Trumpova administrativa plánuje na 14. června vojenskou přehlídku k oslavě 250. výročí založení americké armády – a prezidentových 79. narozenin. Když váš smysl pro sebevyvyšování vyžaduje tanky, přelety stíhaček a až 45 milionů dolarů na narozeninovou oslavu, nacházíme se už daleko za oblastí dortů a svíček – jsme přímo v 1. kritériu narcistické poruchy osobnosti: „grandiózní pocit vlastní důležitosti“.
Aby bylo jasno, nemohu diagnostikovat prezidenta nebo jakoukoli veřejnou osobu bez osobního vyšetření. Výzkumy však ukazují, že osoby v mocenských pozicích, zejména v politice, vykazují častěji rysy grandiózního narcismu. Když narcistická kontrola pronikne převezme kontrolu, zkresluje pravdu, podkopává důvěru a destabilizuje instituce. Čím více budeme této dynamice rozumět, tím lépe můžeme chránit veřejnost i zdraví naší demokracie.
Jako klinická psycholožka, která se specializuje na traumata a narcistické zneužívání, se ve své terapeutické praxi denně setkávám s ozvěnami této dynamiky. Stejné vzorce, které destabilizují rodiny, destabilizují i demokracie: spolu s magneticky přitažlivou vizí grandiózního narcisty přichází popírání, útoky, převracení viny a emocionální chaos.
Vzpomínám si na jednu ze svých pacientek, když zjistila, že její bratr terorizuje jejich starou matku násilnými výhrůžkami a finančním zneužíváním. Když pojmenovala, jak jí ubližuje, obrátil scénář – vše popřel a obvinil ji z lability, přičemž si zuřivě chránil image „zlatého chlapce“. Pod nátlakem rodiny, aby mlčela, se dostala do sestupné spirály. Vyzbrojena informacemi a podporou okolí se však postavila na odpor. Jako rozbitá deska klidně a co jí síly stačily pojmenovávala příkoří. Vyšlo jí to draho, ale její bratr byl nakonec z matčina domu vypovězen.
Stejný vzorec vidíme i na politické scéně. Narcistická kontrola ve vládách prosperuje z převracení scénáře naruby a z umlčování hlídacích psů demokracie.
Autoritářští vůdci, stejně jako narcističtí členové rodin, se spoléhají na osvědčené taktiky, aby vytvořili psychologický stav nestálé nejistoty – kdy každý další krok je nejen neznámý, ale neustále se měnící a nepředvídatelný. To zahlcuje schopnost mozku předvídat a připravovat se, udržuje lidi v psychické nerovnováze a usnadňuje tak jejich ovládání. Dobrou zprávou je, že uvědomění si této taktiky funguje jako vakcína, která postupně vytváří psychickou imunitu vůči dalším škodám.
U jiné pacientky bylo oblíbenou taktikou jejího bývalého přítele „posouvání branek“, aby vyvolal nestabilitu. Vznesl nějaký požadavek (pod záminkou „zlepšení jejího stavu“) a poté, co byl splněn, očekávání změnil. Analogicky vlády neustále mění své politiky nebo veřejné postoje, aby občané, média a spojenci zůstali neukotveni.
„Bílý dům nemá ponětí, co dělá v oblasti cel, a neustále mění svou politiku… Proč vůbec dělat výjimku, když se ji chystáte brzy zrušit?“ To napsal 13. dubna na sociální síti X (dříve Twitter) zástupce Demokratické strany v Kongresu Ted Lieu, přičemž poukázal na více než 50 náhlých změn v oblasti celní politiky od Trumpovy inaugurace.
Mnozí tyto zvraty považují za pouhou neschopnost nebo špatnou strategii – a je pravda, že narcismus je spojen s impulzivnějším rozhodováním náchylným k chybám. Ale každý, kdo zná narcistické zneužívání, chápe hlubší manévr: ať už vědomě, nebo podvědomě, narcisté si udržují moc tím, že druhé udržují ve stavu psychického bičování. A funguje to.
Jádrem emocionální kontroly je hlavní cíl narcisty: chránit křehký pocit vlastní důležitosti a oprávněnosti udržováním iluze grandiózity, která ho podporuje – a to bez empatie k druhým. I když je důležité poznamenat, že narcistická patologie se v žádném případě nerovná zneužívání, existují i její agresivnější verze, které využívají zmatku, zoufalství a citových vazeb – jako např. loajalita – k tomu, aby kontrolovaly, jak druzí myslí a cítí, zajistily si neustálý přísun obdivu nebo reaktivity, chránily se před hanbou a udržovaly k sobě druhé připoutané – i proti jejich nejlepším zájmům.
Z celé řady taktik je asi nejúčinnější výroba krizí. Neustálé mimořádné situace nejsou náhodné – jsou záměrné. Udržují okolí v režimu přežití, odvádějí pozornost od hlubších problémů a zajišťují, že narcista zůstane v centru pozornosti a kontroly. U mých pacientů, kteří přežili narcistické zneužívání, to může být výbušný záchvat vzteku, hrozba, že budou usilovat o plné opatrovnictví, nebo šílený noční telefonát o (vymyšleném) přepadení. Na celostátní scéně to má podobu rétorických eskalací, právních hrozeb nebo vyhlášení mimořádných situací, jejichž cílem je ovládnout zpravodajský cyklus a přemoci opozici.
Nervová soustava snese jen málo. Boj (vztek), útěk (plánování útěku), ztuhnutí (paralýza, ochromení), plachost (kapitulace) a propadnutí beznaději jsou přirozené reakce přežití – ale také nás drží na místě. Uzdravení – v terapii i v demokracii – začíná tím, že rozpoznáme, kdy jsme v těchto stavech uvězněni, a naučíme se, jak opět nalézt půdu pod nohama a jak se vrátit k organizovanému jednání.
Ve své práci pomáhám lidem tyto vzorce identifikovat a oprostit se od nich. Začnou chápat, že nejsou jen bezdůvodně úzkostní nebo roztěkaní – reagují na dlouhodobý psychický nátlak. Totéž platí pro společnosti pod narcistickým vedením. Nejde zde zdaleka jen o politiku. Jde o miliony nervových systémů v režimu bojuj nebo uteč.
Jedna z mých pacientek reaguje na příval urážlivých textů od své matky – proudy obvinění, pozérství, teatrálních krizí a finančních požadavků – tím, že sáhne po svých terapeutických kartičkách. Každá karta je označena taktikou, kterou se naučila rozpoznat: Popírání, Útok, Hra na oběť, Předstírání hrdiny, Vytváření krize. Místo toho, aby byla vyždímaná jako ručník – její tělo vyčerpané z jasnosti matčinou nestálostí – pojmenovává každou taktiku, jakmile se objeví. Pojmenování jí dává odstup. Pomáhá jí udržet si klid, rovnováhu a mít pod kontrolou svou reakci. Nepředvídatelné se stává předvídatelným. Tak vypadá psychologická imunita v reálném životě.
Viděla jsem mnoho pacientů, jak se snaží dostat z mlhy narcistické kontroly. Nestane se to najednou. Začíná to smutkem nad tím, co se nedá změnit, a soustředěním se na to, co zůstává na dosah. Znamená to získat zpět pozornost, stanovit si hranice a odmítnout dát svou moc někomu, kdo se vyžívá ve vaší reaktivitě.
Sleduji také, jak se tato dynamika projevuje v institucích. Když se právnické firmy, univerzity nebo politické orgány podřizují mocným osobnostem, místo aby prosazovaly společné hodnoty, odráží to to, co se děje v domácnostech, kde dochází ke zneužívání: všichni chodí kolem narcisty po špičkách. V takovém prostředí se prioritou stává vlastní ochrana a rozhodnutí se nedělají v souladu s hodnotami, ale už jen ze strachu.
Zotavení však začíná, když lidé přestanou hrát tuto hru nebo vyčerpávat energii ve vzájemných bojích. Namísto vynakládání drahocenné kapacity na nedůvěru nebo rozhořčení je cílem pojmenovat taktiku, pojmenovat škody, kultivovat důvěryhodnou vzájemnou podporu a pustit z hlavy to, co je mimo naši kontrolu. Trvalé zapojení do šoku, smlouvání nebo přežívání často odráží snahu mysli oddálit smutek spojený s hlubokou ztrátou – soukromou a emocionální pro mé pacienty, sociální a institucionální pro naši zemi.
Když Dorotka odhrnula oponu a odhalila čaroděje jako nejistého muže s mikrofonem a kouřovým přístrojem, rozbila iluzi, která držela v zajetí celé město (Čaroděj ze země Oz je mystická bytost, kterou Dorotka a její přátelé hledají, aby jí splnila jejich přání; pozn. PQ). V terapii je tento okamžik poznání stejně silný. Jakmile někdo vidí, že manipulace je taková, jaká je, kouzlo se začne rozplývat.
Co může národ z pohledu traumatologa dělat, když se odhrne opona?
Za prvé: přestaňte protistraně nahrávat. Reaktivní snahy napravit škody často vedou k opačnému efektu – chrání narcisty před odpovědností a umožňují jim udržet si vliv. Na politické úrovni to znamená zastavit se a promyslet strategii, než se bezhlavě pustíte do napravování toho, co narcista způsobil. Strategická zdrženlivost – jakou uplatňuje například lídr demokratické menšiny ve Sněmovně Hakeem Jeffries, který je kritizován za to, že „neodpaluje každou nahrávku“ – není slabost. Je to disciplína.
Jedna z technik, kterou učím, se nazývá „gray rocking“ – tedy strategie šedé skály: odmítnout živit narcistovu potřebu dramatu, pozornosti nebo emoční odezvy. Znamená to být pevný, klidný a předvídatelný – nereagovat přehnaně ani emotivně. Zkrátka stát se pro někoho, kdo je závislý na moci, nezajímavým cílem. Reakce přeháněním nebo hysterií narcisty jen posiluje. Odmítněte jim dát palivo, po kterém touží. Je to náročné. Ale právě tak ztrácí násilník svou moc.
Poté nastavte hranice. V terapii to může znamenat, že budete opakovaně, jako rozbitá deska, říkat „ne“ a vybudujete si podpůrný systém, abyste zůstali v bezpečí. V národním měřítku to znamená spolupracovat na obnovení ústavních zábran, jako je řádný proces, kontrola a vyvažování a svoboda projevu. Využíváním mezer v zákonech – jako je odvolávání se na válečné zákony z 18. století – k rozšiřování své moci Trump odhalil slabá místa americké demokracie. Jak nám připomínají naše zakládající dokumenty: „Vladař, jehož charakter je takto poznamenán všemi činy, jimiž se dá označit tyran, nehodí se za vládce svobodného lidu.“ Ústava není jen právní struktura – je to psychologická zeď proti narcistickému ovládání.
Budujte odolnost. Narcistické zneužívání není jen nebezpečné a dysregulační – živí se samotnou úzkostí a izolací, které vytváří, aby se udrželo při moci. K přerušení tohoto cyklu potřebujeme postupy, které obnovují regulaci a posilují sílu komunity. Kolektivní péče a péče o sebe nejsou luxusem – jsou to revoluční činy v době útlaku. Odpočinek není ústup; je to způsob, jak si obnovit jasný pohled a soudržnost potřebnou k mobilizaci a obnově. Spojte se. V množství je síla a v solidaritě bezpečí.
A především věřte v dlouhodobou hru. Zatímco narcistická dynamika sází na naléhavost a okamžitou pohotovost, hloubka změna vychází z toho, že zůstanete klidní, jasní a propojení. Při obraně proti narcistickému ovládání není nikdy řešením napodobovat škodlivé taktiky – je třeba je rozpoznat, truchlit nad jejich škodami, přestat je umožňovat a vymanit se z reaktivity. Hranice, občanská mobilizace a dlouhodobé strategie jsou způsoby, jak začít léčit ducha demokracie. Jak v terapii, tak v demokracii začíná uzdravení v okamžiku, kdy přestaneme reagovat a začneme si připomínat, kdo skutečně jsme.
Dr. Jocelyn Sze je klinická psycholožka, specializující se na vědecky ověřené terapie posttraumatické stresové poruchy a úzkosti. Působí jako odborná asistentka na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Je členkou správní rady neziskové organizace Bay Area Trauma Recovery Clinical Services, která podporuje školení, výzkum a léčbu zaměřenou na trauma, a také nadace McCune Foundation, která podporuje místní organizace, jež posilují a mobilizují historicky vyloučené skupiny obyvatel.
