Albert Einstein a Sigmund Freud – oba vědci znali slabinu pacifismu, přesto se k němu hlásili. Dilema, které přetrvává dodnes a v souvislosti s ruským napadením Ukrajiny je opět aktuální.
V roce 1932 oslovila Společnost národů Alberta Einsteina (1879-1955) s návrhem, aby s osobou, kterou si vybere, zahájil výměnu názorů na téma, které si sám zvolí. Einstein si vybral Sigmunda Freuda (1856-1939) a téma „Proč válka?“. Oba géniové se nesetkali, ale vyměňovali si dopisy. Einsteinova otázka měla nejen největší význam, ale také doufal, že se od psychoanalytika osobně dočká objasnění.
Existují klasické války, občanské války, partyzánské války, asymetrické války a kybernetické války, abychom jmenovali alespoň některé, existují také psychologické války?
Nejde ani tak o psychologické vedení války, ale o válku, která je vedena dovnitř, kterou si každý musí vybojovat sám se sebou, tedy velmi osobně. Nevězí zde však motivy, které lze opět rozšířit na celou společnost, které jsou vepsány do moderní sociální formace jako takové?
Pak by se psychologický pohled na válku nejen uměle doplnil, ale „trefil by se do černého“. Psychologická konstituce jednotlivců by poskytla informace o konstituci společnosti a jejích nedostatcích, které mohou přerůst v násilí.
Einstein se ptá: „Existuje způsob, jak osvobodit lidi od zkázy války?“ Einstein, aniž by si tím byl jistý, spoléhá na výchovu k míru od útlého věku a dále se ptá: „Existuje způsob, jak usměrnit psychický vývoj člověka, aby se stal odolnějším vůči psychózám nenávisti a ničení?“.
Freud paušálně odpovídá: „Vše, co podporuje rozvoj kultury, působí proti válce.“ Brzy se však ukáže, že on sám o tom není přesvědčen, což působí znepokojivě.
Z lidové psychologie bychom mohli odvodit větu, že válka je akt, který spojuje a vybíjí přebytečnou agresivitu mnoha jedinců. Pudy však neprobíhají takto monokauzálně. Každý pud je konfrontován s opačným pudem, pud agrese nebo destrukce s pudem lásky. Jednodušeji řečeno, jde o dualismus Erósu a Thanata.
Freud poukázal na to, že každý pud obsahuje prvky druhého. Jsou legované. Aby pud lásky vedl k úspěchu, potřebuje hnací sílu. Každé milostné poblouznění, které je zpočátku doprovázeno určitou odměřeností a opatrností, je poháněno touhou chtít se druhé osoby zmocnit.
Ale kdo z nás nezažil konec vztahu, když toho druhého napadlo, že by to jinde bylo hezčí? V takové situaci máme chuť na ni nebo na něj poštvat všechny stvůry světa.
Jen ve výjimečných případech to vede k násilným činům. Freud hledá jejich zdroj v raném dětství. Pro malé dítě je vztah k okolí objektivizován, a pokud je tento vztah k objektu příliš náhle přerušen, nutkání milovat se rychle změní v nenávist. Nebo také do narcismu, požitkářství, které si vystačí bez vztahu k jinému člověku. Narcismus je pak imperativem k sebezáchově bez oklik.
Katharina van Bronswijková: „Existencionální nebezpečí klimatické krize je vytěsňováno“
Instinkt agrese je zkrátka a dobře součástí Erósu a naopak. Jedna bytost si zachovává vlastní život tím, že ničí život ostatních. Neplatí tato věta, která popisuje možný psychopatologický vývoj lidského života, i pro válečnou rétoriku?
To může znít přehnaně. Fantazie o zabíjení se obvykle nemění v realitu. Ale nemluví se v souvislosti s válkami o „povolení zabíjet“? Freud dodává: „To, co je jinak odsuzováno jako sobecké a nelidské, je ve válce nejen dovoleno, ale dokonce žádoucí.“ A v předtuše esesáckých přisluhovačů, kteří masově zabíjeli, píše: Zlý úmysl se smí zcela oficiálně stát zlým činem. „Úmysl a čin jsou rovnocenné.“
Freud pokračuje: „Ani v tom nejzaslepenějším ničivém vzteku není pochyb o tom, že jeho uspokojení je spojeno s mimořádně vysokým narcistickým potěšením (Adorno logiku vyhlazování překlopil do opaku. Mluvil o nudné zábavě, kterou bylo zabíjení ze strany dozorců v koncentračních táborech).“ Odstranění zábran je nejdůležitější psychologickou přípravou na válku.
Einstein podepsal v roce 1914 výzvu proti válce. Freud vydal knihu Zeitgemäßes über Krieg und Tod (Aktuální úvahy o válce a smrti) v roce 1915. Oba se označili za pacifisty. Co to znamená, vysvětluje Einstein: „Není lepší zemřít za věc, v niž věříte, než trpět za věc, v niž nevěříte, jako je válka?“.
Válka navíc plýtvá zdroji, které by stačily pro důstojný život na planetě.
Pacifismus jako produkt nervózní doby
Zatímco by se Freud označil spíše za apolitického, Einsteinův „emocionální socialismus“ mu často dával za pravdu. Měl totiž ambivalentní vztah k reálnému socialismu v Sovětském svazu. Někdy se snažil ospravedlnit politické perzekuce a odsouzení, jindy je označil za „zoufalé činy režimu zahnaného do kouta“.
Řešení rozporu by mohlo spočívat v citátu: „Komunismus jako politická teorie je obrovský experiment, ale bohužel se v Rusku provádí ve špatně vybavené laboratoři.“
Einsteinův socialistický postoj se projevil také v přednáškách, jako např.: Co potřebuje dělník vědět o teorii relativity. V roce 1933 se fyzik nevrátil z přednáškového turné v USA. V Německu byl již ve 20. letech minulého století terčem antisemitského hanobení. Nacisté požadovali „árijskou fyziku“.
Psycholog tvrdí, že náš svět je stále pokojnější – díky ženám
V USA byl Einstein s projektem Manhattan připravujícího vývoj atomové bomby spojen jen volně, ale v roce 1939 se obrátil na amerického prezidenta s žádostí o urychlení vývoje, aby předběhl nacisty. Za „otce atomové bomby“ je považován vedoucí projektu Robert Oppenheimer. Když začal mít pochybnosti o své práci, byl vystaven persekuci.
Einstein po Hirošimě a Nagasaki zdůraznil své varování před atomovou bombou a krátce před svou smrtí stihl podepsat „Russellův-Einsteinův manifest„, který uvádí důsledky použití jaderných zbraní. Všichni jsou v nebezpečí, bez ohledu na to, na které straně stojí.
Einsteinův a Freudův pacifismus nezůstal nezlomný. Jako kolektivní obranu proti agresorům nelze válku vyloučit. Plány nacistů na ovládnutí světa založené na rasové ideologii přiměly oba vědce k revizi svých názorů.
Jakkoli se Freudova psychoanalýza zdá být zašifrovaná, když jde o válku, dokáže ji formulovat velmi jednoduše: „Válka nás znovu nutí být hrdiny a nevěřit ve vlastní smrt; cizince označuje za nepřátele, jejichž smrt je třeba vyhledat a vykonat; nutí nás stát se lhostejnými ke smrti milovaných osob.“
Stres pro duši: co pomáhá proti strachu z klimatické krize?
Jak se Freudův pacifistický světonázor vyvíjel? V roce 1885 se díky stipendiu dostal do Salpêtrière, pařížského pracoviště slavného neurologa a patologa Jeana-Martina Charcota. Freud nahlédl do někdy bizarní symptomatologie hysterie, která byla v té době považována za typický ženský jev, a inspiroval se k vytvoření vlastního, propracovaného konceptu neurózy. Slovo neuróza má společný kořen se slovem nervozita a právě doba nervozity, podrážděných nervů, byla nakonec tím, co postrčilo události zhruba současně s modernou směrem k válce.
„Nervózní pudink“ Vilém II. zůstal po vyhlášení války 24 hodin v posteli: „Trocha nervového klidu léčí.“ Jeho neurastenii, slabost nervů, si vojáci na frontě dovolit nemohli; u nich se k neuróze přidaly traumatické a posttraumatické události jako „válečný třes“ nebo dokonce „shellshock“. Nervy neodolají, když se náhle zhroutí strop civilizace.
Zvažování neštěstí
Freud při budování své z přírodních věd vycházející humanitní vědy čerpá z extraktu historických událostí a společenských anomálií v předvečer první světové války. Abstrahuje individuální a sociální symptomy od „reálných“ dějin a přesměrovává je do historie mýtů.
Historie se tak stává individualizovanou. Nositeli dějin jsou jednotlivci. Psychické deviace, pokud jsou přeneseny na sociální nebo masově psychologickou úroveň, souvisejí s povahou lidské bytosti. Jsou přirozeností člověka, patří od počátku ke conditio humana. Dějiny nyní píše duševní život.
V tomto místě se Freud sklání k biologickému ospravedlnění války (v sociálně psychologických spisech „Masová psychologie a analýza Já“, „Nepohoda v přírodě“ a „Totem a tabu“ dospívá Freud k diferencovanějším poznatkům). Na počátku lidských dějin bylo násilí hybným momentem, poznamenává Freud. Nevyhýbá se však ani sociálně darwinistickým vysvětlením, jako např.: Zvítězil nejsilnější. To kompenzuje machiavelistickými prvky, podle nichž může mít zabíjení politických odpůrců za určitých okolností smysl. Válku je třeba přijmout jako „nouzový stav života“.
Zdá se že v tomto bodě, a pouze zde, Freud potvrzuje Einsteinovu obavu, že vědci, z nichž se každý zabývá svým vlastním oborem, mohou přes svou specializaci jen málo přispět k otázce „proč válka“.
Co zbraně ve skutečnosti chrání, je pocit mužnosti
Biologický pohled na válku ponechává oponentuře pouze morální odmítnutí. Einstein a Freud byli v tomto postoji zajedno a zároveň si byli vědomi jeho slabin. Oba si stěžovali na bezmocnost Společnosti národů. Členské státy jí nepředaly žádné pravomoci.
Empatie a lidskost také není všelékem proti válce. Tato emoce je idealizovanou formou Erósu, jeho transformací v náboženskou lásku jako v Novém zákoně. Freud ví, že z ní obvykle pramení spíše pocity bezmoci – pokud dokonce nejsou její příčinou.
Získáváme dojem, že Freud za svůj úkol považuje Einsteinovo vystřízlivění. Poukazuje na největší dualismus obsažený v jeho psychoanalytickém modelu, a to na dualismus mezi kulturními úspěchy a pudovým životem. Kulturní výdobytky společnosti jsou vykoupeny cenou neustálého utrpení, potlačování pudů. Vědomí je nešťastné.
Jak bojují psychologové proti násilí a válkám?
Psychické změny, které doprovázejí kulturní proces, „spočívají v postupném posunu pudových cílů a omezení pudových vzruchů“. Dualismus se stal kruhem. Agrese je v tomto kruhu zvnitřněná a pomáhá při sebeovládání, kontrole Erósu, který se vždy, a to i u odpadlíků, bouří. Řídící instancí je superego (nadjá). Procesy kultivace (a civilizace) nepřináší žádné potěšení, protože jsou zaměřeny proti našim pudům.
Nyní by logika opět naznačovala, že vnitřní instinkt agrese prostě přetekl, takže vypouští přetlak vyvoláváním válek ve vnějším světě. Právě zde mu však Freud klade „stopku“, takže ani mezi freudiány není jasné, zda je válka důsledkem agrese, nebo naopak, zda je agrese nástrojem války.
Freud nebyl vykupitelským mesiášem. Nechtěl spojovat onen vnitřní kruh potlačování a vytěsňování pudů, který je kulturním procesem poháněn i brzděn, s ostentativní agresivitou skutečných válek. Freud nechtěl neštěstí odstranit. Věděl, že to neumí. Ale chtěl uznáním neštěstí zabránit ještě většímu neštěstí. To, že lidé nebudou ve své pozemské existenci „vykoupeni“, je lepší řešení než prostřednictvím válek.
Pokud chceme jiné politiky, potřebujeme jiné revolucionáře: Sigmunda Freuda
Bylo by vhodné dodat, že oproti Freudovým nadějím jsou jako symbolická hrozba reálného zničení „nepřítele“ ve válkách ničeny i kulturní památky. Válka vrací kultuře úder.
Byl Einstein s odpověďmi spokojen? Nevíme. Byli on a Freud naivní? Jejich přínos ke kulturním výdobytkům lidstva dává tušit, že příliš naivní nebyli. V závěru svého dopisu Freud znovu zdůrazňuje rozpor mezi psychologickými požadavky, které nám vnucuje kulturní proces a válkou v jejím do očí bijícím a krutém projevu.
Zdá se, že pro Freuda mezi nimi neexistuje žádný prostředník. My pacifisté „musíme být pobouřeni válkou, už ji prostě nemůžeme snášet“, píše. Freud zde vedle morálního momentu vnáší i moment estetický. Jako závěr to působí bezmocně. Dalo by se ale namítat něco proti tomu, aby při vší ospravedlňující válečné a násilnické rétorice, která se v současné době opět objevuje, stalo pohrdání válkou zdravým rozumem, společným blahem občasné společnosti? Clausewitz by tu pak byl přebytečný.
Athénské a sparťanské ženy přišly se spásným odporem proti válce. Odmítnutím lásky donutily své muže, aby přestali bojovat.
„Jakkoliv platila válka nám, láska má větší platnost.“
Aristofanés, Lysistrata
