Calamity Jane byla pistolnicí v dobách Divokého západu. Poté, co zastřelila řadu zlých mužů, vyrazila na turné se svým představením. Vrcholem show bylo, když Jane ustřelila jediným výstřelem z revolveru špičku hořící cigarety odvážného dobrovolníka.
Cirkus Calamity Jane kdysi vystupoval i v Německu a jedním z odvážných dobrovolníků byl i mladý císař Vilém II. Co by se stalo, kdyby se Jane pro jednou o pár centimetrů netrefila a zabila po válce šílícího císaře? Jak by se tehdy dějiny Evropy a světa vyvíjely?
Podobné úvahy jsou oblíbené mezi stoupenci teorie, podle níž dějiny a osudy lidí určují především „velcí muži“ – nebo ve výjimečných případech také „velké ženy“. Protikladem je dialektický materialismus ve smyslu Karla Marxe a Bedřicha Engelse.
Jejich základní teze zní: bytí určuje vědomí. Jinými slovy: dějiny jsou výsledkem ekonomických podmínek a vyvíjejí se podle zákona teze-antiteze-syntéza, až nakonec lidstvo skončí v komunistickém nebi.
Zpět k velkým mužům. Margaret MacMillanová tuto tezi rozvíjí na příkladu Vladimíra Putina. MacMillanová je jednou z nejvýznamnějších historiček současnosti, dlouho vyučovala na Oxfordské univerzitě a nyní působí na London School of Economics. Napsala několik vynikajících knih, zejména o první světové válce a jejích následcích.
V magazínu Foreign Affairs MacMillanová na úvod uvádí: „Moderní dějiny na mnoha příkladech dokazují, že o největších konfliktech a jejich výsledcích často rozhodovalo stejně tak vedení jedné osoby jako objektivní faktory, jako jsou zdroje a vojenská síla.“
Michail Chodorkovskij: „Rychle se blížíme k Putinovu konci“
Typickým příkladem této teze je Vladimír Putin. U moci je již více než 20 let a za tu dobu si vytvořil systém, v němž může rozhodovat víceméně sám. Formálně není Putin carem, ale jeho vláda je přesto absolutní. Materiálně má vše, co si člověk může přát, až po absurdní palác na pobřeží Černého moře s vlastním striptýzovým klubem a zlatými záchodovými mísami.
Margaret MacMillanová, pravnučka britského premiéra Davida Lloyda George, získala v roce 1974 doktorát na St Antony’s College v Oxfordu. V letech 1975-2002 působila na Ryersonově univerzitě v rodném Torontu. Za knihu Peacemakers: The Paris Peace Conference of 1919 získala Duff Cooper Prize a Hessell-Tiltman Prize a jako první žena získala rovněž cenu Samuela Johnsona. V roce 2015 byla přijata do Kanadské královské společnosti. V roce 2019 byla zvolena čestnou členkou Britské akademie. Za rok 2021 byla MacMillanové udělena Pritzkerova literární cena za celoživotní přínos vojenské literatuře.
(Zdroj: Wiki)
Putin si se Západem už léta hraje na kočku a myš. Napadl Gruzii a anektoval Krym. Pomohl Donaldu Trumpovi do Bílého domu a oslabil NATO a EU tím, že podporoval pravicové populisty radami a penězi. To vše nemělo žádné nebo jen povrchní důsledky.
„Na podzim 2021 se mohl Putin pohodlně opřít a užívat si zjevné slabosti svých protivníků a rostoucích zisků z energetického sektoru,“ říká MacMillanová. Jaký ďábel ho tedy posedl, že rozpoutal válku na Ukrajině?
MacMillanová přirovnává Putina k Adolfu Hitlerovi. Po anexi Rakouska a připojení velké části Československa dosáhl i Hitler mnohem více, než se mu kdy mohlo zdát. Avšak i GröFaz (GröFaz je zkratka používaná jako posměšné označení pro „největšího generála všech dob“ – německy „Größter Feldherr aller Zeiten“ – a označuje Adolfa Hitlera) vše prohrál poté, když invazí do Polska vyvolal světovou válku.
„Stejně jako Hitlerovo rozhodnutí zahájit světovou válku, je i Putinovo rozhodnutí podniknout totální invazi na Ukrajinu pro dobro své země velmi těžko pochopitelné jako racionální volba,“ poznamenává Margaret MacMillanová. Rozšiřování NATO na východ je tedy pouhou záminkou. Ruský prezident je v konečném důsledku veden iracionálními motivy.
Návrat k archaickým pocitům: může se společnost vyvíjet k horšímu?
Hitler měl svou absurdní rasovou teorii. „Putinův pohled na svět je toxickou směsí teorií jeho oblíbených ruských nacionalistů„, poznamenává MacMillanová. „Jedním z nich je Ivan Iljin, ruský fašista z meziválečných let, který zastával názor, že Bůh určil Rusko jako jedinou ryzí mocnost na zemi. A Lev Gumiljov, který byl přesvědčen, že různé rasy vznikly působením kosmického záření a že Rusové byli zasaženi jako poslední, a proto jsou nejmladší a nejsilnější rasou. Náhoda tomu chtěla, že Iljin předpověděl mužského vůdce, který povede Rusko k novým triumfům.“
Stejně jako Hitler jedná i Putin v konečném důsledku sebedestruktivně. Zatímco německý diktátor nechal své vojáky bojovat dál, i když už válka byla dávno prohraná, Putin zničil prosperitu a prestiž Rusů pravděpodobně na desítky let dopředu. „Kdyby byl Putin racionálním vůdcem a staral se o ochranu svého postavení a postavení Ruska ve světě, nikdy by ho neohrozil masivní válkou“, vysvětluje Margaret MacMillanová.
Jedním z nejvýznamnějších Hitlerových odpůrců byl Winston Churchill. MacMillanová ho přirovnává k Volodymyru Zelenskému. Dnes je Churchill považován za velkého státníka, ale ve 30. letech byl politickou troskou. Jako státní tajemník pro válku v první světové válce vedl na poloostrově Gallipoli britská vojska do katastrofální porážky proti Turkům. Poté se proslavil především konzumací alkoholu.
Válečná doba vytváří nepředvídatelné hrdiny. Když byl Churchill nečekaně zvolen premiérem, stal se také mužem, který přesvědčil Brity, aby se postavili Hitlerovi a porazili Němce.
Volodymyr Zelenskyj: „Je to vaše svědomí, se kterým budete muset žít.“
Volodymyr Zelenskyj byl až do vypuknutí války vším jiným než vynikajícím vůdcem. V průzkumech veřejného mínění se pohyboval na dně, úřad se zdál být nad jeho síly. Dnes se Zelenskyj těší obdivu nejen Ukrajinců, ale i celého světa. Jeho výrok, že nepotřebuje taxi, ale munici, je již dnes legendární. Jeho vystupování v olivově zeleném tričku se stalo symbolem nové mužnosti a kontrastuje s opuchlým, bledým Putinem, který se schovává za nesmyslně dlouhým stolem.
Putin se přepočítal. Právě proto je dnes tak nebezpečný. Hitler s sebou nakonec nedokázal stáhnou i celé Německo. Na druhou stranu má Vladimír Putin víc než dost jaderných zbraní na to, aby vyhladil celý svět. Proto Margaret MacMillanová varuje: „Už pouhý měsíc války na Ukrajině ukázal, že osobní vlastnosti vůdce mohou mít mnohem větší důsledky než tvrdá vojenská síla. A Západ to na vlastní nebezpečí ignoruje.“
