdo mohl říct i Elonu Muskovi.
Velkorysost je bohužel vratká. Je nepostradatelná pro blízké osoby, při velkých katastrofách, ale v každodenním životě je také náchylná na nejrůznější překážky, předsudky a nejjednodušší výmluvy. Čím více se po nás chce, tím méně dáváme. Potvrdí to i pouliční prodejce časopisů v metru, který je až druhý v pořadí. Svět se spravedlivým přerozdělováním nelze budovat pouze na základě velkorysosti. Ale možná jsme jen špatně pochopili pojem sdílení? Protože z hlediska lidských dějin nejde ani tak o to, aby se člověk něčeho vzdal, jako spíše o to, aby vytvořil přidanou hodnotu.
Dělit se znamená chápat vzájemnou závislost
Abychom to pochopili, stačí zaúkolovat dva šimpanze, aby společně táhli za jeden provaz a získali košík s ovocem. Z čistě kognitivního hlediska oba okamžitě pochopí, o co jde. V praxi pak jeden z nich popadne koš a druhý naštvaně zaleze do kouta. Tolik ke spolupráci pro příště. Dělení také znamená pochopení vzájemné závislosti. A málokterý živočišný druh rozumí závislosti tak dobře jako my.
Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ
Lidé loví ve skupinách, potřebují stavební návody a mají potomky, kteří zpočátku ani neumějí udržet hlavu ve vzpřímené poloze. Museli jsme se tedy naučit dělit. Abychom společně mohli sedět před grilovaným mamutem místo osamělého žvýkání změtí kořínků. Dnes to může být bufet s bramborovým salátem. Princip je však pokaždé stejný: ti, kteří se dělí, mají více, protože skupina vytváří více než součet jejích částí. Efektivněji totiž využívá zdroje a absorbuje rizika. A protože se znalosti vždy množí, pokud se sdílejí.
Už malé děti se dělí
Miliony let jsme se tedy dělili o práci a její plody, zatímco majetek jsme hromadíme jen několik tisíciletí. Proto chápeme spolupráci intuitivněji než velkorysost. Malé děti vědí, že se o svou kořist dělí dlouho před tím, než se naučí dělit o svou soukromou skrýš sušenek.
Fukuyama: „Liberalismus potřebuje demokracii“
I dospělé je po společné práci mnohem těžší zlákat k tomu, aby své spolubojovníky nebo spolupracovníky spravedlivě neodměnili. Pravidla spolupráce jsou zde naprosto jasná a stabilní.
O to podivnější je, že jsme na tato pravidla v ekonomice zřejmě zapomněli. Vytvářet zisk a platit minimální mzdu je jako lovit mamuty a tým odměňovat kořínky. Tato nespravedlivá spolupráce se nezhroutí proto, že vlastnictví s sebou dnes také nese nerovnováhu moci.
Proč je tato nespravedlnost společensky přijatelná?
Zaměstnanci od Amazonu po Aldi potřebují své výplaty mnohem více než jejich šéfové. To, že je taková nespravedlnost společensky přijatelná, je však dáno i tím, že o tom, co z ní plyne, málokdy mluvíme jako o „společenském zisku“, ale spíše jako o bohatství Jeffa Bezose. A pak ho ještě nazýváme self-made manem, jako by se na vzniku jeho bohatství nikdo nepodílel. Sami na sobě pozorujeme, že bychom polovinu jmění odevzdali jen neradi.
Často zapomínáme, že velký zisk je možný jen díky tomu, že táhneme za jeden provaz. Celá civilizace je založená na přerozdělování jídla, péče o děti, znalostí, zdraví a péče. Dokud to všechno vnímáme jen jako nákladový faktor, je snadné dávat těm, kteří se na vzniku bohatství podílejí, jen almužnu. Je čas začít mluvit o spravedlivém rozdělování. Nad rámec velkorysosti.
Dr. Franca Parianen, narozená v roce 1989, je neuroložka, spisovatelka a vědecká hvězda, přenášející vědecká témata na jeviště divadel, hospod a kongresů. Její výzkum, mimo jiné na Institutu Maxe Plancka, se zabývá lidským soužitím na úrovni mozku a hormonů. Jejími posledními knihami jsou „Hormongesteuert ist immerhin selbstbestimmt“ (Řízeni hormony a přece jen sebeurčující, 2020) a „Woher soll ich wissen, was ich denke, bevor ich höre, was ich sage“ (Jak mám vědět, co si myslím, než uslyším, co říkám?, 2017), obě vydané nakladatelstvím Rowohlt-Verlag. Její aktuální kniha „Teilen und Haben“ (Dělit se a vlastnit) pojednává o spravedlnosti a rozdělování v krizi.
