Když se děje nepředstavitelné, lidé často pokračují jako obvykle. To má své psychologické vysvětlení. Jeho znalost a využití nás ale někdy může zachránit.
Abyste pochopili současnost, měli byste si přečíst povídku Nos od Nikolaje Gogola. V tomto absurdním a fantastickém příběhu Gogol popisuje pronikání neuvěřitelného do každodenního života v roce 1836: nos se osamostatňuje. Cestuje městem a odmítá se vrátit na tvář svého majitele Kovaljova. Nejabsurdnější však není věc sama, ale reakce lidí: nikdo není zděšen, neuvěřitelné je přijímáno s lhostejností. Když si chce nebohý Kovaljov podat inzerát na hledaný nos, úředník reaguje vlídně, ale není nijak překvapen; inzerát odmítne z byrokratických důvodů – ne proto, že by zněl absurdně.
„Gogolův příběh je dobrým příkladem toho, co se tu právě odehrává,“ říká americký spisovatel George Saunders s odkazem na první týdny Trumpova opětovného úřadování v roli prezidenta USA. Americká vláda prohlašuje, že problémem jsou evropské demokracie (a nikoli Rusko nebo Čína). Chce Dánům odebrat Grónsko a podle požadavku jednoho republikánského poslance ho přejmenovat na „červeno-bílo-modrou zemi“. Šílené věci se dějí i v americké domácí politice: tisíce státních úředníků jsou propouštěny – v některých případech doslova přes noc; návrhy vědeckých výzkumů již nejsou schvalovány, jestliže obsahují slova jako rasismus, gender, spravedlnost a rozmanitost; dokonce i „biodiverzita“ je tabu – je tam až moc dráždivé různorodosti… Nic z toho už není normální.
„Sdílená psychóza“ Donalda Trumpa a jeho následovníků
Saunders říká: „Odehrává se tu něco nepředstavitelného – a pokud hned na začátku nebudeme reagovat, nepředstavitelné se stane hmatatelným a pak normálním.“ Spisovatel před lety seznámil své studenty na Syracuské univerzitě s metaforou Nosu jako s příkladem nástupu fašismu (viz jeho kniha Plavání v rybníce v dešti, 2021): Všichni se drží „striktně v mezích toho, co jim systém právě dovoluje a co od nich očekává“. Místo aby se lidé zděsili, „řeší něco znepokojivého (chybějící nos, odporný politický program) se zdvořilou, dobře míněnou slušností – slušností, která chce, aby vše pokračovalo jako obvykle“.
Reakce v USA na Trumpovo prolomení tabu se skutečně zdají být podivně tlumené. Ačkoli se tu a tam objevuje odpor a dochází k jednotlivým demonstracím, celkově ale zůstává situace mnohem klidnější, než když Trump nastoupil do úřadu poprvé. Naprostá většina lidí a institucí zřejmě zůstává „striktně v rámci“ systému a snaží se udržet vše v chodu jako obvykle „s dobře míněnou slušností“. Například Americká mikrobiologická společnost již v tichosti a tajně odstranila zakázané termíny ze svých webových stránek – aniž by to projednala se svými členy.
K pochopení toho, co se zde děje, nám pomůže termín z psychologie: „normalcy bias“, doslova zkreslení normality, výstižněji přeloženo jako „nutkání k normalitě“. Popisuje rozšířenou tendenci podceňovat rozsah katastrofy a předpokládat, že jako celek zůstane vše „normální“ a bude pokračovat stejně jako dříve.
Klasickým příkladem je reakce mnoha lidí ve Světovém obchodním centru na teroristický útok 11. září 2001. Poté, co do mrakodrapů narazila dvě letadla, lidé v panice nevyběhli z budovy okamžitě, ale v některých případech jim to trvalo až půl hodiny. Průzkumy mezi přeživšími ukázaly, že mnoho lidí nejprve vypnulo své počítače, aby zanechali své pracoviště uklizené. Místo aby si uvědomili celý dopad toho, co se stalo, drželi se rutiny normality.
Co mají incelové, fašisté a teroristé společného? Nenávist k ženám
Švédský psycholog Joakim Sundh z Uppsalské univerzity to nazývá „opakující se lidskou tendencí podceňovat nebo ignorovat současné či budoucí hrozby“. Sundh publikoval přehledový článek o „lidském chování v kontextu událostí, které jsou sice nepravděpodobné, ale mají ohromné dopady“ a ví, proč se tak obtížně vyrovnáváme s událostmi, vymykajícími se normálu. Protože „interpretujeme nové informace na základě našich stávajících předpokladů“. Tento „vždycky to tak bylo“ režim funguje jako filtr pro informace, které nezapadají do známého obrazu: co neznáme, to nerozpoznáme. A toto individuální kognitivní zkreslení má ohromný politický dopad.
„Kdyby do vládních budov vtrhla skupina ozbrojených mužů s podivnými symboly, Američané by to považovali za pokus o převrat,“ napsal na začátku února ve svém bulletinu na Substacku historik Timothy Snyder z Yaleovy univerzity. Pak by občané reagovali a puč by se nezdařil. Místo toho vtrhli na úřady mladíci v civilu, vyzbrojení pouze USB klíčenkami. „Převrat se skutečně odehrává. A pokud nerozpoznáme, o co ve skutečnosti jde, může se podařit.“
Mimochodem, také je vám při slovního spojení „státní převrat“ nevolno? Hledáte argumenty, že všechno je jen z poloviny tak špatné? Pak jste se stali obětí tzv. normalcy biasu (nebo též „normality bias“, česky „zkreslení normality“; pozn. PQ).
To je patrné nejen v USA, ale i jinde. Koneckonců v mnoha oblastech zažíváme vývoj, který se vymyká normálu – například zrychlování klimatických změn, které nám právě přineslo nejteplejší leden v historii; nebo vzestup umělé inteligence, která může být „zneužita proti naší demokracii, nebo dokonce proti naší budoucnosti jako druhu“, jak varuje výzkumník v oblasti umělé inteligence Yoshua Bengio (více v magazínu Zeit č. 07/25).
Jak se bránit puzení k normalitě?
Všechny tyto globální otřesy ale hrály v německé zimní volební kampani v roce 2025 překvapivě malou roli: místo toho dominovala známá témata (ekonomika, daně, migrace), jako bychom nežili ve výjimečné historické situaci. Světu upadl nos z tváře, ale nikdo si toho nevšímá.
Skutečnost, že tváří v tvář obludnostem rychle začínáme hledat uklidňující argumenty, souvisí také s tím, jak funguje náš mozek. Aby zajistil naše přežití, má v sobě zabudovanou tendenci k psychologické sebeobraně. Čelíce hrozbám se snaží bojovat s narůstajícími obavami a udržet normalitu. Snaží se také minimalizovat množství potřebného přemýšlení a rychle se rozhodovat. Proto zpravidla zvažujeme „jen relativně úzký okruh možností“, jak vysvětlil kognitivní vědec Joshua Knobe z Yaleovy univerzity v článku pro magazín Vox, který zveřejnil u příležitosti Trumpova nástupu do funkce. V důsledku toho lidé vykazují „působivou systematickou tendenci možnosti, které považují za nenormální, zcela ignorovat“.
Maskulinní úzkost a posun k pravicovému extremismu
Rozhodující roli zde hraje také naše sociální prostředí. Co totiž děláme v nepřehledných situacích? Orientujeme se podle ostatních. Pokud lidé kolem nás nereagují, sami zpravidla zůstáváme pasivní. Exponovat se sám může být riskantní – obzvlášť v nejistých dobách.
Mnohé psychologické studie ukazují, že toto chování může někdy vést ke katastrofě, jako například experiment „kouř v místnosti“, který provedli John Darley a Bibb Latané v roce 1968: zatímco se pokusná osoba věnuje nějakému úkolu, z ventilace se náhle vyvalí hustý dým – jako by právě vypukl požár. Pokud to pokusná osoba zažije sama, obvykle se rychle dostane do bezpečí. Pokud jsou však v místnosti další lidé – kteří jsou experimentátorem instruováni, aby kouř ignorovali – reaguje testovaný subjekt mnohem pasivněji. Když sociální psycholog Dominic Abrams o dvacet let později zopakoval experiment kvůli filmu, některé z neinformovaných pokusných osob zůstaly sedět tak dlouho, že by při skutečném požáru zemřely na otravu.
Jakkoli je touha po normálnosti pochopitelná, v extrémních situacích může mít zničující účinek. To pozorujeme, když se lidé odmítají evakuovat během přírodních katastrof nebo – jako při tsunami v Thajsku v roce 2004 – klidně natáčejí smrtelné nebezpečí.
Dokonce i když něco neuvěřitelného už nelze ignorovat, rychle se opět dostaví touha vrátit se k normálu. „To, co bylo včera extrémně znepokojivé, je nakonec díky neustálému opakování vnímáno jako normální,“ popisuje postupný proces normalizace filosofka Petra Bahrová. Církevní činovnice je členem Německé etické rady, která loni v říjnu vydala podnětný dokument na téma „Normalita jako proces“. Bahrová vidí příklady tohoto posunu v mnoha oblastech. „Otevřeně projevovaný antisemitismus, který lze dnes nalézt v centru společnosti, by před 20 lety nemyslitelný.“ Podobné je to i s klimatickou krizí: „Zvykli jsme si na stále větší počet povodní a vln veder, které jsme si v minulosti ani nedokázali představit.“ Mezitím newyorská historička Ruth Ben-Ghiatová varuje na serveru Substack před procesem „normalizace lží, korupce a forem násilí“, na němž závisí „úspěch autoritářství“.
Otázkou zůstává, jak může lidská společnost odolat svůdné moci normality. Zaprvé, znalost předsudku normálnosti (normalcy bias) pomůže zabránit tomu, abychom mu tak snadno podlehli. Za druhé jsou důležití všichni ti, kteří veřejně odmítají přijmout posun v normách – lidé jako washingtonská biskupka Mariann Buddeová, která Trumpovi ve svém kázání připomněla normu křesťanských hodnot. Právě proto, že mnoho lidí hledá v nejistých situacích radu u druhých, jsou takové vzory neocenitelné.
Tažení tech-miliardářů proti „woke“ je ve skutečnosti namířeno proti zaměstnancům
Zatřetí, hájení vlastních hodnot tímto způsobem je třeba trénovat – a vyžaduje vybroušené vnímání správného okamžiku, které není zakaleno předsudky normality. Jinými slovy, namísto ujišťování, že to nebude tak špatné, byste měli aktivně pracovat proti předsudku normálnosti – i kdyby to mělo být jen proto, abyste si rozšířili obzor vlastních očekávání.
Britské ministerstvo obrany nedávno vyzvalo autory science fiction, aby nastínili scénáře budoucnosti, které nejsou obvyklé. Název projektu „Resilience Beyond Observed Capabilities“ (Odolnost za hranicemi pozorovaných schopností) ukazuje, o co se jedná: o myšlení mimo hranice možností. I vy si můžete osvojit britské heslo „Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší“ a individuálně si procvičovat myšlení mimo předsudky normality. Hlavní zásada zní: věci se stávají zajímavými tam, kde je to psychicky nepohodlné. Co když bude například Donald Trump za čtyři roky zvolen doživotním prezidentem, v Německu se k moci dostane AfD nebo moji práci převezme umělá inteligence?
Ne že by se to tak muselo stát. Ale nic z toho nelze vyloučit. A víme to i z výzkumu katastrof: ti, kteří jsou na neočekávané události psychicky připraveni, se s nimi vyrovnávají lépe než ti, kteří jsou zaskočeni. A jedině tak je možné v případě nouze trvat na svém: „Tohle není normální!“.
