Kdo by před pár dny předvídal to, co se nyní píše ve zprávách, byl by v Německu považován za spikleneckého teoretika: Paulu Mansfortovi, šéfovi volebního štábu amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, přistálo na účtu 13 miliónů dolarů zaslaných „prokremelskými kruhy“, jak nyní odhalil deník New York Times. List tak zvolil ještě velmi opatrnou formulaci: neboť Vladimír Putin osobně představuje „vertikálu moci“ a vyhrazuje si právo rozhodovat i o nejmenších detailech, je zcela legitimní za zdroj špinavých peněz považovat samotný Kreml. Tak uvádí svůj článek pro Huffington Post Deutschland Boris Reitschuster.
Ranař s nadějí na funkci diktátora
Odhalení vrhají nové světlo na pochybnou Trumpovu blízkost k Putinovi, tohoto ranaře s nadějí na funkci diktátora.
Manafort sice z povinnosti vše okamžitě dementoval, ale síla důkazů je neúprosná. Naznačuje daleko užší svazky, než by se na americké poměry slušelo.
Nejedná se jen o činnost šéfa volebního štábu ve prospěch Putinova přítele a bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče. Je tu i Trumpovo otevřené uctívání Putina.
Máme zde i masivní hackerský útok proti Demokratické straně se svými trapnými odhaleními, z kterého americká FBI viní Moskvu. Je to i Trumpova výzva ruských tajných služeb, aby prolomila i soukromé e-maily Hillary Clintonové – „vtípek“, jak to později kandidát zlehčil.
Máme tu i Trumpovy sympatie k ruské anexi Krymu. A jeho signály, že by neměl nic proti ruské invazi v Pobaltí. Jsou zde i interní výpovědi ruských aparátčiků, že Moskva podporuje Trumpa.
Trump neúmyslným agentem
Ani ne tak ze zlého úmyslu jako spíš díky Putinově šikovnosti laškuje podle bývalého ředitele CIA Michaela Morella Trump s Moskvou. Bývalý důstojník KGB „využil slabostí amerického miliardáře tím, že se mu vlichotil“. Ve světě tajných služeb, pokračuje Morell „bychom řekli, že Putin udělal z Trumpa bez jeho vědomí ruského agenta“.
Nejpozdějí při této výpovědi nás napadnou podobnosti s Německem a některými jeho politiky. Jestli Frank-Walter Steinmeier nebo Sigmar Gabriel, Horst Seehofer nebo Sahra Wagenknechtová, bývalý ministerský předseda Braniborska Matthias Platzeck nebo bývalý státní tajemník Willy Wimmer: napříč stranami nalezneme i v Německu politiky, co dělají Moskvě „Trumpa“.
Užitečný idiot?
Vzniká skoro dojem, že tu máme olympiádu v servilnosti, šíření propagandy a budování sítí: adepty na zlatou medaili jsou SPD, AfD a Levice, následování CSU. Místo medailí však čekají trafiky, Gerhard Schröder a Gazprom nechají pozdravovat.
Vladimír Putin jednou sám sebe označil za specialistu v zacházení s lidmi; značná část jeho výcviku u KGB spočívala ve verbování cizinců – penězi, lichotkami nebo vydíráním – ať už jako agenty s úmyslným vlivem, nebo jako užitečné idioty.
Německo poklonkuje Rusku
Co označuje ministr zahraničních věcí Steinmeier (SPD) za „cestu dialogu“, je již dávno trapným podlézáním Moskvě. Za kolik tzv. „dobré vztahy“ stojí, se ukázalo nedávno, když Putinův ministr zahraničí Sergej Lavrov s ledovým klidem odmítl veškeré požadavky sociálního demokrata a Schröderova odchovance při pokusu vyjednat humanitární úlevy pro válečným peklem ztrápené civilní obyvatelstvo Aleppa.
Nezbývá než doufat, že odhalení z USA otevřou mnohým lidem oči. Neboť mnoho lidí Putinovy masivní pokusy o ovlivňování stále ještě vehementně vytěsňuje a nad varováními se usmívá. Mnozí ignorují nesčetné indicie Putinovy skryté války proti Západu, dokud nebudou mít notářsky ověřené důkazy.
Německo v akutním ohrožení
V samotné podstatě zemí vystavěných na tajných službách jako Putinovo Rusko ale leží, že takové důkazy nikdy nemohou existovat: pohled na KGB nebo Stasi nám to ukazuje dost jasně. Pokud samotné trestní právo připouští rozsudky na základě indicií, neměli bychom je při vytváření politických závěrů lehkomyslně odsouvat stranou.
Nebezpečí je opravdu akutní – jak nedávno ve svém článku o možném ovlivňování volebního boje v r. 2017 pro Die Zeit názorně předvedl Jochen Bittner. Putin již v r. 2005 pronesl před Federálním shromážděním větu: „Osob, které sdílejí naše názory, je mnoho. My samozřejmě půjdeme dál svou cestou, budeme bránit naše názory a opírat se o osoby, které je s námi sdílí, v Rusku, ve Francii a všude ve světě.“
Boris Reitschuster žil od r. 1990 v Moskvě, kde se nejprve živil jako překladatel a tlumočník, od r. 1999 do r. 2015 pak vedl moskevskou redakci magazínu Focus. Je také autorem několika knih s ruskou tematikou, v r. 2014 mu vyšlo aktualizované vydání „Putinova demokratura – mocipán a jeho systém“ a v dubnu 2016 pak bestseller „Putinova skrytá válka – jak Moskva destabilizuje Západ„. V roce 2008 byl za své nasazení pro demokracii a lidská práva vyznamenán medailí Theodora Heusse.
