Je to lež? To je přece jedno! V politických debatách je stále méně důležité, jaká jsou fakta. Protože lež je sladká, pravda ale hořká, píše Alard von Kittlitz v komentáři o šířící se vlně tzv. „post-truth“ politiky pro deník Die Zeit.
Vyvinula se u mě nepříjemná závislost; jsem závislý na prohlášeních z řad amerických republikánů. Každé ráno mám nutkání procházet nejnovější výroky Trumpa a dalších, tlachání, při kterém vstávají vlasy hrůzou na hlavě a které jsou den ode dne horší a horší. Dosavadní rekord drží Rudy Giuliani, který nedávno tvrdil, že před Obamou na americké půdě nedošlo k žádným teroristickým útokům, které by stály za řeč.
Na okamžik se zastavte a nechte si Giulianiho vyjádření rozplynout na jazyku. Nedere se vám z hrdla náznak zoufalého smíchu? Stejně jako Mr. Giuliani moc dobře víte, že 11. září 2001 je symbolem největšího teroristickému útoku v dějinách lidstva a že se tehdejší prezident jmenoval George W. Bush. Možná si dokonce ještě pamatujete, kdo tehdy byl starostou New Yorku: byl to jistý Rudy G.
Pokud se nyní právě Giuliani tváří, jako by k 11. září nikdy nedošlo, fascinuje mě to. V pravém slova smyslu: jeho lež v sobě má něco uhrančivého. Šokuje a zároveň v sobě má něco násilnického. Rádi bychom Giulianimu oponovali, ale jsme příliš konsternováni. Ostatně by to nemělo žádný smysl. Ve skutečnosti by oponování „Ty lžeš!“ jen dokázalo, že jsme Giulianiho nepochopili. To zajímavé na celé věci je: každý jeho lež bez námahy prokoukne. I lidé, kteří mu tleskají, vědí, že to právě byla lež. Je jim to ale jedno.
Otázka, odpovídá-li něco skutečnosti, ztrácí na významu. To američtí republikáni, a nejen oni, pochopili; a to stále znovu, jako nějakou černou magii, kterou nemohu pochopit, sleduji.
Co však chápu: jde zde o city. Giuliani ví, že lidé v jeho publiku prožívají cítěnou pravdu, že se za Obamy vše zhoršilo, včetně teroru. Jeho lež tento pocit absorbuje a potvrzuje ho. V angličtině nějaký čas koluje označení „post-truth politics“. Označuje fenomén, že pravdivost výpovědi už na politické scéně není tak důležitá.
Neříkejte teď: No jo, to je holt Amerika. Vždyť ti mají rádi i Robot Wars, banky s drive-iny a jsou schopni na posezení spořádat kilo Cookies’n cream se zmrzlinou. S námi to ale nesouvisí.
Souvisí a hodně. Například v Anglii byly před referendem o brexitu jeho příznivci denně šířeny podobné jednoduše vyvratitelné blbosti: třeba že po odchodu z EU do státní zdravotní pojišťovny okamžitě týdně přibude 350 miliónů liber. Byla to lež. Zastánci odchodu přesto vyhráli. Nebo právě proto.
Anebo když německý ministr vnitra Thomas de Maizière v říjnu 2015 v diskuzním pořadu Maybritt Illnerové tvrdil, že 30 % domnělých Syřanů vůbec nepochází ze Sýrie, bez toho, aby jeho ministerstvo mělo pro toto tvrzení jakýkoliv důkaz (a průzkumy naopak ukázaly, že lze vycházet z podílu menšího než 1 %): na koho se ministr s touto fantazií obrací? Není to podbízení se pravému okraji CDU, tedy všem, jejichž cítěná pravda tomuto tvrzení odpovídá? Anebo když Katja Kippingová z Levice v televizi vysvětluje, že německá vláda se s Tureckem nebaví o lidských právech. Nepřiživuje tímto lehce vyvratitelným tvrzením vědomě zlost všech, kteří odmítají evropské dohody o uprchlících s Erdoganovým státem? Samozřejmě že politici svým voličům odjakživa nejraději vyprávějí to, co chtějí slyšet. Ale takové lži se nesmí odhalit, bývaly opovrhovány, tak se mluvilo u piva, ne v televizi.
Předpokladem „post-truth“ politiky je nedůvěra
Zřejmě nejhorlivěji německou politickou praxi směrem k post-truth realitě posouvá Alexander Gauland například svým tvrzením, že se německá vláda snaží německý národ nahradit migranty. To totiž nelze vyvrátit ani doložit. V nejpřísnějším slova smyslu to tedy možná ani není lež, ale už vůbec to není názor. To, co Gauland říká, je tvrzení, jehož dokazování se řečníkovi i jeho posluchačům stalo zcela lhostejným. Není náhoda, že právě u AfD dochází ze všech německých politických stran k nejdůslednějšímu odklonu od orientace na faktech. Je nejmladší a tudíž nejsoučasnější stranou, nejlépe rozumí tomu, jak dnes získat hlasy.
Na první pohled je zvláštní, že právě teď zažívají lži a krkolomná tvrzení takovou konjunkturu. Nálada v zemi je totiž vysloveně nedůvěřivá. Podle průzkumu agentury Forsa z únoru 2016 důvěřovalo politikům pouhých 20 % německých obyvatel. A pouze jedna třetina důvěřuje televizi a tištěným médiím. Mohli bychom dojít k závěru, že tato všeobecná důvěra ztíží jakoukoliv veřejnou lež.
Ale opak je pravdou. Nedůvěra je předpokladem politiky, která se míjí s realitou. Rozhodovací schopnost člověka, který tvrdí, že všichni politici lžou, již není závislá na otázce, kde je pravda. Lež, jako například ta Angely Merkelové z r. 2013, že Německo s Američany vede vyjednávání o dohodě zamezující vzájemné špionáži, ztratí svou pravou diskreditující tvář, až když pomine presumpce neviny. Ve světě všeobecné nedůvěry již nejde o důkazy, ale o sympatie. Už nejde o to, jestli je politická strana důvěryhodná, ale o to, je-li blízká voličům, a to v tom smyslu, jestli o světě hovoří tak, jak ho sám zažívá, nebo jak by ho rád viděl, zcela nezávisle na dané realitě. „Post-truth“ politika to pochopila, především pak AfD, mezi jejímiž příznivci je nedůvěra vůči establishmentu – viz „my jsme národ“ a „lžimédia“ – vyvinuta nejvíce.
Tím se ale komunikační kultura zcela podřizuje zákonům „Like“ a „Dislike“. Hodnota politické výpovědi se už neměří na její platnosti nebo důsledcích, nýbrž pouze na potenciálu možného souhlasu. V červnu ve městečku Elsterwerda sklidili Björn Höcke a Alexander Gauland bouřlivý potlesk tvrzením, že v Německu vládne „kancléřská diktatura“ (i když později Gauland v televizi lhal, že to nikdy neřekl). O platnosti této výpovědi nelze diskutovat, nic z ní také nevyplývá, v tomto smyslu ani není výtkou. Můžeme jen cítit, zda je takové tvrzení správné, nebo jednoduše směšné.
Demokratická debata žije z doložitelných faktů, nad nimiž panuje shoda. Samotný spor se pak rozhoří nad otázkou, co z těchto faktů vlastně vyplývá.
Shoda: „Ve Fukušimě došlo k havárii jaderné elektrárny.“ Spor: „Vystoupíme z jaderné energetiky!“ – „Musíme udělat atomovou energii ještě bezpečnější!“
A nebo shoda: „Řecku hrozí bankrot.“ Spor: „Zrealizujeme záchranný balíček!“ – „Ať opustí eurozónu!“
V takových debatách jde o důsledky skutečnosti, nad kterou se všichni stejným dílem shodnou. Spory vznikají z interpretací, nápadů a ideologií.
Co se ale stane, pokud jsou systematickým lhaním, odpoutáváním pozornosti a zamlžováním zpochybňována samotná fakta? Pokud se například zcela jednoduše tvrdí, že se na Ukrajině nenachází žádné ruské jednotky, i když to už nelze zpochybňovat? Nevyjde-li se z jednotné a doložitelné situace, skončí to sporem o pohled na realitu, ne o možných řešeních. Spor o tom, jestli něco je nebo není, však už přestal být skutečnou politickou debatou. I to je příznakem „post-truth“ politiky: lež ochromí politickou akceschopnost.
„Budu vám vždy říkat pravdu“, prohlásil Trump
Jak známo, 99 % klimatologů je zajedno v tom, že dochází k člověkem zapříčiněnému oteplování atmosféry. Několik šikovných lobistů ale o tomto vědecky ověřeném poznatku tak dlouho systematicky rozsévalo pochybnosti, až se ze skutečnosti stala věc názoru. Zatímco tedy padá jeden teplotní rekord za druhým, v některých zemích se diskutuje o tom, zda globální oteplování vůbec existuje.
„Třeba se vědci mýlí, hm, kdo ví“, je samozřejmě lépe stravitelné než „Zničili jsme celý svět a musíme žít jinak“. Nietzsche říká, že kvůli pravdě musí duše trpět hladem. Ne nadarmo říkáme: „To je hořká pravda.“ Lež je oproti tomu sladká. Jako cukrová vata. Neuráží, nic nepožaduje. Lež není něco, co musíme slyšet, ale něco, co chceme slyšet.
„Post-truth“ politika z této duševní glukózy žije. Obrací se na ty, kterým je nepříjemné, když skutečnosti ohrožují jejich vlastní světonázor. O čím okrajovější politické pozice se jedná, tím alergičtější jsou na fakta. Ideologie je tam tak masivní, že by jediný rozpor otřásl hned celou konstrukcí.
„V Kolíně obtěžovali, okrádali a znásilňovali ženy snědí muži“ – to nemůže být pravda. „Na prahu Evropy umírají děti, které utekly před tříštivými bombami a vousatými psychopaty“ – to nemůže být pravda.
Osvícená pozice je taková, která snese obě skutečnosti a ptá se, co z toho vyplývá. Rozdíl mezi osvícenou politikou a „post-truth“ politikou spočívá v následujícím: v osvícené politice slouží ideologie interpretaci faktů. V „post-truth“ politice slouží ideologie jejich výběru.
Rád bych jednou měl talkshow, ve které se musí pozvaní hosté napřed shodnout na obou výše zmíněných faktech a až poté by vážně diskutovali, co z toho vyplývá. Než aby si, jako ve většině diskuzních pořadů, lhali a častovali prohlášeními. Věřím, že by to mohlo být úplně povznášející, byli bychom z toho naprosto dojatí.
Hrozí nám svět bez společných faktů. Zjevuje se během mé temné závislosti, na předvolebních mítincích Donalda Trumpa. Tam sní blažený a vylhaný sen o zdi mezi USA a Mexikem, o konečně zase velké a silné Americe bez teroru, bombardující IS. Trump, nejvyšší Uspavač, pochopil, že jeho posluchači už nechtějí být ze svého snu za žádných okolností probuzeni. Minulý čtvrtek jim z jeviště v Charlotte daroval svou zatím největší, nejlepší a nejkrásnější lež: „Budu vám vždy říkat pravdu“, prohlásil Trump.
