Německý ministr pro rozvojovou pomoc Gerd Müller požaduje, aby Evropa otevřela své trhy pro africké zboží. V praxi je to ale ještě daleko složitější. Africký trh je totiž zaplaven levnými importy z Evropské unie.
Gerd Müller to určitě myslí dobře. Evropa musí, jak právě požadoval ministr CSU pro rozvojovou pomoc, zpřístupnit své trhy africkému zboží. „Evropský trh je fakticky zavřený“, prohlásil Müller. Svým požadavkem však míří špatným směrem.
Uzavřené trhy lze totiž Evropanům sotva vyčítat. Ve skutečnosti se Evropská unie během několika posledních let masivně otevřela. Pro 32 nejchudších zemí snížila všechna cla a kvóty na nulu – na veškeré zboží kromě zbraní. S jinými uzavřela bezcelní partnerské smlouvy. Právě africké země jižně od Sahary mají již nyní volný přístup na trh EU. Problém leží spíš v tom, že zmizela cla i v opačném směru. To má za následek, že ještě než se stačilo vyvinout africké exportní hospodářství, je domácí trh afrických zemí zaplaven cenově výhodnými výrobky z Evropské unie.
A tak dochází k tomu, že africkým vývozům do Evropy nedominují výrobky, ale nadále suroviny. Jejich cenový pád zase snížil hodnotu exportů posledních let, stav, na který nyní upozorňuje Müller. Jenže platí, že na vývozu surovin si žádná země nedokázala vybudovat udržitelné a do budoucnosti orientované hospodářství. Místo toho na mnoha afrických zemích spočívá klatba zdrojů: vlády se spoléhají na příjmy ze surovin, místo aby investovaly do budování infrastruktury. Padnou-li ceny, jsou v tom tyto země náhle samy.
Odpověď leží v budování hodnot. Do Evropy by se tak nevyváželo mango nebo hrozny, ale ovocné džusy a víno. Místo drahých kovů by to byly součástky baterií. To je přidaná hodnota, ve které leží pracovní místa a budoucnost. Místo toho opouští africký kontinent bezcelně ovoce a vrací se v tetrapaku. Jako šťáva.
Po více než 50 letech rozvojové pomoci je jasné: jednoduchá řešení neexistují a každá země je jiná. Věc není vyřešena vykopáním studní; nelze ani transplantovat fabriky nebo celé systémy. Ale lze udělat něco pro to, aby nedošlo ke zničení vývoje. A to i v Evropě samotné.
Přístup k trhům je pro všechny volný. To evropským firmám vyhovuje.
Evropané své trhy sice otevřeli – ale požadovali také volný přístup na africké trhy. To je dobré pro evropské firmy, ale špatné pro tamní konkurenci. Spojenou tržní silou dobývají koncerny z Evropy nové střední vrstvy v Africe. Pro regionální produkty tak nezůstává místo, o exportu ani nemluvě.
Východisko by nabízela tzv. rozvojová cla, za pomoci kterých mohou země určitá odvětví chránit před importy z Evropské unie – aspoň než se vyvine konkurenceschopné hospodářství. Taková cla by bylo možné zavést i na základě partnerských dohod, které uzavřela EU se skupinami afrických států. Pravidla jsou ale tak složitá, že z nich dosud žádná země nesklidila užitek.
Pomoci by mohlo i snížení cel mezi samotnými africkými zeměmi. Jednání o takové „kontinentální bezcelní zóně“ probíhají, s 1,3 miliardami obyvatel by to byl největší společný trh na světě. Je to však ještě dlouhá cesta. Obchod mezi africkými zeměmi je často složitější než mezi Afrikou a EU. Hloupé také je, že Evropská unie reguluje své obchodní vztahy s různými africkými regiony za různých podmínek. Vytvoření panafrické zóny volného obchodu se tím dodatečně stěžuje.
V Evropě a v Německu je hodně lidí, kteří to s Afrikou myslí dobře, ministr Müller mluví rád o „kontinentu šancí“. Jen je třeba africkým zemím ony šance, aby sebe a své hospodářství podle svých vlastních měřítek rozvinuly, skutečně dát. Mnozí zřejmě ještě nepochopili, že pro ně Afrika v současné době nepředstavuje nic víc než odbytiště, rezervoár surovin a místo původu nevítaných uprchlíků. Bez patřičného náhledu a sebereflexe nebude opravdové partnerství nikdy úspěšné.
