Ministři vnitra unie (CDU/CSU – pozn. překl.) představili opatření proti terorizmu. Mezi ně patří odstranění dvojího občanství nebo zákaz nošení burky. To je absurdní. Obojí odporuje liberálním zásadám. A bude diskriminovat především v Německu žijící Turky. Článek Alana Posenera pro Die Welt.
Pokud je známo, nikdo s dvojím občanstvím se nedopustil terorismu. I počet nositelek burky bude mezi obyvatelstvem zřejmě stejně malý, jako jejich podíl na teroristických činech v posledních letech v Evropě.
Ministrům vnitra z CDU a CSU také vůbec nejde o boj proti teroru, ale o boj s AfD. Podobnými návrhy chtějí před blížícími se spolkovými a zemskými volbami oslovit nerozhodné funkcionáře a doprava pošilhávající voliče. Marně. Všechny zkušenosti totiž říkají: kdo kopíruje populisty, ten je pouze legitimizuje.
Přiznávám se, že nejsem jako držitel dvou pasů nestranný. Stejně jako mnoho Britů, kteří zde žijí a pracují a nyní, protože se jejich země loučí s EU, rychle využívají svého zákonného práva a pořizují si druhé občanství. Stejně jako mnoho Izraelců, pro které německý pas představuje něco jako záchranný kruh pro případ nouze.
Německé povídačky o rozdělené loajalitě, která se stává nežádoucí, narazily na rozčarování. Proč ne? Proč bych měl být neloajálním občanem a plátcem daní, přestože ve fotbale fandím britskému národnímu mužstvu? (To už je samo o sobě dost velký trest, mohli bychom si myslet.) Jak můžeme chtít po Izraelcích, aby byli zrovna vůči Německu loajálnější než k židovskému státu?
Turci jako hlavní podezřelí z neloajality
Aha, Brity a Izraelce tím nikdo nemyslel. Řekněme to na rovinu: jde o Turky. Sice se s Tureckem ještě vedou přístupová jednání, z jejichž důsledku by zdejší Turci měli ze zákona nárok na dva pasy, stejně jako ostatní občané EU; ale jednání už nemyslíme vážně.
Toto opatření slouží, jasně řečeno, jako diskriminační opatření proti turecké menšině v Německu. Po Britech, Bulharech, Izraelcích a dokonce ani po Američanech nevyžadujeme bezpodmínečnou loajalitu, po Turcích však ano. Turci se tak stávají hlavními podezřelými z neloajality. Jak to slouží boji s terorem, zůstává tajemstvím.
Zákaz nošení burky je, pokud to je ještě možné, ještě absurdnější. Nemá nic společného s bojem proti terorizmu, za to ale s nezdravou mužskou fixací na ženské tělo a jeho zahalování.
Pokud hrozí podezření, že se pod burkou mohou schovávat zbraně nebo výbušniny, stačí, pokud nositelky burky a batohů před vstupem do relevantních prostor podrobíme kontrole. Jde-li o identifikaci, můžeme pro účel ověření totožnosti požadovat odhalení obličeje. Takový je současný právní stav a není k tomu třeba žádných dalších opatření.
Ženy jsou vždy objektem mužských očekávání
Není tomu tak dávno, kdy ženy pálily své podprsenky jako symbol mužského útlaku. Odmítaly nosit krátké sukně a boty s vysokým podpatkem, protože zdůrazňovaly „mužský úhel pohledu“ na ženské tělo a ženy degradovaly na „sexuální objekty“, které byly díky antikoncepci kdykoliv k dispozici a které se musely líčit tak – nateklé rty, rudé tváře, rozevřené oči – aby vypadaly jako ve stavu permanentního sexuálního vzrušení.
V tomto smyslu byly vedeny desítky univerzitních seminářů a vybavuji si diskuze s budoucími německými učitelkami, které vítaly Chomejního revoluci v Íránu slovy, že je zahalující černý čádor výrazem vzdoru žen proti západnímu sexuálnímu mužskému pohledu, který ženské tělo kolonizuje a kterému byly vystaveny za šáha.
Nuže, můžeme se mýlit, nebo změnit názor. Nejsem si ovšem jistý, jestli tehdy neměly učitelky aspoň částečně pravdu. Ženy jsou – na jednu stranu – vždy objektem a tím pádem i obětmi mužské touhy, na druhou stranu dokáží těmto očekáváním různými způsoby uniknout.
Žena v minisukni může signalizovat, že si je své sexuální moci nad muži vědoma a může tuto moc i využívat; žena s šátkem může signalizovat, že jako sebevědomá muslimka nemá náladu, aby jí někdo obtěžoval.
Nositelky burky nikomu neškodí – kromě sebe sama
Burka je bezpochyby něco jiného. Vedli jsme válku v Afghánistánu, abychom – kromě jiného – osvobodili ženy od nuceného vězení v kleci z oblečení. Ale ne proto, aby ženy v Německu, které nosí burku dobrovolně, byly podezřelé z terorizmu anebo aby jim bylo upíráno ústavní právo rozvíjet svobodně svou osobnost či vyznávat své náboženství.
Koneckonců tím nikomu neškodí, kromě sebe sama. Jak to říkal byzantský císař Manuel II. Palaiologos, kterého citoval i papež Benedikt XVI. ve svém Regensburgském projevu: „Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce tedy někoho přivést k víře, potřebuje schopnost být dobrým řečníkem a správně uvažovat, ale ne násilí a hrozby (Překlad citátu je převzat z celé řeči, kterou najdete zde, pozn. překl.)“
Burka velmi dobře zapadá do liberální demokracie
To bylo v táboře u Ankary v r. 1391. Nechceme zpátky do středověku, volají mnozí rozhořčení, kteří dnes požadují zákaz burek (a pokud by to šlo, nejlépe hned i zákaz islámu). Přitom byl onen středověký císař mnohem dál než oni dnes.
A jeden moderní papež také, když pronesl: „Vzhledem k incidentům násilného fundamentalizmu musí naše náklonnost k autentickým přívržencům islámu zabránit nenávistnému zevšeobecňování, protože pravý islám a náležitý výklad koránu popírají jakékoliv násilí.“
To řekl papež František, který také považuje za „obdivuhodné vidět, jak jsou mladí i staří lidé, ženy i muži islámu, ochotni denně věnovat čas modlitbě a věrně se zúčastnit náboženských rituálů.“
Žádnou velkou vírou a mizivými teologickými znalostmi nápadný Heinz Buschowsky si myslí, že burka „nepatří do žádné demokratické společnosti“. Ale ano. Zapadá velmi dobře do liberálně demokratické společnosti, ve které jsou chráněna právě práva menšin, bláznů i sektářů, která třeba i odporují zdravému rozumu. Nepatří do neliberální demokracie. A představy unijních ministrů vnitra nás k ní o pěkný kus přibližují.
