Špatně pochopený pacifismus zrazuje humanismus, komentuje na stanici Deutschlandfunk Thomas Franke. Ti, kdo to neuznávají, se podílejí na zločinu proti lidskosti a zrazují hodnoty, které údajně hájí. Nyní je třeba s odvahou, morálkou a ze všech sil pomáhat slabším.
Je čas na zavařování. Zavařeniny jsou dobré. Připomínají nám ty, kteří je vyrobili, dobře chutnají, jsou domácí. Stejné je to s německým pacifismem. Víme, co v něm máme. Odmítnout zbraně, odmítnout vojenskou službu je věrohodné a čtení Tucholského není špatné ani dnes. Tucholsky v roce 1928 napsal: „Existuje jen jeden druh pacifismu: ten, který bojuje proti válce všemi prostředky. Říkám: všemi prostředky, tedy i těmi nezákonnými…“ Tehdy šlo o odmítnutí vojenské služby ve státě, který by se mohl stát skutečnou hrozbou pro mír v Evropě.
V současné ruské armádě dochází k obdivuhodným projevům pacifismu v tucholského smyslu: vojáci ničí svá vozidla, aby nemohla jet dál. Vojáci prý dokonce zavraždii své velitele.
Žádné povědomí individuální viny za jednání státu
Rusko s Ukrajinou válčí již osm let. Již téměř osm let se v Německu vede debata o tom, zda je Putin nebezpečný, imperialistický a veskrze rasistický potentát, nebo zda je Putinovo Rusko prostě jen nepochopené a ponížené. Bez Ruska není míru. To je pravda. Nicméně od Čečenska v roce 1999, Gruzie v roce 2008, Krymu a Donbasu v roce 2014 a nejpozději od Sýrie v roce 2015 platí, že se i v Evropě válčí s Ruskem. Proč? Protože v Rusku za posledních 100 let nedošlo prakticky k žádnému sociálnímu pokroku. Nic se nepodařilo zpracovat. Neexistuje vědomí individuální viny za činy státu – ani v případě gulagů, ani v případě druhé světové války. O současných válkách ani nemluvě.
V Německu je to jinak. Proto je také zdrženlivost Německa správná. Německo není v roce 2022 agresivní zemí. Německo by nemělo podnikat vojenské akce na základě vlastního rozhodnutí. Pokud se však zamyslíme ještě o krok dál, vyvstává otázka odpovědnosti, která vyplývá z německé minulosti. Pacifismus à la Tucholsky nefunguje pro obránce. Nejednat v případě vyhlazovacího vojenského tažení znamená souhlas, i to je poučení z německých zločinů. Ruské vedení opakovaně oznámilo zničení Ukrajiny a Ukrajinců. To je přiznaná genocida. O tom, že termín genocida tentokrát není nadsázkou a že se již realizuje, svědčí rozsah ničení, pohrdavá rétorika, masové hroby a znásilněné děti. Stačí se podívat na další zprávy, abychom si rozsah zkázy uvědomili.
Odpovědnosti se nelze vyhnout
Pacifismus musí bojovat proti válce a genocidě všemi prostředky -viz Tucholsky. Poučení z německé minulosti proto musí spočívat v občanské odvaze. Stejně jako má každý jednotlivec morální povinnost zasáhnout podle svých možností, když je někdo na ulici napaden kvůli barvě pleti, náboženství, věku nebo pohlaví, platí to i pro státy. Kdyby USA nestály po boku Izraele ozbrojenou silou, Izrael by dnes již neexistoval.
A proto teď nesmíme říkat: „No, milá Ukrajino, bohužel jsme měli smůlu. Máme za sebou těžkou minulost…“
Nelze se vyhýbat své odpovědnosti. Kdo by to chtěl udělat, měl by se vydat na dovolenou do Normandie, na pláže operace D-Day. Zemřeli zde vojáci, kteří neměli s druhou světovou válkou v Evropě nic společného. I jim vděčíme za svobodu. I oni osvobozovali koncentrační tábory. I oni připravili půdu pro humanismus v Evropě po roce 1945. A tím se dostáváme k tomu, o čem je řeč:
Platí, že je třeba pomáhat slabším spolu s ostatními – a to s odvahou, morálkou a ze všech sil. Špatně pochopený pacifismus zrazuje humanismus. Ti, kteří to neuznávají, se podílejí na zločinu proti lidskosti a zrazují hodnoty, které údajně hájí.
