Německá ekonomika projevuje známky slabosti a mnoho lidí tvrdí, že za to mohou zákony na ochranu klimatu. Tato teze je zobecněným nesmyslem – byť v sobě skrývá pravdivé jádro.
Ikony německého hospodářství zažívají otřesy. Volkswagen, německá společnost par excellence, poprvé ve své historii hrozí uzavíráním závodů. Výrobce oceli Thyssenkrupp musí propustit až 11 000 zaměstnanců a také chemický koncern BASF zahájil rozsáhlý program snižování nákladů. I nálada mimo okruh velkých DAX firem je špatná.
Německo se obává ekonomického úpadku a některým částem hospodářství, politiky a společnosti je příčina jasná: zatímco zbytek světa vesele podniká, Německo se svazuje zbytečnými předpisy a přísnými zákony na ochranu životního prostředí, které dusí ekonomiku. Ochrana klimatu zpomaluje konjunkturu.
Ve své nejvulgárnější podobě se tento argument znovu a znovu objevuje na sociálních sítích. Najdeme ho však i mimo ně. Například politik CDU Jens Spahn před několika dny ve Spolkovém sněmu prohlásil: „Tři roky praktického testování zelené hospodářské politiky ukázaly: ekonomika se smršťuje, občané zchudli“.
V takových hodnoceních se objevuje spousta nediferencovaných výtek. Zásadní je však debata o ochraně klimatu a hospodářském růstu. Rozhoduje o tom, zda se nám podaří udržet tuto planetu ve stavu slučitelném se životem. K tomu, aby většina akceptovala co největší míru ochrany klimatu, nestačí jistota, že jinak vše skončí katastrofou. Vyžaduje to také řešení, která jsou realistická a politicky prosaditelná.
Jinak řečeno: pokud by ochrana klimatu skutečně stála miliony pracovních míst, znamenala by v moderních demokraciích narození politického mrtvého dítěte.
Více ochrany klimatu bude stát pracovní místa. Upřímně řečeno, už stála pracovní místa. Například v uhelném průmyslu.
Ohroženi jsou také zaměstnanci velkých ropných společností, odborníci na spalovací technologie a velké elektrárny na fosilní paliva. Po úplné elektrifikaci dopravy bude potřeba méně automechaniků a méně zaměstnanců čerpacích stanic. Současně daně z emisí CO2 zdraží mnoho zboží denní potřeby. Zatím to téměř není patrné. Ale v budoucnu, pokud se daně zvýší podle plánu, by se to mohlo změnit.
Nemá smysl se vyhýbat všem debatám o ekonomických důsledcích ochrany klimatu. Místo toho je důležité tyto důsledky lépe pochopit. Debata bude tak či onak pokračovat. Jedna čtenářka napsala, že se s přáteli a známými neustále musí bavit o tom, jak ochrana klimatu škodí ekonomice. Ti vidí jednu z nejdůležitějších příčin současné hospodářské mizérie Německa v klimatické politice současné vládní koalice.
V tomto článku ukážeme, co je na tomto obvinění skutečně pravdivé. Proto se blíže prozkoumáme čtyři nejčastější argumenty.
1. argument: Energetická transformace nesnížila ceny elektřiny
Ústředním argumentem kritiků energetické transformace a ochrany klimatu je cena elektřiny. Tvrdí, že přechod na novou energetiku nepřinesl kromě nákladů nic jiného. Protože ano, solární a větrná energie sice neposílá žádný účet, ale cena elektřiny přesto neklesla.
To je pravda. Cena elektřiny v Německu neklesla, ale naopak vzrostla. Energetická transformace v Německu oficiálně začala v roce 2000. V té době stála kilowatthodina elektřiny po zohlednění inflace přibližně 20 eurocentů. Dnes je to 35 centů.
Slunce a vítr sice neposílají účty, ale slevy zřejmě také neposkytují.
Argument o ceně elektřiny je rozhodující, protože náklady na elektřinu v energeticky náročném těžkém průmyslu tvoří největší část všech provozních nákladů. Závod na výrobu hliníku spotřebuje několik set megawatthodin denně – přibližně tolik jako velké město. Pokud se cena elektřiny zvýší o několik procentních bodů, může toto nepatrné zvýšení pohltit celou ziskovou marži podniku.
To je jeden z důvodů, proč se stále více energeticky náročných průmyslových firem rozhodne uzavřít své německé závody nebo je v Německu vůbec nestavět.
Argument o ceně elektřiny se proto zdá být platný. Ale jen do té doby, dokud ignorujeme způsob, jakým se vypočítává cena elektřiny. Cenu elektřiny na burze totiž vždy určuje nejdražší elektrárna. To znamená, že spotřebitelé a podniky platí za nejlevnější elektřinu stejně jako za nejdražší. A nejvíce v současné době velmi často stojí elektrická energie z plynových elektráren.
Claudia Kemfertová se v Německém institutu pro hospodářský výzkum (DIW) již několik desetiletí zabývá výzkumem přechodu na novou energetiku. Říká: „Příčinou vysokých cen energie je fosilní energetická krize.“ Hlavním problémem je, že ceny plynu masivně vzrostly po ruské agresivní válce proti Ukrajině. „Krize stále ještě neskončila. Důsledky opožděné energetické transformace pociťujeme my všichni.“ Vysvětluje, že obnovitelné zdroje energie ve skutečnosti ceny elektřiny snižují, protože vytlačují dražší plynové elektrárny.
Kromě toho tvoří velkou část ceny elektřiny tzv. síťové poplatky. Jedná se o poplatky, které platí téměř všichni odběratelé elektřiny za to, že mohou využívat sítě a za jejich další rozšiřování. Poplatky za rozvodné sítě v posledních letech prudce vzrostly, protože k rozvodu elektřiny po celé zemi je třeba vybudovat více vysokonapěťových vedení, rozvoden a trafostanic. Je to důsledek energetické transformace. Uhelné elektrárny lze teoreticky postavit kdekoli, ale vítr nefouká všude stejně silně. Je však politickým rozhodnutím, jakým způsobem bude rozšíření sítě financováno. Přenesení na odběratele elektřiny je pouze jednou z možností. V úvahu by přicházely i přímé investice státu financované z daní nebo ze zvláštních fondů.
2. argument: Ochrana klimatu ničí pracovní místa
Každé odvětví, které je buď přímo spojeno s fosilními palivy, nebo je na nich nepřímo závislé, například chemický nebo ocelářský průmysl, má v současnosti problémy. Pro společnost je to dvojnásob problematické, jak ukazuje nedávno zveřejněná studie OECD.
Vědci prokázali, že propuštění pracovníci z energeticky náročných odvětví přicházejí o větší příjem než propuštění pracovníci z jiných odvětví. Důvodů je několik: fosilní průmyslová zaměstnání jsou dobře placená. A jen velmi málo propuštěných lidí se stane programátory. Málokdy tedy najdou nové zaměstnání, které by bylo stejně dobře finančně ohodnocené jako jejich původní místo. Někdy také trvá déle, než si znovu najdou práci.
I zde je však důležité rozlišovat. Na vině není pouze ochrana klimatu, ale také chyby v řízení a špatná průmyslová politika. Problémy chemického průmyslu nejsou problémy energetické transformace, ale problémy s dodávkami plynu. Například společnost BASF se stala závislejší na ruském plynu než kterýkoli jiný německý podnik. Své dodavatelské řetězce mohla reorganizovat již dříve. Na druhé straně automobilový průmysl od roku 2015 zaspal a ignoroval přechod na elektromobilitu a to za silné podpory velké části politické scény.
Přesto existují i přímé dopady ochrany klimatu na průmysl. Například klimaticky neutrální ocel se vyrábí za použití vodíku. To je podstatně dražší než výroba konvenčním, klimatu škodlivým způsobem. Cement lze dekarbonizovat pouze s velkými technickými a finančními náklady. Ne všechny podniky zvládnou přechod k vyšší míře ochraně klimatu, i když je bude podporovat politika. Zároveň je celý uhelný průmysl na pokraji zhroucení. Jonas Fluchtmann, jeden z autorů studie OECD, říká: „Tato odvětví nemůžeme udržovat při životě věčně. Je však důležité je ukončovat postupně. Jejich ukončení musíme jemně odpružit.“
Ochrana klimatu přirozeně také vytváří pracovní místa v nových průmyslových odvětvích, ve větrné a solární energetice, v tepelném hospodářství a ve velkých rozvodných společnostech. A například v oblasti recyklace baterií má Německo v zásadě velmi dobré předpoklady. Problém ze sociálního a politického hlediska spočívá v tom, že ne všechna tato pracovní místa jsou tak dobře placená jako pracovní místa v energeticky náročných odvětvích – a že lidé nemohou jednoduše přímo přejít z jednoho typu zaměstnání na jiné. Například skok od rafinerie ke stavbě větrných turbín je prostě příliš velký.
3. argument: Technologie na ochranu klimatu jsou méně účinné, a proto dražší
Ekologické technologie jsou údajně těžkopádné, složité a drahé. Dlouhou dobu byl dobrým příkladem elektromobil, který měl jen omezený dojezd. Dalším příkladem ve veřejné debatě byly baterie a akumulátory, které bychom nikdy nedokázali vyrobit dostatečně výkonné pro ukládání elektřiny z obnovitelných zdrojů.
A ano, je to pravda. Nové technologie jsou často dražší než ty staré. A je také pravda, že nové technologie s sebou často přinášejí nové problémy.
Pokud však jde o baterie, tepelná čerpadla a elektromobily, je to argument z předvčerejška. Kritika mohla být pravdivá, když byla tato zařízení ještě nová a nevyzkoušená. Moderní elektromobily technicky překonávají nejlepší spalovací motory ve všech ohledech. Vyžadují méně údržby, méně zapáchají a využívají spotřebovanou energii mnohem efektivněji. Totéž platí pro tepelná čerpadla. Z jedné jednotky energie dokáží vyrobit až čtyři jednotky tepla. To žádný olejový topný systém nedokáže. I baterie jsou stále levnější a účinnější.
Problém neleží v samotné technologii, ale v okolních technologiích. Například elektřina na mnoha nabíjecích místech v Německu stojí nesmyslné částky, podstatně více než elektřina pro domácnosti. A může trvat měsíce, než je firmám umožněno zřídit nabíjecí infrastrukturu pro své zaměstnance. Obojí je výsledkem politických rozhodnutí. Podobně jako v případě poplatků za připojení k síti není problémem samotná technologie, ale politické rozhodnutí o tom, jak drahá bude pro širokou veřejnost.
4. argument: Cena CO2 a obchodování s emisemi stojí peníze
V některých odvětvích je již zavedena daň z emisí CO2 nebo obchodování s emisemi. To znamená, že každý, kdo chce vypouštět emise CO2, musí platit. Například uhelné elektrárny musí své emise kompenzovat tímto způsobem. Cílem tohoto opatření je vytvořit pobídku k investicím do technologií šetrných ke klimatu.
Tyto daně v zásadě zvyšují ceny, a proto mají tendenci snižovat růst. Claudia Kemfertová, ekonomka Německého institutu pro hospodářský výzkum, však říká: „Ceny CO2 ještě nejsou na takové úrovni, aby nám přinesly recesi.“ V současné době stojí tuna CO2 v rámci evropského obchodování s emisemi 68 eur a daň z CO2 činí 45 eur. Studie podle Kemfertové ukazují: pokud by ceny vzrostly na více než 200 eur, riziko inflace by bylo výrazně vyšší.
Daň CO2 není samoúčelná, má svůj cíl. Investice do technologií šetrných ke klimatu, které vyvolává, mají v dlouhodobém horizontu podpořit růst. Kemfertové proto upozorňuje: „Existuje slzavé údolí, kterým musíme projít a ve kterém tyto investice musí proběhnout.“
V současné době se nacházíme právě v tomto slzavém údolí. To také ukazuje, že právě teď vedeme tak intenzivní debatu.
Přechod na zelenou ekonomiku přináší i poražené. Čtyři argumenty v tomto textu to jasně ukazují. Je důležité, aby se to nebáli vyslovit ani ochránci životního prostředí.
Přesto není pravda, že větší ochrana klimatu vyvolala tuto recesi. Ochrana klimatu nemůže za současné ceny plynu ani za špatná manažerská rozhodnutí. Není však také pravda, že větší ochrana klimatu automaticky prospěje všem.
Každý, kdo v současnosti pracuje v ocelářském průmyslu nebo u VW a přijde o práci, musí přemýšlet, co s ním bude. V tu chvíli mu asi bude osud vnoučat na této planetě srdečně ukradený. Jde o lidskou reakci.
