Komentář Die Welt z pera Klause Geigera mi připomněl Velikonoce r. 2015, kdy jsem se právě zdržoval v Německu. Přesně si vybavuji, jak tehdy kancléřka Angela Merkelová nabádala země Evropské unie, že hraniční země, v tu dobu především Itálie, nemohou obrovský příval uprchlíků samy zvládnout a jestli se nechceme dožít katastrofy, musíme něco udělat. Jenže to tehdy nikdo nechtěl slyšet. Co následovalo potom, už víme. Dnes najednou všichni mluví o politováníhodné ztrátě kontroly v r. 2015. Doposud však situaci pod kontrolou nikdo pořádně nemá. Vnější hranice Evropy jsou stále otevřené a Angele Merkelové utíká drahocenný čas. Česká republika, která se s argumentem, že by se mělo pomáhat v ohniscích krizí zatím zdráhá solidarizovat se zeměmi, které na sebe vzaly břímě uprchlické krize. Nyní má šanci ukázat, nakolik to myslí upřímně.
„Situace jako koncem léta 2015 se nesmí opakovat“, řekla před několika měsíci Angela Merkelová. Ale rok 2015 se opakuje. Právě teď. Situace je stejně nestabilní jako přesně před dvěma roky. A Německo i Evropa dělají to, co dělaly tenkrát. Zavírají oči – a kráčí opět vstříc nebezpečí, místo aby hledaly řešení.
Přísady krizového roku 2015 byly: miliony migrantů z Blízkého Východu, nečlen EU jako ráj převaděčů (Turecko), hraniční stát EU, který kvůli naprostému přetížení pouští lidi dál (Řecko), stát, který uzavřel své hranice a ve kterém došlo k hromadění migrantů (Maďarsko) a země, která uvízlým migrantům najednou otevřela hranice (Německo).
Přísady krizového roku 2017 jsou: miliony migrantů v Africe, nečlen EU jako ráj převaděčů (Libye) a hraniční země EU, která bude již brzy přetížená (Itálie).
Je teprve duben. V dubnu 2015 jsme si rozsah uprchlické krize nechtěli vůbec připustit. I nyní se Německo věnuje jiným tématům. Martin Schulz vypráví o sociální propasti. AfD se scvrkává a CDU si oddechla, že může klasicky prohrát se sociálními demokraty (SPD), než aby jejich kancléřka utrpěla porážku kvůli uprchlické krizi. I EU si po eurokrizi, uprchlické krizi a brexitu dopřává oddych.
Ale zatímco se Německo věnuje předvolebnímu boji a EU se tváří, jako by se nic nestalo, historická jedinečnost trvá: Evropa je jediný srovnatelný region, který si své hranice vážně nechrání. Zhruba 180.000 migrantů dorazilo minulý rok přes Středozemní moře do Itálie. Letošní čísla jsou zatím mnohem vyšší. Evropské vnější hranice jsou otevřené.
Nicméně spolková vláda udělá letos vše pro to, aby se rok 2015 neopakoval. Evropské vnitřní hranice zůstanou letos pro migranty zavřené. Pokud by se chtělo dostat příliš mnoho uprchlíků z Itálie na sever, uzavře Rakousko Brenner. I Francie a Švýcarsko své hranice ještě více utěsní. Žádný comeback volného průchodu, zní letošní proklamace.
Jinými slovy to znamená, že Francie, Švýcarsko a Rakousko budou letos hrát stejnou roli, za kterou bylo v r. 2015 Maďarsku spíláno do nehumánních páriů Evropy. Znamená to ale také, že pobřežní státy Itálii a Řecko necháme na holičkách. Že se Německo zavázalo přijmout měsíčně 500 uprchlíků z Itálie, je hezké. To je 6.000 uprchlíků ročně. Jenže v tomto roce může do Itálie přijít klidně 300.000 migrantů.
Itálie roku 2017 ale není přesně to samé, co bylo Řecko v roce 2015. V Athénách tehdy seděla vláda, která Angelu Merkelovou prohlásila za svého úhlavního nepřítele. Alexis Tsipras neměl žádný zájem na tom, aby se jen trochu snažil migranty zadržet. Itálie ale spolupracuje. Například tím, že všechny migranty registruje.
Tři protievropské strany
Zatím. Ale Německo musí Itálii konečně pomoct. Jinak hrozí kolaps země. Itálie je po brexitu – ke kterému by bez chyb r. 2015 možná ani nedošlo – třetí nejmocnější zemí eurozóny. S Pěti hvězdami, Ligou severu a Fratelli d’Italia tam jsou tři protievropské strany, které evropskou migrační politiku tvrdě atakují. V Itálii by se letos mohlo volit. Tyto tři strany by podle průzkumů veřejného mínění dosáhly absolutní většiny.
Pomůžeme-li Itálii, získáme čas. Vláda v Římě může Francii a Německu pomoct udržet uprchlickou krizi mimo téma předvolebních klání. Tento čas však musí být paralelně využit k nalezení fungujícího řešení. Jeho jádrem musí být, že EU má hranice a je schopna si je sama chránit.
Konkrétně to znamená, že se EU musí aktivně a sama rozhodovat, kdo smí na její území. Zatím to stále ještě probíhá tak, že převaděči v Africe posadí migranty do člunů. Migranti riskují svůj život, neboť mohou doufat v záchranu azylovými aktivisty a pohraničníky. Protože si mohou být jisti, že budou vzápětí dopraveni do Itálie.
Riskují svůj život, protože mohou doufat, že zůstanou ilegálně v Evropě. Šanci na azyl má pouze zlomek afrických migrantů. Jakmile se ale dostanou do Evropy, mnoho z nich zmizí. Lepší život, o kterém mnozí sní, jich najde jen pár. Většinou jim pro dobrou práci chybí kvalifikace.
Falešné naděje se musí rozplynout. Kdo chce azyl, musí o něj zažádat mimo Evropu. Kdo bude zadržen ve Středozemním moři, bude dopraven do Severní Afriky nebo na jeden ze středozemních ostrovů a tam podá žádost o azyl. Všechny osoby bez nároku na azyl ale nesmí do Evropy – leda, že by přišly díky ekonomicky motivovaným přistěhovaleckým kvótám.
Dohoda s anarchistickou zemí
Nová ochrana hranic se musí zdařit i bez dohod s diktátory a milicemi. Angela Merkelová před rokem dojednala dohodu s Tureckem. Minulý týden opět požádala o strpení – dokud se Libye nestane spolehlivým vyjednávacím partnerem. Dohoda s Tureckem byla složitá a nehezká. Domluvit se s anarchistickou Libyí je ale v současné době čistou utopií.
Smysluplné by bylo jiné řešení: ochrana hranic EU musí být efektivní a účinná. Bezmocná agentura Frontex musí být rychle posílena. V dlohodobém horizontu musí EU přemýšlet o reformě azylového práva – a možná i zavést kvóty pro politicky pronásledované. To je zatím v Evropě tabu – je to ale standardní v mnoha demokraciích.
V této souvislosti je pak ale důležitá také angažovaná uprchlická politika – včetně mnoha peněz pro uprchlické kempy v krizových regionech. Nutná je angažovaná politika vůči Africe. To vše bude hodně stát – je to ale stále levnější než přijmutí milionů migrantů a s tím spojené náklady.
Nedávno slavila Evropská unie 60. výročí svého vzniku.Za tu dobu ušla dlouhou cestu a hodně dokázala. Zároveň se ale mnoha občanům stýská po nové éře národních států. Už dlouhou dobu se mnoho lidí ptá, jaké výhody z EU mají. Její nedostatky ale pocítili během uprchlické a euro krize.
Brusel by se pro změnu mohl pokusit nadchnout lidi spolehlivými evropskými hranicemi. Protože robustní vnější hranice byly vždy konstitučním elementem silných národních států. Evropa s takovými hranicemi by byla dobrou odpovědí na znovuoživený národní stesk.
