Markus Söder, nejneoblíbenější předseda zemské vlády v Německu, má velké štěstí: navzdory hroznému volebnímu výsledku nemusí odstoupit a může se nyní rozhodnout pro napínavou volební koalici. Komentář Sebastiana Becka k výsledku bavorských zemských voleb deníku Süddeutsche Zeitung.
CSU utrpěla historickou porážku, ale bavorský předseda vlády Markus Söder má v této nejčernější hodině strany vskutku nestoudné štěstí. Kdokoliv jiný by na jeho místě musel okamžitě odstoupit. Navzdory dvojciferné ztrátě se však udrží a povede koaliční vládu. V polovině listopadu se podle bavorské ústavy musí volit ministerský předseda. Harmonogram je tak těsný, že na zásadní personální a strategické debaty sotva bude čas. I to může Söderovi nahrávat.
Může být pravda, že omrzení kancléřkou Angelou Merkelovou, její uprchlická politika a politika velké koalice v předvolebním klání přebila všechna regionální témata. Přesto Söder během svého krátkého funkčního období zanechal nešťastný dojem. Pokračoval v seehoferovském svévolném stylu, který doplnil o své všeobecně známé herectví. Lidé však jeho hru už dávno prokoukli, kvůli čemuž Söder sestoupil až na příčku nejneoblíbenějšího zemského předsedy vlády Německa. To rozhodně není doporučení do dalšího volebního období, stejně jako nejhorší výsledek CSU od r. 1950.
Zelení překonali intelektuálně línou CSU
Tato stará CSU je počínaje nedělním večerem mrtvá. Vedle Södera a předsedy strany Horsta Seehofera patří k hlavním architektům porážky také předseda frakce Thomas Kreuzer. Jejich strategie, že seberou AfD půdu pod nohama neustálými výpady proti kancléřce Merkelové a protiuprchlickou rétorikou, selhala stejně, jako už před rokem ve volbách do Spolkového sněmu. CSU dokonce ještě ztratila liberální skalní voliče a AfD získala navzdory dvojité konkurenci CSU a Svobodných voličů více než 10 % hlasů. Poprvé od r. 1970 tak sedí v bavorském parlamentu strana, která alespoň částečně zastupuje pravicově extremistické názory. Obsahově spolu sice Svobodní voliči a AfD nemají nic společného, jedno je ale přesto spojuje: obě strany jsou z podstaty CSU. Tváří v tvář těmto výsledkům je šokující, že se bavorská SPD propadla v pořadí stran až na 5. místo a dostala se tak dokonce až za Svobodné voliče. I když to měli sociální demokraté v Bavorsku vždy těžké, ve svých 125letých dějinách jako frakce v zemském parlamentu spoluvytvářeli podobu Bavorska. Se svou čelní kandidátkou Renate Schmidtové měli ještě začátkem 90. let vážnou uchazečku o úřad ministerského předsedy. Nyní je strana decimovaná. O to důležitější je role, kterou hrají Zelení. V neděli se sice nepasovali do role nové lidové strany, ale určitě do role nové lifestylové strany. Úspěch zvedl již tak vysoké sebevědomí některých jejích funkcionářů až na hranici únosnosti. Čelní Zelení kandidáti Ludwig Hartmann a Katharina Schulzeová už týdny mluví, jako kdyby v Bavorsku získali absolutní většinu.
V předvolebním boji si Zelení vyzobali pozitivní témata. Otázkám jako např. repatriace uprchlíků se vyhnuli velkým obloukem. Ve vládě s CSU by to už nebylo možné. Pokud se ale jedná o mnohá témata týkající se budoucnosti jako doprava, ochrana přírody nebo rozvoj venkova, jsou Zelení v porovnání s poslední dobou intelektuálně línou CSU o míle napřed. Černo-zelená koalice by byla pro obě strany i jejich voliče příliš. Bavorsku by takové revoluční spojenectví však mohlo pomoci s překlenutím příkopů v zemi. V každém případě by byla černo-zelená koalice napínavější než spojenectví s účastí Svobodných voličů.
Zřejmě ale budou nakonec právě oni skutečnými vítězi těchto voleb. Sice Svobodní voliči netrumfovali tak jako Zelení, kteří v porovnání s r. 2013 zdvojnásobili svůj počet hlasů, v zemském sněmu jsou ale momentálně nejefektivnější opoziční stranou: odstranění studijních poplatků, návrat k devítiletému gymnáziu, zrušení příspěvků obyvatel na výstavbu silnic – to vše si může šéf Svobodných voličů Hubert Aiwanger připsat jako úspěch. Aiwanger odolal i pokušení vybudovat si modrobílou AfD (modrá a bílá jsou státní barvy Bavorska, pozn. red.). Za to by nyní mohl být odměněn. Již dlouho sní o tom, že se stane místopředsedou vlády a superministrem pro vlast a zemědělství. Zdá se, že se Aiwanger dostal svému cíli na dosah.
