Kvůli záchranářům jako je Carola Rackete, utíká více lidí do Evropy – tak argumentují stále znovu někteří lidé i politici. Je to skutečně pravda? Vědci se na tzv. „pull factor“ podívali blíže.
Utíkají lidé, protože vědí, že se můžou spolehnout na záchranáře ve Středozemním moři?
Politikové, jako např. bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz, to tvrdí. V r. 2017 označil Kurz záchranné akce ve Středozemním moři za „šílenství neziskovek“ („NGO-Wahnsinn“). Bruno Kahl, šéf Spolkové zpravodajské služby (BND) varuje, že záchranářské akce motivují k plavbě přes Středozemní moře.
Italský ministr vnitra Matteo Salvini vede proti neziskovým organizacím, které ve Středozemním moři zachraňují migranty, kampaň. Jeho vláda uzavřela záchranářským lodím přístavy; kapitánům, jako třeba Němce Carole Rackete, kteří přesto vplují do italských přístavů, hrozí pokuty a tresty vězení.
Tento týden oznámil Salvini další zostření zákonů. Podle něj by měli záchranáři v budoucnu platit pokuty až k jednomu milionu euro.
Jaký vliv mají akce záchranářů na migrační toky?
Politikové stále znovu napadají osoby, pomáhající uprchlíkům. Drama kapitánky humanitární organizace Sea Watch Caroly Rackete a její zatčení posunuly tyto útoky do centra migrační debaty.
Jaký efekt má záchrana na moři na migrační toky? Příznivci tzv. pull teorie si myslí, že je zesiluje. Soukromí záchranáři jako Sea Watch oproti tomu říkají: zachraňujeme jen ty, kteří jsou stejně už téměř zde – a kteří by se jinak nejspíš utopili.
„Pull faktor“ se stal provokativním pojmem. Stojí za ním přání v nalezení jediné příčiny migrace – a tím i jedné protilátky: vypínače, který stačí jednoduše přepnout, aby nepřicházeli žádní uprchlíci. Ale už samotný pojem je sporný. Stejně jako otázka, zda popisuje reálně existující fenomén.
Zastánci „pull teorie“ argumentují zdánlivě logicky: když lidé vědí, že mohou za pomoci záchranářů snadněji uprchnout přes Středozemní moře, vydají se na cestu spíš, než kdyby tomu tak nebylo. Problém je, že pro tuto tezi neexistuje žádný empirický důkaz.
Matteo Villa, vědec zabývající se migrací na Italském institutu mezinárodních politických studií, shromáždil data o tom, kolik migrantů vyplouvá od libyjských břehů a kolik z těchto dnů jsou v blízkosti lodě soukromých záchranářských organizací.
Potřebná data získává mimo jiné od Spojených národů, z tisku a od italského ministerstva vnitra. Jeho výsledek pro období od začátku ledna až do konce června 2019: během 31 dnů, kdy byly v blízkosti lodě neziskových organizací, vyslali převaděči na moře v průměru 32,8 lidí. Za 150 dnů, kdy se v blízkosti libyjského pobřeží žádné lodě neziskových organizací neplavily, vyplulo v průměru 34,6 lidí. Samotný Villa své výsledky, které dosud nebyly zveřejněny, shrnul následovně: „Žádný pull faktor neexistuje.“
V jiné respektované studii mezi sebou srovnávali sociologové Oxfordské univerzity a Scuola Normale Superiore ve Florencii tři různé roky. Jejich vyhodnocení ukazuje, že v letech, kdy se EU silně angažovala v záchraně uprchlíků, nepřišlo do Evropy více lidí než v roce, kdy téměř žádná záchrana neexistovala. „Navzdory nižšímu počtu záchranářských akcí se do Evropy nedostalo méně uprchlíků“, říká Elias Steinhilper, jeden z autorů studie, který je mezitím činný v Německém centru pro výzkum integrace a migrace (Deutsches Zentrum für Integrations- und Migrationsforschung).
Pravděpodobnost utonutí se zvýšila
Tvrzení, které patří k nejvíce citovaným, krátkodobý pull efekt vyvrací. Zkoumá však korelaci, nikoliv kauzalitu. Ani otázku, zda je záchrana na moři v dlouhodobém horizontu příčinou větší migrace, nemohli sociologové zodpovědět. Franck Düvell z Německého centra pro výzkum integrace a migrace pro to ovšem nevidí žádný důvod: „Hlavní příčinou migrace je situace v zemích původu migrantů.“
Fenomén migrace je příliš komplexní, než aby se dal popsat pomocí jednoduchých vzorečků, říká i David Kipp, expert na migraci z Nadace pro vědu a politiku (Stiftung Wissenschaft und Politik). Z jakých důvodů někdo opustí svou vlast, nelze tak jednoduše spočítat.
Dobře zdokumentovaná je ale skutečnost, že se zvýšila pravděpodobnost smrti během útěku od doby, kdy je méně záchranářů. V r. 2015 přišli 4 z 1.000 migrantů, kteří se odvážili na odyseu přes Středozemní moře, o život. V současné době je jich 25 z 1.000.
Protože v současné době do Evropy migranti téměř nepřicházejí, klesl sice absolutní počet utopených: v r. 2016 zemřelo během plavby více než 5.000 osob, v r. 2018 zhruba 2.300. Pro každého jednotlivého uprchlíka se ale stává cesta stále nebezpečnější. A mnozí, kterým by se předtím cesta do Evropy podařila, vězí za hrozivých podmínek v Libyi.
„Je třeba jednat bez ohledu na to, jestli záchrana přivede do Evropy více lidí nebo ne“, říká rakouský odborník na migraci Belachew Gebrewold. „Je to právní i morální nutnost. Jestli jim pak Evropa poskytne azyl, to je jiná otázka.“
Tento příspěvek magazínu Spiegel Online je součástí projektu Globální společnost (Projekt Globale Gesellschaft), podporovaného Bill & Melinda Gates Foundation. V Evropě se projektu zúčastní britský list The Guardian (kde běží pod názvem Global Development) a španělský deník El País (Planeta Futuro). V rámci projektu navštěvují reportéři uvedených deníků nejrůznější části světa a informují o tom, jak překlenout sociální rozdíly.
