Poměry v uprchlickém táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos jsou katastrofální. „Naší největší starostí je korona“, říká Mohammad Alizadah, který v táboře sám žije. Rozhovor přinesl berlínský deník TAZ.
TAZ: Pane Alizadahu, vaše skupina se obrátila na evropskou veřejnost, kde požaduje evakuaci z tábora Moria na ostrově Lesbos. Můžete nám popsat současnou situaci?
Mohammad Alizadah: Situace je v přeplněném táboře ve všech ohledech špatná: hygienické poměry a stav sanitárního zařízení, zdravotnické vybavení, zásobování potravinami i celková bezpečnostní situace. Největší starosti nám ale působí koronavirus.
TAZ: Proč?
Alizadah: Propuknutí epidemie by zde bylo velmi nebezpečné a vedlo by ve velmi krátké době k infikování velkého počtu lidí. Nejdůležitějším bezpečnostním opatřením je fyzický odstup, jak se o to snaží všude ve světě. To je zde zcela nemožné. V takovém táboře nelze udržet odstup. To samé platí o hygienických opatřeních. Zdaleka tu není dostatek vody.
TAZ: Kolik vody máte k dispozici?
Alizadah: Třikrát denně je vydáváno jídlo, kvůli tomu musí pokaždé jeden člen rodiny čekat přes hodinu ve frontě. Ráno a v poledne při tom dostane každá osoba z tábora láhev s 1,5 litrem pitné vody. Do prázdných lahví si můžeme načerpat i vodu k mytí. Ale vodovod funguje jen několik hodin denně a i zde se dlouho čeká. Voda, kterou dostaneme, nestačí na to, abychom si dostatečně často myli ruce a udržovali vše čisté. Takhle se vede všem v táboře.
Dopis z tábora Moria, 10. května 2020
Adresováno Evropské unii, vládám evropských zemí, evropské veřejnosti a občanské společnosti:
„My z tábora Moria na ostrově Lesbos se na vás znovu obracíme. Před třemi týdny jsme vyslali volání o pomoc, ale bohužel jsme neobdrželi žádnou odpověď. (…) Ptáme se: nejsme hodni toho, aby nám bylo odpovězeno, zatímco mnoho lidí o táboře mluví a jeden německý ministr tábor dokonce označil za „ostudu Evropy“? (…) Stále ještě voláme o pomoc. Je třeba odtud evakuovat ty nejzranitelnější, vyzýváme vás proto, abyste podnikli patřičné kroky. Neprosíme vás o soucit nebo o lásku k bližnímu, ale pouze se dožadujeme práv, která nám podle Ženevských konvencí a Evropské deklarace lidských práv náleží. Jsme připraveni se jako organizované skupiny podílet na pomoci a spolupracovat na řešení nejhorších problémů: voda (odpadová voda/záchody, sprchy a vodní kohoutky), odpad, izolace, zásobování potravin, hygiena, požární ochrana (…). Pozorujeme, že mnoho organizací sbírá velké finanční obnosy pro Moriu. (…) Těchto snah si vážíme, ale: proč nás nekontaktovaly? Proč se dozvídáme přes internet, co dělají? Proč nám lidé nadále posílají použité oblečení, když jsme naše potřeby jasně deklarovali? Prosím, pomozte nám způsobem, který bude opravdu užitečný. (…)“
Výtah z otevřeného dopisu skupin Moria Corona Awareness Team a Moria White Helmets.
TAZ: Jste součástí samosprávné skupiny obyvatel táborových obyvatel a máte na starosti ochranu před infekcemi. Co konkrétně děláte?
Alizadah: Před dvěma měsíci jsme založili Corona Awareness Team. Důvodem bylo, že neexistovala žádná oficiální pomoc, která by nás naučila, jak se postavit pandemii – dokonce ani informace. Chceme udělat, aspoň co je v naší moci, abychom se ochránili. Naše skupina sestává ze 40 členů. Třikrát týdně procházíme v týmech tábor, stan po stanu, a snažíme se šířit osvětu. V táboře žijí lidé z nejrůznějších zemí, kteří mluví rozličnými jazyky. Většina z nich neví, co má dělat. V našich týmech jsou dobrovolníci ze Somálska, Afghánistánu, Sýrie, Iráku, Súdánu a Konga. Byli jsme vyškoleni v seminářích Lékařů bez hranic a tyto informace nyní předáváme dalším lidem v táboře.
TAZ: Když v táboře není možné realizovat opatření proti koroně, co lidem radíte?
Alizadah: Nemůžeme se zde úplně chránit, ale to co můžeme dělat, je lepší než nic. Nelze se vyhnout frontě při výdeji jídla, ale za to jiným, ne bezpodmínečně nutným shromážděním osob. Naše doporučení zní: pokud je to možné, zůstaňte ve svých stanech. Nemůžeme se dostatečně mýt, ale lidé by se mohli pokusit šetřit vodou, aby si častěji mohli mýt ruce. To může pomoci. A měli by nosit roušky.
TAZ: Máte roušky?
Alizadah: Ano. Dobrovolníci a obyvatelé tábora ušili minulý měsíc pro všechny roušky. Problém je, že je těžké roušky prát, když máme málo vody. Kromě toho jsme lidem vysvětlili, kde konkrétně hrozí riziko nákazy.
TAZ: Kde?
Alizadah: Případy, které se zatím na Lesbu vyskytly, byly registrovány u místních obyvatel, ne mezi uprchlíky. Je tedy smysluplné v současné době takové kontakty omezit.
TAZ: V dubnu jste už jednu výzvu EU sepsali. Tam jste požadovali, aby byl vzhledem k pandemii tábor evakuován. Jaká byla tehdy reakce?
Alizadah: Nedostali jsme žádnou odpověď. Přitom se Evropa naší situací musí zabývat, protože jsme v Evropě. Nevzdáváme se však naděje, a proto jsme opět sepsali otevřený dopis.
TAZ: Jaká je vaše osobní situace?
Alizadah: V Afghánistánu jsem pracoval jako lékárník, se svou rodinou jsem žil v Kábulu. Dostali jsme se tam do těžkostí a neměli jsme jinou možnost než uprchnout ze země. Kábul jsme opustili v listopadu 2018 a 21. listopadu 2019 jsme dorazili na Lesbos. Pak nás přivezli do tábora Moria. Tábor má zhruba o něco více než 3.000 míst v kontejnerech. Když jsme přijeli, bylo zde již kolem 18.000 uprchlíků. Se svou ženou, naší čtyřletou dcerou a sestrou mé ženy proto bydlíme ve stanu vedle tábora. Oficiálně nás zaregistrovali až po třech měsících, termín našeho azylového rozhovoru je v srpnu 2021. Tak dlouho zde musíme zůstat.
30letý Deen Mohammad Alizadah uprchl v listopadu 2018 z afghánského Kábulu, kde byl lékárníkem. Od listopadu 2019 žije v uprchlickém táboře Moria. Je mluvčím týmu Moria Corona Awareness.
