To, co se v současné době odehrává přímo před našima očima, je obrovská lidská tragédie. A země Visegrádské čtyřky propásly jedinečnou příležitost ukázat, kam patří. Všichni politici, nejen ti koaliční, ale bohužel i opoziční, v této lekci demokracie a odpovědnosti propadli s nimi. Stavět své image na totální neschopnosti a vydávání bohorovných a zároveň alibistických prohlášení, na negaci, vykrucování se a utíkání před odpovědností – to je opravdu naprosté nepochopení výzev 21. století. Větší ustrnutí ve starých myšlenkový schématech si lze opravdu jen těžko představit.
Vlády v čele s Orbánem, Sobotkou a Ficem celému světu v přímém přenosu předvádějí nejen neskutečnou bezradnost a aroganci, ale především naprosté pohrdání základními lidskými právy. Úmluvy o právním postavení uprchlíků garantují každému běženci stejná práva, jako občanům země, kde se nacházejí. Vysílají nám tak snad vlády podprahově signál, že budou i s námi v případě potřeby zacházet jak s dobytkem? Obávám se, že i to je pravdou. Uprchlíci, traumatizováni válečnými zkušenostmi, kteří přišli o své domovy a blízké, unaveni útrapami z nebezpečné cesty za kterou dali často vše a to co jim ještě zbylo, mají v uzlíčku s sebou, se místo pochopení, pomoci a empatie setkali na území bývalého východního bloku s nelidským zacházením, pohrdáním, nadávkami a často i bitím. Proč? Neměli bychom to být právě my, co pro ně máme pochopení? Jde to i jinak, jak ukazuje třeba Srbsko.
Maďarsko je již několik měsíců paralyzováno svou neschopností a tak raději odvádí pozornosti jinam. V Čechách jsou zase uprchlíkům odebrána základní občanská práva a za jejich často poslední peníze jsou vězněni v koncentračních táborech za ostnatým drátem. Rakousko a Německo se díky těmto katastrofálním podmínkám rozhodlo, že z obou zemí přijme všechny syrské běžence a během pár dní zorganizovalo pomoc pro další desítky, nebo spíš stovky tisíc běženců. Chovají se takto partneři? Kdo před pár lety kvůli vlastnímu bezpečí a hospodářskému růstu škemral o vstup do NATO a Evropské unie? Kdo tu desítky let pobírá biliony Eur podpor, dotací a další pomoci?
Dělat, že se nás problém netýká, nevypovídá vůbec nic o problému, ale pouze o nás samotných. A buďme si jisti, že to v zahraničí umí moc dobře číst. O hajzly, křiváky a podrazáky nestojí nikdo v osobním životě, natož pak na mezinárodní úrovni, kde toho je v sázce mnohem víc. První hlasy, aby došlo k vyloučení Maďarska z EU, se již ozývají. Ne, z Unie nelze vystoupit, aniž by nám ze strany Ruska hrozilo to samé, co Ukrajině. Možná trochu jinými metodami, ale se stejným výsledkem.
Strčit hlavu do písku a čekat, až vše přejde, není politika. Změny jsou nedílnou součástí dějin a s tím těžko něco uděláme. A také nelze vždy jen sázet na to, co jsme již zažili a co jsme se naučili. Přicházejí nové situace, nové problémy, nové výzvy, ale i nové příležitosti. Je jen na nás samotných, jak se k nim postavíme. Promrháme díky své lenosti a pohodlnosti vše, co jsme za posledních 25 let dokázali, včetně naší vlastní budoucnosti? Anebo pochopíme svou šanci dokázat světu – ale především sami sobě – že také za něco stojíme a že si svou nedávno vydobytou svobodu zasloužíme?
O to se tu teď hraje. Žádnou druhou příležitost v této hře nedostaneme.
O tom, proč nám žádné reálné nebezpečí nehrozí a v čem jsou naopak naše šance, se dočtete ve starším příspěvku.
