Filosof Joseph Vogl: Nebezpečný obchod Facebooku a spol.

Rozhovor s Josephem Voglem o jeho nové knize Kapital und Ressentiment – Eine kurze Theorie der Gegenwart (Kapitál a nelibost – krátká teorie současnosti, 2021, nakl. C. H. Beck), v němž autor mluví o idiocii názorů na „sociálních médiích“, obchodu se smrtelnými hříchy a demokracii v rozkladu.

Augsburger Allgemeine: Pane Vogle, pokud jde o dnes již téměř nepřetržité vlny rozhořčení na tzv. sociálních sítích, o nenávist a podněcování, obvykle se s lítostí mluví o nežádoucích vedlejších efektech, které je třeba nějakým způsobem zkrotit. Jedná se o fatálně banalizující nedorozumění? Je třeba nenávist vlastním produktem a nejužitečnějším motorem ekonomiky sociálních platforem?

Joseph Vogl: V každém případě nelze tyto pohyby jednoduše psychologicky vysvětlit. Spíš bychom se měli zamýšlet nad mobilizační silou nových obchodních modelů. A ty byly umožněny kvůli výjimce od poloviny 90. let. V té době byl v USA přijat zákon, který kromě zběsilé privatizace digitálních sítí přinesl do světa také významné privilegium odpovědnosti: poskytovatelé internetu a společnosti provozující platformy byli nyní zproštěni jakékoli odpovědnosti za obsah, který je na jejich sítích zveřejňován. Na rozdíl od ostatních masových médií již tyto společnosti nemohly být stíhány za nesmysly, které šířily. To byl slavný paragraf 230 zákona o internetu z roku 1996. Od té doby platí jakýsi „internetový excepcionalismus“.

Augsburger Allgemeine: Znamená to, že od Facebooku nebo Twitteru nemůžeme nikdy očekávat, že by se kdy pokusily spoutat nenávist a rozhořčení, protože by tím v základech podkopaly obchodní model, na kterém jsou postaveny?

Vogl: O tom, zda a co budou omezovat nebo podporovat, rozhodují samy korporace. Samy si určují pravidla, který obsah bude cenzurován a který ne. V nejlepším případě je můžete dodatečně požádat, aby obsah po zveřejnění odstranily. A samozřejmě je to pro ně výhodné: čím více, čím rychlejší a intenzivnější komunikace, tím více dat lze získat a prodat inzerentům. Rozbouřené emoce v sociálních sítích jsou tedy dobré pro obchod.

Augsburger Allgemeine: Vaše aktuální kniha nese název „Kapitál a nelibost“. Nakolik souvisí jedno s druhým?

Vogl: To nelze zodpovědět dvěma větami. Ale třeba bych mohl poskytnout několik rad, jak dojít od jednoho k druhému. Už v raném novověku zjistili, že staré křesťanské smrtelné hříchy jako chamtivost nebo závist jsou tržně produktivní, takříkajíc oživovaly dění na trzích. V 19. století byl popsán nový sociální afekt, tedy právě nelibost: kapitalistické konkurenční společnosti jsou poháněny touhou po obohacení a všeobecnými pocity po odplatě, nedůvěrou všech proti všem. Vždycky se najde někdo, kdo má víc než vy. Vždy je vám něco urváno pod rukou.

Augsburger Allgemeine: A dnes, v době sociálních médií a platforem?

Vogl: Tam jsou dosavadní trhy a konkurenční prostředí doplněny o trhy s názory. Člověk je doslova vyzýván, aby vše a všechny posuzoval, hodnotil a evaluoval. Dochází tak k zesílení kognitivní a afektivní segregace a sociální agregace. V současných ekonomických a informačních podmínkách tak vznikají oddělené a odlišné, konkurenční a konfliktní „bubliny“. A to je živnou půdou současných resentimentů.

Augsburger Allgemeine: Jak drastické jsou důsledky tohoto jevu pro dnešní společnost? Existuje vůbec něco takového jako v pravém slova smyslu společnost?

Vogl: V prvé řadě je drastické, že se názor a subjektivita staly měřítkem všech způsobů vyjadřování: „Snad ještě smím říct svůj názor“, „Svůj názor si nenechám vzít“. Právo na vlastní názor neznamená nic jiného než právo na to, aby se člověk obešel bez jakéhokoli zdůvodnění nebo ospravedlnění. Jen málokdy předtím se pouhý názor prosazoval s takovou agresivitou. A to samozřejmě podporuje síly, působící na sociální rozdělení.

Augsburger Allgemeine: Přičemž demokracie je postavena na diskusi a argumentech. Ale i když se nikdy nijak zvlášť nepřiblížila ideálu, v němž čistě rozumově prosadí lepší argument – jsme od něj dnes vzdálenější než kdykoli předtím, kdy je vše jen o emocích a morálce, v „dynamizovaném názorovém průmyslu“, jak to sám nazýváte?

Vogl: Myslím si, že nejde ani o emoce, ani o morálku. Nýbrž o něco, co bychom mohli nazvat idiotskými jistotami – když idiocii odvodíme od řeckého slova „idios“, což znamená „sobecký“ nebo „omezený“. Názory v užším slova smyslu jsou jednoduše jen idiotskými jistotami, o kterých se nedá diskutovat ani přít, nanejvýš se o nich hádat a plácat nesmysly. S tím nelze budovat žádnou demokracii.

Augsburger Allgemeine: Je tedy to, co jsme kdysi nazývali veřejností, v posledním tažení?

Vogl: Ne, takzvaná veřejnost se jen mění nebo reformuje. A neměli bychom zapomínat, že ve zpětném pohledu si vždy malujeme idylické obrazy, které ve skutečnosti neexistovaly. Co jsme si představovali pod pojmy jako „kritická“ veřejnost nebo „čtvrtá moc“, bylo vždy bojiště politických a ekonomických zájmů. Ale pravděpodobně dnes lze vyjmenovat alespoň tři indikátory rekonstrukce veřejnosti. Za prvé zánik strážců, jako jsou lektoři nebo redaktoři, tedy profesionálních strážců. Idol přímé komunikace všech se všemi vytváří iluzi bezprostřednosti – zprávy jako by přicházely přímo a mně osobně až ke dveřím. Lidé už nechtějí profesionální interprety a reportéry, a tak digitální komunikace jaksi zevangelizovala. Za druhé se také stírá starší rozlišování mezi veřejným a soukromým. Domácí tepláky se stávají vycházkovým oděvem. A zdánlivá autenticita, vystavování intimity, získala zvláštní tržní hodnotu.

Augsburger Allgemeine: A za třetí?

Vogl: Do třetice platí možná něco, co rád označuji jako „balistickou“ komunikaci. V sociálních sítích jde o rychlou palbu, jde o targeting, kalibraci, přesné a pevné zásahy, o dokonalou pohotovost v pravém slova smyslu, o výrobu informační munice. Iluze bezprostřednosti, exhibicionismus a snaha o dosažení vysokého počtu zásahů by proto mohly být příznaky nové veřejnosti.

Bolsonarovi přívrženci skandovali „WhatsApp!“ a „Facebook!“

Augsburger Allgemeine: Změnili tím i politiku a osobnost politiků?

Vogl: Napřed můžeme konstatovat, že některé koncerny, jak například Facebook, jsou dost hrdé na to, že jsou organizátory kolektivní rozhodovací moci, stranou a vedle obvyklých politických procedur. Sám Mark Zuckerberg se jednou chlubil, že volby hinduistického nacionalisty v Indii nebo volby realitního agenta v USA v roce 2016 by bez Facebooku dopadly jinak. A po zvolení současného brazilského prezidenta jeho přívrženci skandovali „WhatsApp!“ a „Facebook!“ Co zde hraje politickou roli, je zřejmě fantasma přímého zplnomocnění. Když bývalý americký prezident během ranní toalety odeslal tweet, sugeroval bezprostřední spoluúčast na rituálu politické moci. Když jsou napřímo propojeni „leader“ a „follower“, řádné volby a parlamenty se stávají zbytečnými. Sklon k autoritativním formám „empowermentu“ je tu zřejmě předprogramován.

Augsburger Allgemeine: Co mohou tváří v tvář tomuto novému informačnímu průmyslu dělat klasická média? Nic? Nebo nanejvýš nehrát hru, navzdory nebezpečí, že tak možná zpečetí svůj zánik? Nebo, jak dnes vidíme většinou: pomáhat provozovat kanály, a tím i jejich dynamiku, ale nakonec se snažit vést argumentační a věcnou diskuzi, pokud to je ještě vůbec možné?

Vogl: Pokud jsem některé zástupce tradičních masových médií, jako je například tisk, pochopil správně, stojí zády ke zdi. A redaktoři v tisku jsou pronásledováni redaktory z onlinu – zde se dosahuje relevantních prokliků, v neposlední řadě v rubrikách wellness a sport. Rešerše a reportáže jsou ve srovnání s tím dost nákladné, tedy ekonomicky méně zajímavé. Bude tedy nevyhnutelně nutné najít nové zdroje financování, nezávisle od vyhlídek na zisk koncernů a jejich majitelů. Je docela dobře možné, že budoucnost novinářské práce se bude rozhodovat někde mezi mecenášstvím, nadačními projekty a crowdfundingem.

Augsburger Allgemeine: Nepřehlížíme v této soutěži o největší pohoršení mnohem větší problémy? Sahra Wagenknechtová si například myslí, že málokdo mluví o rostoucí nerovnosti, zatímco korektní genderové vyjadřování je neustále žhavým tématem?

Vogl: Otočil bych to jinak. Protože to může být i tak, že hlasité rozhořčení proti diskuzi o otázkách pohlaví, proti gender studies atd. – vzrušení, které většinou přichází zprava – má odpoutat pozornost od jiných sociálních otázek. Že by se ale nemluvilo a nepsalo o rostoucí nerovnosti, jednoduše není pravda. Kniha Thomase Pikettyho o dramaticky stoupající nerovnosti bohatství a příjmů, Kapitál v 21.století, zaznamenala zřejmě největší celosvětový úspěch, jakého kdy odborná ekonomická publikace dosáhla. Rozdíl je v praxi: genderové hvězdičky na úřadech a univerzitách se dají nařídit a prosadit snadněji než vyšší minimální mzdy, majetkové daně nebo daně z mezinárodních transakcí.

Augsburger Allgemeine: Vaše kniha končí hromobitím: „…nepřátelství všech proti všem se stalo nejen úspěšným obchodním modelem, ale i mimořádně udržitelným pocitem sounáležitosti.“ A dále: „Není vyloučeno, že se stane kvasem nové předválečné éry.“ Máte na mysli vypuknutí občanské války, která podle některých na „sociálních sítích“ už stejně dávno zuří? Nebo jste spíš myslel nacionalistický podnět k válce navenek?

Vogl: Vnímal jsem to trochu jinak. Ne jako hromobití, ale jako vzdálené dunění. A nejraději bych byl, kdybychom tento chmurný pohled pochopili jako výzvu k dokázání opaku. Neměl bych tedy nic proti, kdyby moje pozorování, že se demokratický právní stát nachází v defenzivě, že autoritářské režimy právě zažívají pozoruhodnou konjunkturu a že je tu a tam – začátkem roku v USA a nyní v Izraeli – vyvolávána občanská válka, že je vzýván nový nacionalismus, který jako v případě brexitu dokonce občas uspěje, bylo vyvráceno.

Augsburger Allgemeine: A ještě jedna věc vyvolává ve vaší knize starosti: popisujete, jak globální supermocnost finančního průmyslu ze všech posledních krizí vyšla ještě silnější a dominantnější, ačkoliv je často sama způsobila. Protože právě vězíme uprostřed velké celosvětové krize s dalekosáhlými ekonomickými dopady – bude po koroně režim ještě obsáhlejší?

Vogl: Ne až po pandemii, ale již nyní. Koncentrace bohatství u nejbohatších se ještě navýšila a platformy sociálních médií jsou tak vlivné a kapitálově silné, jako nikdy předtím.

Augsburger Allgemeine: Měly by být koncerny jako Facebook rozděleny?

Vogl: Ano, právě Američané nám to předvedli a od začátku 20. století udělali dobré zkušenosti s rozdrobením monopolů a trustů. Ještě lepší by však bylo zabránit úplné privatizaci informací, a tím i digitálnímu vyvlastnění uživatelů.

Joseph Vogl je filosofem, mediálním a kulturním vědcem. Po maturitě v r. 1977 vystudoval v Paříži a Mnichově germanistiku, filosofii a dějiny. 63letý autor pochází z bavorského Eggenfeldenu a vyučuje na Humboldtově univerzitě v Berlíně a Princetonu. S velkým úspěchem se setkala jeho kniha „Strašidlo kapitálu“ (Das Gespenst des Kapitals, nakl. Diaphanes, 2010), jeho poslední kniha nese název „Kapitál a nelibost“ (Kapital und Ressentiment, nakl. C.H. Beck, 224 stran, 18 eur).