Přírodou není nic předem dané – a rozhodně ne identita. K tomu došel už Sigmund Freud. Bylo by dobré si to opět připomenout. Poněvadž kdo se příliš upíná ke své identitě, vězí v pasti. Úvahu pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung napsal Urs Hafner.
Autor se stává klasikem, pokud ho jeho klasicismus neutlačuje, když nepředvídatelně intervenuje do současnosti, a to způsobem, který by si sám nedovedl ani představit. Například jak se traduje, takový Sigmund Freud, kultivovaný vídeňský občan, naslouchající kolem r. 1900 empaticky starostem dobových dam, což ho přivedlo k psychoanalýze. Je hodně nepravděpodobné, že by starý moudrý muž, pokud by žil v dnešní době, navštěvoval queer-party, nebo si za okno vyvěsil vlajku LGBT+. Homosexualitu považoval za podezřelou.
Ano, i když to jeho ortodoxní příznivci neuslyší rádi: Freud neměl ve všem pravdu. Kupříkladu že žena má menší morální kompetenci než její mužský protějšek, nebo že ten je zase ustrašenější než žena – to je příliš paušální. Ani falocentrický koncept se záviděním penisu zcela nevychází, jak zněla stížnost feministek již před desítkami let. Ortodoxní freudiáni kolem svého praotce vybudovali jakýsi kult. Kdo se opováží ho kritizovat, ten ho četl příliš málo, nebo ho příliš nepochopil.
Analýza po indicku
Ale co by se stalo, kdyby psychoanalýza nebyla vůbec ortodoxní ani elitářská? A kdyby kromě toho bylo možné Freudův přínos pro psychoanalytickou formu terapie relativizovat? To ve své vtipně napsané knize „Jak se pohovka dostala do Kalkaty“ („Wie die Couch nach Kalkutta kam“, Suhrkamp 2019) tvrdí berlínský historik Uffa Jensen. Vznik psychoanalýzy zasazuje do historického rámce, především se na ni ale dívá v mezinárodním kontextu.
Terapie vleže, během níž si duševně trpící osoba lehne a uvolní, byla kolem r. 1900 spolu s mesmerismem a hypnózou již déle známa. Jen proto se s navazující psychoanalýzou rozšířila tak rychle: z Vídně a Curychu – který je dodnes Mekkou hlubinné psychologie – z Berlína a Londýna do celého světa.
I v Kalkatě, která byla kolonialismem úzce spojena s Anglií, praktikovali lékaři již v r. 1920 psychoanalytické terapie bez toho, aby znali Freudovo uspořádání pracoviště. Již brzy tedy existovala i indická varianta psychoanalýzy, která má stejnou platnost jako vídeňský originál, čímž něco ze své originality ztrácí.
Mluvení, mlčení, vybavování si
Stejně tak se na počátku psychoanalýzy Freud, ale i další analytičky a analytikové, snažili terapie zpřístupnit širokému okruhu obyvatelstva, nejen střední a vyšší třídě, které dodnes tvoří jádro klientely. V poliklinice Tegel u Berlína chodili na terapie zaměstnanci, dělnice a děti, které soužily strachy a nutkavá jednání.
Psychoanalýza měla být za podpory státu terapií pro masy – byl to plán, který v Německu ztroskotal nejpozději s nástupem národního socialismu. Ve Švýcarsku byla „obtížným dětem“ z prostých poměrů ještě v 60. letech ve školských výchovných poradnách poskytována psychoanalýza nebo alespoň psychoterapie.
Zpočátku představovala psychoanalýza provokaci, neboť vytahovala na denní světlo sexuální život klientek. V současnosti ji sexuální vyznání doslova převálcovala. Dnes psychoanalýza provokuje proto, že se odmítá podrobit zákonům tržního hospodářství. Kdo podstoupí analýzu, otřásá time managementem. Dvakrát až třikrát týdně jen tak leží, „nic“ nedělá; mluví, mlčí, vybavuje si; pláče a směje se.
Na pohovce je místo i pro smrt
Psychoanalýza nechává otázku, co je jejím přínosem, otevřenou. Definici trápení, pokud nějakou chce mít, přenechává klientovi. Lékařské návody a vytyčené cíle nepotřebuje. Nerozporuje nesmysl lidské existence a vede k akceptaci slabin. Na pohovce je místo i pro smrt. Proto není psychoanalýza self-technikou ve službách kapitalistického konkurenčního boje, jak je jí neustále předhazováno.
Především ale psychoanalýza vychází z účinků téměř neznatelného nevědomí. To ji odlišuje od akademické psychologie, jejíž terapie sází na kognitivní změnu. Psychoanalýza je venkoncem antipsychologií. Zatímco klientka, zkoumaje strop, vypráví, nebo jen dýchá a vzdychá, naslouchá jí za hlavou terapeut. Protože si oba nevidí do tváře, nejsou nuceni vést „rozumný“ dialog.
Jsou zbaveni tíhy každodenních rozhovorů. Ležící klientka získává šanci se svobodně vystavit asociativně podvědomým pohnutkám a uvolnit tak dávno zasypané pocity, třeba ty samé, jako tenkrát v říši dětství. Skrze své utrpení se učí sama sebe lépe poznávat, to však vyžaduje čas a trpělivost. Její rozum, byť by byl sebebystřejší, jí daleko napomůže.
Vše mohlo být jinak
Postupně získává klient blízkost k sobě a odstup od své identity. Zpracovává vleže svou identitu. Již brzy si vzpomíná, jak kdysi na jedné vtipné pohlednici četl: „Často jsem raději latentní.“ Časem mu dochází, jak se v jeho rodinném kruhu identita postupně tvořila. Ve vztahovém frmolu mezi rodiči a vrstevníky se krůček po krůčku vynořila jeho touha po jiných.
Zjišťuje, že to za jiné konstelace mohlo dopadnou jinak. Identita je jednou z konstrukcí, která ho spoluutvářela. Nikdy by o sobě netvrdil, že je v jádru přesně takový nebo makový – že je bezpochyby heterosexuálním mužem nebo fundamentálně nebinární bytostí.
Spolu s klasikem Freudem bychom mohli říct: všichni jsme vždy byli nebinární. V r. 1905 si poznamenává, že malé děti jsou bisexuální a „polymorfně perversní“, protože jim působí slast nejrůznější části těla, a to nejen cizí a vlastní genitálie. Malé dítě je proto současně přinejmenším auto-, homo a bisexuální. „Příroda“ podle Freuda neurčuje téměř nic, a už vůbec ne identitu. Pokud si tedy většina dospělých myslí, že už vždy považovali opačné pohlaví za sexuálně atraktivní, pouze úspěšně dosáhli společensky žádané sebedisciplíny.
Dále bychom spolu s Freudem mohli konstatovat: osobě, která je fixována na svou sexuální identitu, by neuškodilo, kdyby si lehla na psychoterapeutickou pohovku. Kdo se bezmezně identifikuje se svou identitou, vězí v pasti. Jelikož identita není pevná, je třeba vyšší autority – např. zákonodárce, národa, lidu – které ho bude stále znovu a znovu ujišťovat, kým je. Kdo zná svou identitu, nikdy nedospěl.
Urs Hafner (nar. 1968) vystudoval dějiny, sociologii a politologii na univerzitách v Kostnici a Bernu. Pracuje jako vědecký redaktor švýcarského Národního fondu a přispívá pravidelně do významného švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung. Je také autorem knihy Heimkinder (česky „Děti z domovů“, nakl. Hier und jetzt, 2011, 207 stran), která se zabývá historií dětských domovů od středověku až do současnosti a spoluautorem několika dalších odborných publikací.
