Příčiny a důsledky migrace v 21. století

Question

Accepted Answer

Obsah:

Uprchlická krize roku 2015

V létě r. 2015 vyvrcholila současná, stále ještě doznívající uprchlická krize, kdy se více než milion uprchlíků vydalo na strastiplnou cestu do Evropy. Důvodem byla nejen válka v Sýrii, Afghánistánu či Iráku, ale i regionální konflikty v Africe. K příčinám uprchlických vln je třeba přičíst i pronásledování despotickými režimy a bídu v mnoha zemích světa. Většina uprchlíků však přesto hledá bezpečí ve vlastní zemi nebo ve státech, bezprostředně sousedících s oblastmi postiženými humanitární krizí. Typickým příkladem je Libanon, šestimilonová země hostí sama přes milion Syřanů a Palestinců. Při pokusu dostat se do bezpečí zahyne ročně několik tisíc uprchlíků.

Migrační vlna zasáhla Evropu

Již nějaký čas před tím, než migrační vlna naplno zasáhla Evropu, žádala Itálie, aby jí Evropská unie se stále rostoucím počtem uprchlíků pomohla. Nutno říci, že marně. Až o Velikonocích roku 2015 upozornila tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová, že se situace stává pro Itálii neúnosnou. Ani to však nezabralo. O nastávající uprchlické krizi tehdy ještě nikdo neměl ani tušení. Ale už v létě pak celá humanitární tragédie propukla naplno. 19. srpna 2015 koriguje tehdejší ministr vnitra Thomas de Maizière prognózu počtu uprchlíků pro stávající rok na 800 000. Předchozí odhady byly zhruba poloviční. Uprchlická krize je v plném proudu. O několik dní později Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) pozastavuje dublinské dohody pro Syřany. Nařízení stanoví, že uprchlíci musí požádat o azyl tam, kde poprvé vstoupí na půdu EU. Rozhodnutí BAMF má ulevit středomořským státům, především Itálii a Řecku v již naplno probíhající evropské migrační krizi.

Německo: 'Wir schaffen das'

'Žijeme ve spořádaných, velmi spořádaných poměrech,' prohlásila kancléřka na své výroční tiskové konferenci 31. srpna 2015. 'Většina z nás nezná pocit naprostého vyčerpání spojený se strachem.' Spolková kancléřka Angela Merkelová je připravena přijmout lidi, kteří se do Německa dostali balkánskou cestou. Pomoc těmto lidem je 'národním úkolem'. Zdůrazňuje: 'Wir schaffen das - Dokážeme to!' Důvodem pro přijetí všech Syrských uprchlíků během uprchlické krize r. 2015 Německem byla především katastrofální humanitární situace v Maďarsku. 4. září se maďarský premiér Viktor Orbán spojil s rakouským ministerstvem zahraničí. Situace v Maďarsku již není pod kontrolou. 1000 uprchlíků se vydalo na pěší cestu do Rakouska. Ještě během téže noci se ukazuje, že čísla jsou značně podhodnocená. Jen přes víkend dorazí na nádraží v bavorském Mnichově asi 20 000 uprchlíků. Všichni jsou vřele vítáni. Stovky lidí příchozím tleskají a berou je do náručí. Obrázky německé 'vítací kultury' obletěly celý svět. S rostoucí empatií jedněch však roste i agresivita a rasismus druhých. Podle Spolkového kriminálního úřadu bylo v roce 2015 zaznamenáno více než 1 000 útoků na azylová zařízení, z toho více než 90 žhářských útoků, což je 6× více než v předchozím roce. Jen za týden po rozhodnutí Merkelové bylo v zemi napočítáno osm útoků na uprchlické útulky a nejméně pět lidí bylo zraněno. Rasismus a pravicový extremismus se postupně stal daleko větším problémem než terorismus nebo levicový extremismus.Integrace uprchlíků v Německu je po uprchlické krizi r. 2015 podle názoru prezidenta asociace zaměstnavatelů Ingo Kramera daleko úspěšnější, než se předpokládalo.S odstupem let je však jasné: většina evropských zemí kvůli svému demografickému složení uprchlíky nutně potřebuje. Firmám chybí zaměstnanci, státu zase chybí plátci do důchodového systému. Bez uprchlické krize by na tom nyní nebylo Německo lépe, ale hůře. Základem je samozřejmě dobře zvládnutá integrace. Zkušenosti s uprchlickou krizí však ukázaly, že to je možné a výsledky se dostaví dříve, než se původně očekávala. Již několik málo let po příchodu téměř milionu lidí do Německa odvádí do sociálního systému více, než z něho dostávají.

Uprchlická krize v České republice a východní Evropě

Zatímco západní společnosti jsou velmi inkluzivní a různorodé, ve východní Evropě tomu tak v důsledku desítek let trvající komunistické diktatury a z toho vyplývající izolace ani po více než 30 letech svobody není. Tudíž v zemích jako je Česká republika, Slovensko, Maďarsko nebo Polsko panuje daleko více předsudků, tamní společnosti jsou také náchylnější vůči konspiračním teoriím, rasismu a xenofobii. To se naplno projevilo během evropské migrační krize r. 2015. Do té doby zdánlivě tolerantní společnost najednou odhalila, co v ní celou dobu latentně dřímalo.Xenofobie je strachem z neznáma. Proto je míra rasismu v uzavřených a do sebe zahleděných zemích zpravidla vyšší než v otevřených a inkluzivních západních společnostech. 10 důvodů, proč je xenofobie iracionální.Byť se východní Evropy uprchlická krize téměř nedotkla a pokud ano, země jako Slovinsko nebo Česká republika sloužily hlavně jako tranzitní země, lidé na útěku vzbudili u velké části obyvatel východní a jihovýchodní Evropy xenofobii a nenávist. Ta byla navíc během uprchlické krize 2015 vydatně přiživována populistickými politiky jako Andrej Babiš, Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczynski, ale i ruskou propagandistickou a dezinformační mašinérií. Uprchlická krize byla vhodnou záminkou k destabilizaci demokratických zemí, což nakonec vedlo i k nárůstu extrémní pravice v západní Evropě. Např. na území východního Německa vzrostly preference populistické krajně pravicové AfD, která se tak poprvé dostala do Spolkového sněmu. Stejně jako na začátku migrační krize směřovalo nejvíce uprchlíků do Itálie, bylo to v druhé polovině roku 2015 především Německo, kam se vydaly největší proudy osob na útěku. Země Evropské unie, které podle Eurostatu přijaly v r. 2015 nejvíce žadatelů o azyl:

Německo 476.508,
Maďarsko 177.134,
Švédsko 162.451,
Rakousko 88.159,
Itálie 83.540,
Francie 76.163.

Z nečlenských zemí EU pak bylo nejvíce žádostí o azyl podáno ve

Švýcarsku (39.446) a
Norsku (31.112).

Země, odkud během migrační krize r. 2015 pocházelo nejvíce žadatelů o azyl:

Sýrie 29 %,
Afghánistán 14 %,
Irák 10 %,
Albánie 5 %,
Kosovo 5 %,
Pákistán 4 %,
ostatní celkem 26 %.

Uprchlíci se v roce 2015 dostávaly do Evropské unie třemi hlavními cestami:

balkánskou trasou, tj. východní trasou přes Středozemní moře: začíná v Turecku, přes Egejské moře do Řecka, dále přes balkánské země Severní Makedonii a Srbsko. Do r. 2015 pak do Maďarska, dokud nepostavilo pohraniční zátarasy, po jejich výstavbě se migrační vlna přesměrovala do Chorvatska. Do schengenského prostoru se utečenci dostali ve Slovinsku, odkud dále pokračovali přes Rakousko do Německa.
Centrální středomořská trasa vede ze severní Afriky, nejčastěji přes západní Libyi, pokračuje přes Středozemní moře do Itálie. Následně lidé na útěku míří do Francie, Rakouska, Německa a dalších států EU.
Západní trasa míří přes Středozemní moře z Maroka do Španělska, buď přes moře nebo přes španělské enklávy Ceuta nebo Melilla. Kvůli posíleným kontrolám na hranicích však tato cesta ztratila časem na významu.

Česká republika a další východoevropské země se během a po uprchlické krizi z r. 2015 k požadavkům Evropské unie na alespoň částečné přerozdělení migrantů postavily odmítavě. Tehdejší česká vláda vedená sociálním demokratem Bohuslavem Sobotkou navrhované kvóty, zohledňující počet obyvatel i ekonomickou výkonnost jednotlivých členských zemí, kategoricky odmítla. Tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec dokonce nechvalně proslul svými výroky o 'cestovní kanceláři pro migranty' a cynickým prohlášením o 'zneužití dobré vůle českého státu'. Následující populistická vláda Andreje Babiše v této pohrdavé politice vůči lidem v nouzi pokračovala a odmítání solidarity ještě vystupňovala.

Dublinské dohody pod zátěží migrační krize

Cílem politiky Evropské unie je vyvážit hospodářský zájem na co nejhladším průběhu mezinárodního obchodu a mobility se zájmem na kontrole a řízení migrace. Za tímto účelem přijala Evropská komise v létě 2013 společný evropský azylový systém (CEAS) s pěti revidovanými směrnicemi: mimo jiné o azylovém řízení, nařízení Dublin III a pravidla Eurodac. Podle Dublinské úmluvy z roku 1990 má stát, ve kterém uprchlík poprvé vstoupí na půdu EU, povinnost jej zaregistrovat a postarat se o jeho azylové řízení. Proto musely jihoevropské hraniční státy Řecko a Itálie přijímat daleko více uprchlíků, než jiné unijní země. Vzhledem k vysokému počtu uprchlíků, z nichž většina chtěla požádat o azyl v jiných státech, a nedostatku kapacit, registrovaly příslušné hraniční země EU během uprchlické krize v létě 2015 jen některé z nich a většinou je nechaly cestovat dál. Ostatní státy EU na západobalkánské trase rovněž prozatímně pozastavily hraniční kontroly. Dublinská pravidla se v této situaci ukázala jako nepoužitelná.

Nejdůležitější data o uprchlících a migraci

Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees, UNHCR) z podzimu 2021 vypadá současná uprchlická situace následovně:

na celém světě se ke konci roku 2020 nachází 82,4 milionu nuceně vysídlených osob v důsledku pronásledování, konfliktů, násilí, porušování lidských práv nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek,
48,0 milionů osob se přesídlilo v rámci vlastní země,
26,4 milionů z toho jsou uprchlíci,
4,1 milionu osob tvoří uchazeči o azyl,
3,9 milionu lidí jsou Venezuelané, kteří byli nuceně vysídleni do zahraničí. Ke konci roku 2020 opustilo svou zemi 4,9 milionu Venezuelanů, z toho bylo 171 100 uprchlíků, 851 100 žadatelů o azyl a 3,9 milionu občanů vysídlených do zahraničí,
73 % lidí na útěku nalezlo útočiště v sousední zemi,
68 % uprchlíků pochází z pouhých pěti zemí, kterými jsou Sýrie (6,7 milionu uprchlíků), Venezuela (4 miliony), Afghánistánu (2,6 milionu), Jižního Súdánu (2,2 miliony) a Myanmaru (1,1 milionu),
39 % lidí na útěku našlo útočiště v pěti zemích, konkrétně v Turecku (3,7 milionu uprchlíků), Kolumbii (1,7 milionu), Pákistánu (1,4 milionu), Ugandě (1,4 milionu) a v Německu (1,2 milionu),
35 milionu uprchlíků jsou děti,
1 milion dětí se už narodilo na útěku,
285 400 uprchlíků se vrátilo nebo bylo přesídleno,
86 % osob na útěku našlo útočiště v rozvojových zemích,
4,2 milionu uprchlíků jsou osoby bez státní příslušnosti.

Bělorusko: migrace jako pomsta

Po zmanipulovaných volbách roku 2020 v Bělorusku a masivních represích tamní diktatury vůči opozici uvalila Evropská unie na vládu prezidenta Lukašenka sankce. Ten, aby se pomstil EU, nechává do země letecky přepravovat uprchlíky z Turecka a Iráku. Migranti ze zemí jako je Afghánistán, Egypt, Pákistán, Sýrie nebo Nigérie se do Běloruska dostávají dokonce bez víza. Minská vláda je následně směruje k polským hranicím, odkud míří dále do Německa. Německý ministr vnitra Horst Seehofer v této souvislosti prohlásil, že se jedná o 'formu hybridního ohrožení, při němž jsou migranti využíváni jako zbraň.' A dodal, že německá vláda je 'přesvědčena o tom, že klíč k řešení leží v Moskvě.' Německý ministr zahraničí Heiko Maas před tím označil Lukašenka za 'šéfa státní převaděčské bandy'. Kvůli vládám Ruska a Běloruska tak migrace do Evropy pokračuje i v roce 2021.

Nejenže dnes vysídlení postihuje mnohem více lidí, ale už není jen krátkodobým a dočasným jevem. Potřebujeme zásadně nový a pozitivnější přístup ke všem, kteří utíkají, a mnohem rozhodnější snahu o řešení konfliktů, které trvají léta a jsou příčinou tohoto nesmírného utrpení.

Filippo Grandi, vysoký komisař OSN pro uprchlíky

Rusko už během uprchlické krize v roce 2015 a v následujících letech, kdy vstoupilo do války v Sýrii, záměrným bombardováním civilního obyvatelstva, kdy se dokonce nezastavilo ani před použitím chemických zbraní, cíleně podporovalo migraci do Evropy. Cíl byl jediný: destabilizovat situaci v Evropské unii. Více se dozvíte v rubrikáchHybridní válkaaKonflikt v Sýrii.

Uprchlické krize a migrace zřejmě budou přibývat

Stále více lidí ve světě opouští svou vlast, aby žili a pracovali jinde. Některé vyhání válka a hlad, jiní migrují, protože chtějí být s rodinou, která již žije v cizině. Většina z nich však hledá příležitosti, jak rozvinout svůj talent a vést lepší život. Zatímco v roce 1990 jich bylo 154 milionů, dnes žije téměř 232 milionů lidí v jiné zemi, než ve které se narodili. Zatímco už v r. 2014 požádalo v Evropě o azyl 627.000 migrantů, během uprchlické krize to bylo v roce 2015 1,3 milionu lidí na útěku a v roce 2016 dalších 1,26 milionu (velká část z nich se do EU dostala již v předchozím roce, ale až v r. 2016 byla zaregistrována). Na jižní polokouli je to o dobrou třetinu více než před 23 lety, na severu téměř o dvě třetiny. A hlavním důvodem migrace v budoucnu zřejmě bude globální změna klimatu. Celkově je to lidí než kdykoli předtím. Jak se tento celosvětový trend může stát výhodným pro všechny?

Šance migrace

Jen málo migrantů jsou uprchlíci, kteří jsou nuceni opustit zemi původu. Organizace spojených národů odhaduje, že tvoří asi 7 % všech migrantů celosvětově. Zbývajících 93 % jsou 'lidé, mnozí z nich velmi mladí, kteří mají odvahu a chtějí v životě něco dokázat', říká kulturní antropoložka Prof. Dr. Sabine Hessová z univerzity v německém Göttingenu. Mezinárodní migrace je tedy víc než jen 'uprchlické krize' nebo 'proudy uprchlíků' a ne vždy, možná až příliš zřídka, vede do Evropy: 'Plýtváme zde potenciálem lidí, kteří ve skutečnosti ztělesňují přesně ten neoliberální obraz zaměstnance, který ekonomika potřebuje.' Přistěhovalci jsou nejen mladí a vysoce motivovaní, ale často také vysoce kvalifikovaní. Podle dokumentace OSN 'World Migration in Figures' (Světová migrace v číslech) téměř ve všech zemích míra emigrace vysoce kvalifikovaných pracovníků výrazně převyšuje míru emigrace zaměstnanců s nízkou kvalifikací. Chudí a nevzdělaní lidé většinou zůstávají ve svých domovských zemích nebo emigrují do zemí, které s nimi bezprostředně sousedí.

Diverzita jako rozhodující výhoda

Rozmanitost se stává rozhodující výhodou. Společnosti stále častěji působí globálně, a proto jsou závislé na odpovídajících mezikulturních kompetencích. To však není jediný důvod, proč je diverzita již léta tématem strategického řízení. Povědomí o této problematice se rozšiřuje: rozmanitost není v hospodářské soutěži nevýhodou, ale může se stát rozhodující výhodou, pokud je správně řízena. Různorodost zaměstnanců, nejen co se týče původu, náboženství a barvy pleti, ale také sexuální orientace, věku a pohlaví, ztrácí na děsivosti, protože je nevyhnutelná v průběhu vývoje směrem ke globalizované znalostní a kreativní ekonomice. Již během uprchlické krize 2015 se mnoho německých vrcholných manažerů velkých nadnárodních koncernů zasazovalo za přijímání uprchlíků nebose ostře vyslovili proti xenofobii a rasismu. K podobnému závěru došla např. istudie Bertelsmannovy nadace.

Z rubriky uprchlická krize a migrace doporučujeme:

Všechny články o uprchlické krizi

Uprchlická krize