Velikonoční projev německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera

Velikonoční projev německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera
REKLAMA

Sobotní řeč německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera je výjimečným signálem. Za normálních okolností se tímto způsobem obrací státníci k národu pouze o Vánocích. Z prezidentů tak promluvili pouze prezident Heinrich Lübke 31. srpna 1961 ke stavbě Berlínské zdi, Johannes Rau 19. srpna 2002 při příležitosti ničivých povodní a 21. července 2005 Horst Köhler po rozpuštění Spolkového sněmu a vyhlášení předčasných voleb.

Z kancléřů měl premiéru první německý předseda vlády Konrad Adenauer v r. 1960 svým televizním apelem po zneuctění synagogy v Kolíně nad Rýnem, kde zazněla i tato pozoruhodná slova: „Pokud někde chytnete nějakého lumpa, potrestejte ho na místě a uštědřete mu výprask. To je trest, který si zaslouží.“ Toto tehdy nové médium pak využil ještě dvakrát.

V r. 1970 se k národu obrátil první německý sociálnědemokratický prezident Willy Brandt před podpisem smlouvy s Polskem, která definitivně ukotvila polské západní hranice na Odře a Nise. Smlouva, která se podle jeho slov „nezavazuje k ničemu, co už nebylo dávno předtím promrháno.“

Po únosu a vraždě předsedy svazu zaměstnavatelů Hannse Martina Schleyera teroristy RAF (Frakce rudé armády) v září r. 1977 se pak zapsal do dějin Helmut Schmidt památnými slovy: „V tuto chvíli mohou cítit vítězný pocit moci. Neměli by se však nechat mýlit: terorismus nemá z dlouhodobého hlediska šanci.“

Dvakrát a za daleko radostnějších okolností na obrazovce promluvil Helmut Kohl. 1. července 1990 při zavedení měnové unie a o tři měsíce později, 2. října, v předvečer znovusjednocení: „Milí občané, za několik vteřin se stanou sny skutečností.“

I jeho nástupce, Gerhard Schröder, měl dva projevy k národu. Pokaždé při zahraničním vojenském nasazení Bundeswehru. Šlo o misi v Kosovu v r. 1999: „Nevedeme válku, ale jsme vyzváni, abychom mírové řešení v Kosovu prosadili i vojenskými prostředky.“ Podruhé se jednalo o účast na mezinárodní koalici v Iráku v r. 2003.

Až o 17 let později a po 14 letech v úřadě se o slovo přihlásila Angela Merkelová. Bylo to při příležitosti koronakrize: „…co mě jako spolkovou kancléřku a mé kolegy ve spolkové vládě vede, je, že svá politická rozhodnutí činíme transparentně a vysvětlujeme je. Aby bylo naše jednání pokud možno dobře zdůvodněné.“ To podle kancléřky patří k demokracii.

Více o projevu německé kancléřky se můžete dočíst v článku Projev Angely Merkelové jako lekce leadershipu a krizové komunikace.

Nyní se k národu v souvislostí s koronakrizí obrátil i německý prezident Frank-Walter Steinmeier, který před svým projevem svého italského kolegu Sergio Mattarellu znovu ujistil německou solidaritou v nelehké situaci. Po domluvě s prezidentem se Angela Merkelová zřekla i svého pravidelného sobotního podcastu.

Dobrý večer, milé spoluobčanky a spoluobčané!

Za několik hodin začnou velikonoční svátky. Venku kvete příroda a nám se stýká po svobodném pohybu – i po osobní blízkosti: s milými lidmi, rodinou, přáteli.

Tak jsme byli zvyklí. Patřilo to ke svátkům. Letos je ale mnohé jinak. Zřeknutí se návštěvy rodičů nás bolí. Prarodičům rve srdce, když alespoň o Velikonocích nemohou obejmout svá vnoučata. I mnoho dalšího je letos jiné. Žádné pestré hemžení v parcích a pouličních kavárnách. Mnozí z vás se nevydají na toužebně očekávanou dovolenou. Hostinští a hoteliéři nezažijí slunečné zahájení nové sezóny. A věřící se nesejdou u společné modlitby. A nás všechny trápí ohrožující nejistota: jak to půjde dal?

REKLAMA

Zrovna na Velikonoce, slavnosti znovuzrození, když křesťané na celém světě oslavují vítězství života nad smrtí, se musíme omezit. Omezit, aby nemoc a smrt nezvítězily nad životem.

Zemřelo mnoho tisíc lidí. V naší vlastní zemi. A v Bergamu, Elsasku, Madridu, New Yorku a na mnoha dalších místech světa. Záběry nám jdou pod kůži. Držíme smutek za osaměle umírající. Myslíme na jejich příbuzné, kteří se nemohli společně rozloučit. A děkujeme neúnavným zachráncům životů ve zdravotnictví. Byť jsou zrovna životy nás všech převráceny na hlavu, myslíme na ty, které krize postihla opravdu tvrdě – kteří jsou nemocní nebo osamělí; dělají si starosti o práci, o firmu; o lidi na volné noze, umělce, kteří přišli o příjmy; rodiny, samoživitelky v těsném bytě bez balkónu a zahrady.

Pandemie nám ukazuje: ano, jsme zranitelní. Možná jsme příliš dlouho věřili, že jsme nezdolní, že vše půjde stále rychleji, výše a dále. Byl to omyl. Krize nám ale neukazuje jen to, ukazuje také, jak jsme silní! Na čem můžeme stavět!

Jsem velmi dojat aktem vzepětí, který v uplynulých týdnech předvedla naše země. Nebezpečí ještě není zažehnáno. Ale již dnes můžeme říct: každý z vás radikálně změnil svůj život, každý z vás tím zachránil lidské životy a denně zachraňuje další.

Je dobře, že stát nyní jedná energicky – v krizi, na kterou neexistoval scénář. Nadále vás všechny žádám o důvěru, protože spolková i zemské vlády si jsou své obrovské zodpovědnosti vědomy.

Ale jak to nyní půjde dál, kdy a jak budou omezení uvolňována, o tom nerozhodují jen politikové a experti. Je to v rukou nás všech, naší trpělivostí a disciplínou – právě nyní, když to pro nás je nejtěžší.

Silový akt, který právě nyní vykonáváme, přece neděláme proto, že by nás někdo donutil. Ale právě proto, že jsme živoucí demokracií zodpovědných občanů! Demokracií, ve které si důvěřujeme, ve které má cenu každý život – a ve které záleží na každé a každém: od ošetřovatele po spolkovou kancléřku, od expertní vědecké rady po viditelné i neviditelné opory společnosti – na pokladnách supermarketů, za volantem autobusu nebo náklaďáku, v pekárně, na statku nebo ve svozu odpadu.

Tolik z vás nyní překonáváte sami sebe. Děkuji vám za to.

Samozřejmě vím, že všichni toužíme po normalitě. Co to ale znamená? Pokud možno rychlý návrat do každodenního shonu, zpět ke starým návykům?

Ne, svět po koronakrizi bude jiným světem. Jakým? To záleží na nás! Učme se ze zkušeností, dobrých i špatných, které v této krizi každým dnem děláme.

Myslím si, že nyní stojíme na rozcestí. Už během koronakrize se ukazují oba směry, kterými se můžeme vydat. Buď každý za sebe, s vystrčenými lokty, křečkovat a zabezpečit vlastní ovečky? Nebo vydrží znovuprobuzená angažovanost pro ostatní, pro společnost? Přetrvá doslova explodující kreativita a obětavost? Zůstaneme se starými sousedy, kterým jsme pomáhali s nákupem, v kontaktu? Věnujeme pokladní a kurýrovi i nadále úctu, kterou si zaslouží? Nebo ještě více: vzpomeneme si i po krizi na to, jak je nenahraditelná práce v pečovatelství, zásobování, sociálních povoláních, ve školkách a školách skutečně cenná? A pomůžou ti, kteří krizi dobře hospodářsky ustojí, na nohy těm, kteří dopadli obzvlášť tvrdě?

Budeme ve světě hledat společné východisko, nebo upadneme zpět do izolace a hledání řešení na vlastní pěst? Podělme se o všechno vědění a výzkum, abychom rychle našli vakcínu a terapie, a postarejme se v globální alianci o to, aby k nim měly přístup i nejchudší země, které jsou nejzranitelnější. Ne, tato pandemie není válka. Nastojí zde národy proti národům, vojáci proti vojákům. Ale je to zkouška naší lidskosti. Vyvolává v lidech to nejhorší i to nejlepší. Ukažme společně to nejlepší, co v nás vězí!

A ukažme to prosím i v Evropě! Německo nemůže z krize vyjít silné a zdravé, pokud nebudou silní a zdraví naši sousedé. Modrá vlajka zde nestojí náhodou. 30 let po znovusjednocení a 75 let po konci Druhé světové války nejsme my Němci pouze vyzváni k solidaritě – my jsme jí povinováni!

Vím, solidarita je silné slovo. Ale nepoznává nyní každý a každá z nás zcela konkrétně, zcela existenciálně, co solidarita znamená? Jednání každého je nyní pro jiné životně důležité.

Prosím, uchovejme si tuto zkušenost. Solidaritu, kterou nyní denně dokazujete, tu budeme v budoucnu potřebovat o to více! Po této krizi budeme jinou společností. Nechceme být vystrašenou a nedůvěřivou společností. Ale můžeme se stát důvěřivější, ohleduplnější společností.

Není to, dokonce na Velikonoce, příliš mnoho naděje? Nad touto otázkou nemá vir žádnou moc. O tom rozhodneme pouze my sami.

Mnohé nebude v nastávající době jistě jednoduché. Ale my Němci si to jindy také zrovna neulehčujeme. Jsme na sebe nároční a věříme si. I v této situaci můžeme růst a také porosteme.

Hezké Velikonoce a vše nejlepší – dávejme na sebe pozor!

REKLAMA