Měla by být stanovena horní hranice bohatství? Ingrid Robeynsová se touto otázkou zabývá ve své vysoce ceněné knize „Limitarismus: Proč musí být bohatství omezeno„. V rozhovoru pro magazín Moment.at hovoří Robeynsová o superbohatých a limitarianismu v teorii i praxi.
Moment.at: Co přesně je limitarismus?
Ingrid Robeynsová: Limitarianismus zastává názor, že by měla existovat horní hranice osobního bohatství. Nikdo by neměl být chudý. Nikdo by neměl být příliš bohatý. To jsou dvě části této myšlenky.
Moment.at: Proč bychom měli bohatství omezit?
Robeynsová: Nadměrné bohatství škodí společnosti. Podkopává politickou rovnost a další demokratické hodnoty. Je také neslučitelné s udržitelností životního prostředí. Superbohatí vypouštějí neúměrné množství skleníkových plynů.
Plán superbohatých: útěk před zkázou, kterou sami způsobili
Nadměrné bohatství je navíc plýtváním. Peníze, které superbohatí utrácejí za luxusní zboží, by se daly lépe využít na řešení sociálních problémů. Na ochranu klimatu nebo pro ty, kteří mají naléhavé potřeby, jež je třeba uspokojit. Dalším bodem je, že nadměrné bohatství není dobré pro samotné superbohaté. Funguje to jako závislost, člověk chce stále více peněz a vzdaluje se tím společnosti.
Poslední, nejzásadnější bod je: nikdo si nezaslouží být superbohatý.
Moment.at: Jak bohatý tedy smí člověk být?
Robeynsová: Správná odpověď by měla vzejít z demokratického procesu. Je třeba vyvážit škody způsobené nadměrným bohatstvím a fakt, že motivuje lidi k tomu, aby chtěli vydělávat více peněz. Měli bychom dát lidem prostor, aby mohli vydělávat peníze a zbohatnout – ale ne příliš. Uvádím přibližnou částku 10 000 000 eur. Nevím o žádné studii, která by se snažila určit přesné číslo.
Svět si už miliardáře nemůže dovolit
Ale nemyslím si, že někdo potřebuje 10 000 000 eur. Uvádím druhou, dobrovolnou prahovou hodnotu 1 000 000 eur. Je to odpověď na otázku: „Co potřebuji k dobrému životu?“ Osobně si stále myslím, že 1 000 000 eur je hodně peněz. Nejsem milionářka a přesto mám pocit, že mám vše, co potřebuji.
Moment.at: Kdo pak tyto peníze dostane?
Robeynsová: Nejde jen o to vzít peníze a dát je chudým nebo je utratit za ochranu klimatu. Jde také o to, jak chceme organizovat ekonomiku. Jde o otázku, jak ji organizovat tak, abychom respektovali ekologické limity. A musíme rovnoměrněji rozdělovat zisky z hospodářské spolupráce. Potřebujeme stát, který dokáže vybrat více daní, aby posílil sociální stát. Ten byl v průběhu desetiletí neustále oslabován.
Neoliberálové rozšířili přesvědčení, že politikům nelze věřit.
Moment.at: Proč bychom měli svěřit své peníze státu?
Robeynsová: Domnívám se, že stát nemá alternativu. Souhlasím s tím, že mnohé vlády jsou problematické. Neoliberálové vytvořili přesvědčení, že politici vždy jednají pouze ve svém vlastním zájmu a že jim nelze věřit. Výsledkem je, že si to nyní mnoho lidí myslí. Ve skutečnosti se ale zvýšil vliv korporací a superbohatých lidí na vlády.
Oxfam: bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou
Stát však může stanovit právo na uspokojování základních potřeb lidí. Kdybychom to přenechali do soukromých rukou, zůstalo by to čistou charitou. Myslím si, že je to neoprávněné i proto, že koncentrace bohatství u superbohatých není zasloužená. Řešením je bojovat za lepší vlády.
Moment.at: Bez ohledu na to: není nespravedlivé brát lidem jejich peníze?
Robeynsová: Rozumím té myšlence. Ale vychází z nesprávného chápání toho, odkud peníze pocházejí. Superbohatí si peníze jednoduše nevydělali sami.
Pokud se domnívají, že jim bereme peníze, přehlížejí některé věci: například obrovskou roli štěstí, které ospravedlňuje otázku přerozdělování. Další vyplývá ze skutečnosti, že žijeme společně a peníze můžeme vydělat pouze společnou prací. Nejsme prostě jednotlivci, kteří něco dělají a pak si to, co vytvoří, vezmou. Otázka rozdělení je nevyhnutelná. Přirozené rozdělování peněz neexistuje. Vyplývá z pravidel, o kterých kolektivně rozhodujeme: jak strukturujeme trhy, jak rozdělujeme zisky například mezi podnikatele a zaměstnance atd.
Pravidla by měla být taková, aby nikdo nebyl chudý a nikdo nebyl superbohatý. Myslím si, že určitá míra nerovnosti může být v meziprostoru ospravedlnitelná.
Momentat: Existují konkrétní příklady, jak se limitarismus uplatňuje v praxi?
Robeynsová: Ano, existují. Vyskytují se ale spíše v oblasti mezd, nikoliv v oblasti bohatství. Lidé mi posílali firemní směrnice od svých zaměstnavatelů, ve kterých je stanoven limit v poměru mezi nejnižší a nejvyšší mzdou. Také státní zaměstnanci mají pevně stanovené mzdy.
Thomas Piketty: Nerovnost a ideologie
Velká nerovnost však vládne především v oblasti bohatství. Zde nevím o žádném konkrétním příkladu limitarismu v praxi. Stále častěji se však například vedou konkrétní diskuse o daních z bohatství.
Moment.at: Jak mohou jednotlivci přispět k úspěchu limitarismu?
Robeynsová: Myslím, že si musíme uvědomit svou roli občanů. Neměli bychom být jen spotřebiteli. To, co lidé mohou skutečně dělat, závisí na jejich postavení. Ale všichni máme možnost ovlivňovat politiku v širokém slova smyslu. Měli bychom si klást otázky týkající se zásluh, našeho vztahu ke globálnímu Jihu a dalších důležitých otázek a mluvit o nich s dalšími spoluobčany. Pak bychom měli najít aktivity, které odpovídají našim zájmům, schopnostem a sítím. Pokud budeme všichni něco dělat, můžeme dosáhnout změny.
Belgická filozofka a ekonomka Ingrid Robeynsová je významnou vědeckou pracovnicí v oblasti současné politické filosofie a aplikované etiky, v současné době vede katedru etiky institucí na Utrechtské univerzitě. Její výzkum se zaměřuje na aplikovanou a „neideální“ etiku a politickou filosofii s interdisciplinárními a syntetickými přístupy. V roce 2022 získala Robeynsová prestižní výzkumný grant na zkoumání etické a politicko-filozofické struktury vizí budoucnosti. Dříve pracovala na projektu Fair Limits, který zkoumal distributivní spravedlnost a morální přípustnost akumulace zdrojů. Podílí se také na různých výzkumných projektech, včetně projektu Ethics of Socially Disruptive Technologies (ESDiT). Je autorkou vlivných publikací o přístupu založeném na schopnostech, sociální spravedlnosti a institucionální změně. Robeynsová se aktivně zapojuje do veřejného diskurzu a iniciovala projekty, jejichž cílem je propagovat filozofické poznatky mezi širším publikem. Její kniha „Limitarismus: Proč musí být bohatství omezeno“ vyšla 24. dubna v němčině.
Komunismus vždycky spolehlivě přitahuje myšlenkoivé zoufalce.
Co to má společného s komunismem? Víte vůbec, co hlásal? Za komunismu (potažmo reálného socialismu) se parafrázovalo jedno tehdejší heslo: „Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější“. Právě tím, že se veškeré peníze již desítky let přesouvají pouze jedním směrem, začíná náš pozdní kapitalismus tyto doby opět silně připomínat. Demokracie ale takto fungovat dlouho nemůže.