Narcisté se se svou poruchou osobnosti cítí často dlouho dobře. Jenže jednoho dne přijde utrpení: stres, závislost a samota. Jak však najít pomoc, když sami sebe považují za nejlepší?
Jeho žena ho znovu a znovu žádala, aby zpomalil, ale on místo toho stále zrychloval. Nehoda na sebe nenechala dlouho čekat, auto se převrátilo. Muž vyvázl s leknutím, ale jeho žena byla vážně zraněna. Po mnoha operacích stále bojovala s krutými bolestmi, její obličej byl znetvořený jizvami. Protože manžel touto situací také trpěl, navštívil terapeuta. Plakal a plakal, terapeut se ptal na důvod jeho smutku. Muž odpověděl: „Jak teď vypadám, když mám ženu, za kterou se musím stydět?“
Kniha psychiatra Reinharda Hallera, z níž tato scéna pochází, pojednává o narcismu. Tedy o lidech, kteří jsou na první pohled často něčím oslniví, dokážou zaujmout a fascinovat. Když je však poznáte blíže, zjistíte, že jsou egoističtí a chladnokrevní, málo ohleduplní, a když se jednou urazí, dokážou mlčet celé dny. Nebo jejichž sebelítost nezná mezí, když neštěstí postihne i je.
Některé narcisty lze těžko odhalit
Bez narcismu by svět vypadal jinak. Neexistovalo by mnoho velkých uměleckých děl a vynálezů, ani ten nebo onen rekordní výkon. Mnoho sebevrahů by ještě žilo a lidstvo by pravděpodobně bylo ušetřeno mnoha nebezpečných nebo krvavých krizí, mnoha diktatur a nejrůznějších rodinných tragédií. Narcisté často usilují o slávu nebo moc, ale setkáte se s nimi i mimo politiku, burzu nebo umění. V každodenním životě jsou vám často blíž, než si myslíte: „Dvě třetiny reakcí na mou knihu přišly od žen. Když si ji přečetly, poznaly své manžele,“ říká Haller, autor knihy „Past narcismu“ a psychiatr z rakouského Vorarlberska.
Proč lidé tvrdohlavě věří bludům?
Mnozí narcisté se chovají jako jejich stereotyp: sebevědomí a vševědoucí, mocní a domýšliví, s módními koníčky a dobrými způsoby. Jiní jsou naopak hůře prokouknutelní. Například pedant, který neustále žádá o radu, detailně rozebírá problémy a nedokáže riskovat. Sukničkář, který nikdy nechová hluboké city a je znuděn, jakmile je dobývání úspěšné. Nebo velmi skromný člověk, který vůbec nepotřebuje chválu a jehož největším trumfem je šetrnost.
„Je v pořádku vážit si sám sebe více než ostatních“
Jak často jste v posledních dvou týdnech čekali, že vám ostatní uhnou z cesty, když jste šli kolem? Mluvili jste o svých úspěších se zástupci opačného pohlaví? Přerušili jste ostatní, abyste se podělili o své vlastní novinky? Chlubili jste se sexuálními zážitky? – Psychologové pomocí těchto otázek zjišťují, jak narcisticky se lidé chovají v běžném životě.
Občasné zdůrazňování vlastní důležitosti není ani chorobné, ani špatné. Naopak: pomáhá neskrývat své světlo a myslet na vlastní potřeby, realizovat nápady a občas se prosadit – což jsou vlastnosti, které jsou dnes žádané.
„Je v pořádku, když si sebe ceníte o něco víc než ostatních“, říká psychiatr Reinhard Haller. A ani v tzv. narcistické společnosti, v níž se lidé soustředí na sebe, na své sny a možnosti, nevidí jen nevýhody: „Jestliže dnes má každý, a nejen vyšší třída, právo se realizovat, svědčí to také o demokratizaci poměrů.“
Více než sobectví, ješitnost a snadná urážlivost
Rozhodujícím faktorem je podle něj míra narcistického myšlení a chování. U jednoho procenta populace jsou tak výrazné, že odborníci hovoří o narcistické poruše osobnosti. U mužů je diagnostikována dvakrát častěji než u žen. Alespoň dnes. Protože „ze všech poruch osobnosti je narcistická porucha osobnosti tou, u níž dochází k největšímu vyrovnání pohlaví,“ uvádí Haller. Ženy je tedy dohánějí, i když to často zůstává nepovšimnuto. Protože zatímco u mužů se narcismus projevuje spíše agresivitou, u žen se často projevuje marnivostí a přehnanou péčí o fyzický vzhled – a tím je podle něj „společensky přijatelnější“.
Tomas Chamorro-Premuzic: „Narcisté věří ve své vůdcovství“
Narcistická porucha osobnosti však zahrnuje mnohem více než jen egoismus, ješitnost a vztahovačnost. To, co trpícím chybí, je empatie. Neumí se vcítit do druhých. A nemohou se to snadno naučit. Výzkumná skupina vedená psychiatrem Stefanem Röpkem z berlínské univerzitní nemocnice Charité nedávno zjistila, že struktura mozku narcistů je pozměněná. Úvodem změřili pomocí dotazníků soucit 34 testovaných osob, z nichž polovina trpěla narcistickou poruchou osobnosti. Výsledky ukázaly, že narcisté jsou sice schopni posoudit, jak se druzí cítí, ale sami empatii nepociťují. Například když vidí obrázek dítěte stojícího před vyhořelým domem, jejich mysl jim říká, že dítě je nešťastné. Emocionálně zasaženi ale nejsou.
Narcisté si udržují obraz vlastní velkoleposti
Později byly prozkoumány mozky účastníků studie. Vědci se zaměřili na insulární kortex, mozkový lalok za uchem, který je důležitý pro schopnost empatie. Magnetická rezonance ukázala, že množství šedé hmoty v uvedené insulární oblasti se liší v závislosti na schopnosti empatie. „Prokázali jsme, že pacienti s narcistickou poruchou osobnosti mají snížený obsah látek bohatých na buňky,“ říká Röpke. Vzhledem k novým poznatkům však není snadné pacientům pomoci, protože empatii nelze transplantovat: „Struktura buněk je tak jemná, že s ní nelze chirurgicky nic dělat“, dodává Röpke. „Ale také jim nelze přikázat: Mějte více soucitu! Protože to není možné.“
Fyziologické studie mozku naznačují, že narcismus může být dědičný. Genetické faktory tedy samozřejmě hrají roli, přidávají se k nim osobní zkušenosti. Odborníci zdůrazňují, jak důležité jsou zážitky z dětství, zejména přílišná nebo příliš malá pozornost. Za vírou a snahou být výjimečný se totiž skrývá křehké sebevědomí.
Miloš Zeman: „Jsem zklamaným příslušníkem bývalé totalitní elity“
„Pokud je dítě od prvního dne příliš rozmazlováno a nekriticky obdivováno, pokud se nikdy nenaučí zvládat problémy, nevyvine si frustrační toleranci. Pokud se dítěti dostává příliš málo potvrzení, jeho instinkt pro vlastní hodnotu ochabuje,“ vysvětluje Reinhard Haller. Dítě vyrůstá a profesní úspěchy, sexuální potvrzení nebo zvláštní dobrodružství mohou překrýt dotěrné pochybnosti o sobě samém a vybudovat představu o vlastní velikosti.
Lepší pocity s alkoholem a kokainem
Obvykle se to daří nějakou dobu, ale ne celý život. Například narcisté přicházejí do ambulance berlínské Charité, protože jim opět selhal další vztah. To se stává dost často: ztráta autonomie je pro ně nesnesitelná, a romantické uspořádání proto často rychle skončí. „Někteří jsou pak otřeseni až do morku kostí a trpí ještě více než ostatní lidé. Jiní, když se rozejdou nebo ztratí práci, si myslí, že jejich genialita byla špatně posouzena, a jsou tím uraženi. Nakonec však trpí i oni“, uvádí Stefan Röpke.
Co zbraně ve skutečnosti chrání, je pocit mužnosti
V loňském roce američtí vědci prokázali, že narcistické rysy, jako je obrovský pocit nárokovatelnosti, prokazatelně vedou k napětí, přinejmenším u mužů. Ve slinách testovaných osob naměřili zvýšenou koncentraci kortizolu, stresového hormonu nadledvinek. Mnoho narcistů si proto vytvoří vlastní způsob, jak toto napětí dostat pod kontrolu: užívá léky, kterými lze zahnat nepříjemnosti, zahnat pochybnosti o sobě samém, rozpustit vnitřní prázdnotu v dýmu a utopit osamělost. „Narcisté užívají omamné látky častěji než průměr“, vysvětluje Haller, který je vedoucím lékařem na klinice pro závislé osoby Maria Ebene. Aby se cítili ještě lépe, sahají jeho pacienti po alkoholu a kokainu. Nebo k extázi či marihuaně, aby se dostali do harmonie se světem: „Drogami se chrání před kritikou a pocity uraženectví. Často je to svým způsobem forma samomedikace.“
S hledáním pomoci si nechávají narcisté načas
Skutečnost, že závislost a narcismus jsou si strukturálně podobné, pozoruje ve své práci opakovaně. Protože dříve nebo později, říká Haller, se postižení stanou osamělými. „Každá závislost začíná ve společnosti a končí osamělostí, u závislosti na egu tomu není jinak. A s narcistou nikdo dlouhodobě nevydrží.“ Tím však paralely nekončí. Obě skupiny spojuje také chamtivost: stejně jako narkoman potřebuje svou látku, narcista touží po potvrzení.
A pak Haller zmiňuje sebeprosazování, další typickou vlastnost narcistů. Buď jsou to oni, kdo jsou obdaření nadáním, nebo zůstávají průměrní a dělají kvůli tomu ostatní malými. A stejně jako narcisté jsou přesvědčeni o své výjimečnosti i jiní závislí: například narkomani tím, že se vysmívají nedostatku zážitků svých bližních, nebo anorektici tím, že se vysmívají nedostatku disciplíny ostatních.
Falešné zprávy způsobují falešné vzpomínky
Téměř vždy je základem závislosti narcistický problém. „Nešel bych tak daleko jako Fromm, ale odhaduji, že za 80 procenty duševních nemocí stojí narcistické poruchy“, domnívá se Haller. Erich Fromm, psychoanalytik, který zemřel v roce 1980 a proslavil se především jako autor knihy Umění milovat, zastával názor, že příčinou každé duševní nemoci bez výjimky jsou narcistické problémy.
To, že je tato kvóta nižší, má pravděpodobně i své výhody. Narcistickou poruchu osobnosti totiž nelze vyléčit, i když na chování, ohleduplnosti a kritických schopnostech lze pracovat. Alespoň to tvrdí terapeuti. Narcisté si s hledáním pomoci dávají načas. Často přicházejí, až když jim manžel či manželka dá ultimátum nebo se blíží pád. Reinhard Haller uvádí, že jsou dlouho přesvědčeni, že pomoc nepotřebují, a také, že jim není schopen pomoci vůbec nikdo – snad kromě nějakého opravdu proslulého terapeuta.
