Zákaz dovozu ruské ropy a plynu není nutný. Diplomatický tlak na členy kartelu OPEC by Rusko zasáhl mnohem tvrději.
Osobní bilance ropného a plynového embarga naší rodiny je zatím velmi přehledná. Například se nemohu zbavit rodičovského taxíku. Na můj argument, že Mnichov opravdu není Bronx a že je v pořádku jezdit v noci na kole nebo autobusem – „my jsme to tak přece dělali taky“ – sklízím pravidelně odpověď: „Jako muž nic nevíš!“
Pro zvýšení motivace a zviditelnění možných úspor jsem proto začal přepočítávat naši spotřebu benzínu a plynu na náboje pro Putinovu armádu. Je to sebeklam, kterému podléháme všichni. Velká část našeho „sankcionování“ se řídí morálním impulsem, kterému podléhám i já.
Jako ekonom a teoretik her si objektivně kladu otázku, jaké řetězové reakce vyvolávají naše opatření na trzích a – což je z hlediska teorie her obzvláště zajímavé – jak by na různá opatření reagoval Putin. Jen tak můžeme posoudit, které sankce mají v konečném důsledku žádoucí účinek a které jsou naopak dokonce kontraproduktivní.
Ruský zbrojní průmysl je do značné míry soběstačný. Nedostatek pociťuje pouze u high-tech komponentů, které jsou však z velké části potřebné pouze pro moderní zbraňové systémy, jako jsou počítačové čipy.
Konvenčnější systémy vyžadují především suroviny, energii, pracovní sílu a zbrojní továrny – to vše je v Rusku k dispozici v dostatečném množství. Náš dovoz energie tak nemá v krátkodobém horizontu na ruskou válečnou mašinérii žádný přímý finanční dopad. Na druhou stranu to také znamená, že bychom import ropy a plynu vůbec nepotřebovali zastavit.
Rusko vyváží jen minimálně méně ropy, plynu a uhlí než před válkou, ale má výrazně vyšší přebytky vývozu. Důvodem je fungující část sankcí, konkrétně zákaz vývozu do Ruska, kterému podléhají evropské a americké společnosti. Spolu s izolací ruských bank to vedlo ke snížení ruského dovozu na polovinu.
Obrazně řečeno, eurové a dolarové bankovky z prodeje ropy a plynu se hromadí ve sklepích ruských bank, aniž by Rusko mohlo s cizí měnou cokoli dělat. Zároveň platí, že země, která musí zásobovat armádu v boji, dodává cizím zemím v reálném ekonomickém vyjádření více, než dostává zpět. Pokud by se nám podařilo tento stav udržet, dlouhodobě by to ruskou ekonomiku zadusilo a donutilo Putina zasednout k jednacímu stolu, jak si přejeme.
Marcus Schreiber je zakládajícím partnerem a výkonným ředitelem společnosti TWS Partners. Má dlouholeté zkušenosti v oblasti strategického nákupu a rozsáhlé znalosti v oboru. Zaměřuje se na strategické zásobování, aplikovanou průmyslovou ekonomii a tržní design. Podporuje také společnosti při uplatňování znalostí teorie her při komplexních rozhodnutích v oblasti zadávání veřejných zakázek.
Devizové příjmy Ruska však rostou i proto, že v současné době vyváží méně, ale za mnohem vyšší ceny. Z ekonomického hlediska cenový efekt více než kompenzuje kvantitativní efekt. Množstevní efekt souvisí s tím, že sankce výrazně nesnížily poptávku Západu po fosilních palivech, ale pouze ji posunuly. Ropa a plyn, které pocházejí z neruských zdrojů, jsou nedostatkové. Tato nadměrná poptávka po energetických zdrojích z jiných zemí vede k růstu cen na světovém trhu, v jehož důsledku se zdražují i ruské energetické exporty, přestože je po nich poptávka menší.
Západ převzal roli koordinátora fungujícího kartelu OPEC
Cílem kartelů, jako je OPEC (včetně jeho spolupracujících partnerů, mezi něž patří i Rusko), je obvykle uměle omezit nabídku, aby se dosáhlo vyšších cen. To není tak snadné koordinovat, protože jednotliví členové kartelu se opakovaně oddělují ve svůj vlastní prospěch a vyrábějí více, než bylo dohodnuto se členy kartelu, což zase působí proti cíli vyšších cen.
Zcela neúmyslně nyní Západ svými sankcemi převzal roli koordinátora fungujícího kartelu OPEC. Západ krok za krokem snižuje poptávku po objemech z Ruska a zároveň ji přesouvá k neruským zdrojům. Ceny rostou a není divu, že dominantního člena kartelu OPEC Saúdskou Arábii nelze přesvědčit, aby zvýšila vlastní objem těžby.
Přesto je správné uvažovat z hlediska kartelové logiky. Kartely obvykle „trestají“ členy, kteří se odchýlí od uzavřených dohod. Pouze díky této hrozbě následků se kartely mohou snažit udržet si stabilitu. Pro Západ platí opačná logika: musí odměňovat narušitele v OPEC, kteří udržitelně zvyšují těžbu.
Recept na trvale úspěšné energetické sankce proti Rusku je proto v zásadě velmi jednoduchý. Snížení naší poptávky na Západě a zvýšení objemu produkce z neruských zdrojů musí být v součtu výrazně vyšší než snížení objemu z Ruska. Naplnění této rovnice je mnohem důležitější než co nejrychlejší zavedení sankcí.
Větší produkce některých členů OPEC je nezbytná
Samozřejmě by bylo také dobré, kdybychom aktivním odříkáním a využíváním obnovitelných zdrojů energie co nejrychleji snížili svou poptávku, ale to je obecně známý fakt. Daleko zajímavější je tedy otázka, jak se nám podaří přimět některé členy kartelu OPEC, aby těžili podstatně více a vytvořili tak přebytek nabídky na „neruském trhu“. Teprve pak Rusko skutečně pocítí objemový a cenový efekt.
Za tímto účelem lze několika dodavatelům nabídnout vyšší cenu, tj. současnou cenu na světovém trhu zvýšenou o hodnotu „x“. V první fázi by tuto deltu musel dotovat stát. To by se však mohlo vrátit prostřednictvím vyšších daní z ropy a zemního plynu, protože z poklesu cen by při nadměrné nabídce, která by pak vznikla, zároveň profitovali všichni spotřebitelé.
Ještě zajímavější by však bylo, kdyby Západ uspořádal mezi zeměmi těžícími ropu a zemní plyn jakýsi tendr. Za 25 let snad na Západě dosáhneme konce doby fosilní. To již nyní způsobuje producentům ropy a zemního plynu velké bolesti, i když z krátkodobého hlediska je vyjednávací síla stále jasně na jejich straně.
Na druhou stranu změna časového horizontu z následujících dvou až tří let na 25 let výrazně změnila dynamiku jednání s producenty ropy a zemního plynu. Otázka, kterého dodavatele vyřadíme jako prvního a kterého jako posledního, až poptávka po Rusku v budoucnu klesne, vytváří neuvěřitelnou vyjednávací páku, kterou bychom měli využít již nyní.
Mimochodem, německý ministr hospodářství a životního prostředí Robert Habeck v současné době získává zkušenosti v oblasti sankcí, které mohou být nekonečně cenné i v oblasti ochrany klimatu. O úspěchu našich opatření nerozhoduje prvotní jenání, ale sekundární efekty na trzích. Většinou se musíme nejprve postarat o zadní vrátka, abychom následně uspěli u hlavního vchodu.
