Sloupek moskevské zahraniční korespondentky Alice Bota z Die Zeit: Když média jmenují původ pachatelů, podporují atmosféru paniky, ve které identita opět slouží k vyhranění. Myslela jsem si, že jsme v Německu dál.
Člověk zabije a nic není jasné. Klademe si otázky, abychom utřídili chaos a zkrotili bezmoc. Co se tu vůbec děje a proč a jak k tomu vůbec mohlo dojít? Když mladý muž v Mnichově zastřelil 9 osob, zněla nejpalčivější otázka: Byl to cizinec? Nebo dokonce uprchlík?
Kdo znal odpověď dříve, než bylo vůbec cokoliv oznámeno, ten už se fakty nedal zmást. Když obletěla svět zpráva, že měl pachatel Ali S., který se nazýval Davidem íránské rodiče, stal se rázem z německého Íránce německý ÍRÁNEC, cizinec. Zkrátka Ali a ne David. Že Ali nejspíš jednal na základě extrémně pravicových motivů, i když měl zahraniční rodiče, leželo mimo veškerou představivost, stejně tak jako možnost, že pachatel byl psychicky nemocný a nebyl žádný islamista.
Odkaz na íránské rodiče byl zavádějící
Polští nacionalisté a mluvčí českého prezidenta, nejpravicovější členové CDU a známé tváře z AfD hořekovali, že Němci nyní skládají účet za uprchlickou politiku Angely Merkelové. Přímo hmatatelná byla úleva, že aspoň útočníci z Würzburgu, Reutlingenu a Ansbachu byli skuteční uprchlíci a žádní poloviční uprchlíci, maskující se za Němce. Dokonce i politik Zelených (Bündnis 90/Die Grünen) Boris Palmer si položil otázku, co to všechno má znamenat a jedním dechem jmenoval uprchlíka, který zabíjel ve jménu IS ve Würzburgu, Syřana, který zavraždil svou partnerku spolu s mnichovským pachatelem.
Bod 12 novinářského kodexu říká: „Při zpravodajství o trestných činech se příslušnost podezřelých nebo pachatelů k náboženským, etnickým nebo jiným menšinám zmiňuje pouze tehdy, pokud má opodstatněný důvod pro srozumitelnost sdílené zprávy.“ Paragraf zní, jako by pocházel z nevinné, již dávno zapomenuté doby. Dnes spatří původ k prvním rysům, na které je při charakteristice pachatelů poukazováno. Pro pochopení jeho činu však původ rodičů Aliho S. neměl žádný význam. Považoval za dobrou AfD a přitahovala ho rasová posedlost Nora Anderse Behringa Breivika, který před pěti lety zabil 77 osob. Nenáviděl lidi. Poukaz na zahraniční původ jeho rodičů byl spíš zavádějící, než nápomocný.
Je správně, uvádět původ, od kterého se často odvíjí náboženství tam, kde to slouží k vysvětlení motivů činu, s tím také novinářský kodex počítá. Násilnosti páchané na ženách v Kolíně nad Rýnem byly takovým případem. Nyní ale dochází k záměně odmítání přistěhovalecké politiky s odmítáním německé společnosti, jak jsme ji do dneška znali: bývalí „gastarbeitři“, jejich děti dnes pracují jako redaktoři a politici, mladí rodiče, kteří vychovávají své své děti dvoj- nebo trojjazyčně, hráči národního fotbalového mužstva, kteří ne všichni chtějí zpívat německou hymnu, pachatelé trestných činů s rodiči libanonského původu a kariéristé s palestinskými rodiči. O uprchlické politice můžeme jednat, o německé přistěhovalecké politice se svou heterogenitou ale ne. Být Němcem dnes představuje něco jiného než před 60 lety. Mimo to také znamená, že i z dítěte Íránců může vyrůst rasista.
Pokud dnes novináři neuvedou původ, je to považováno za cenzuru. Tiskový mluvčí českého prezidenta psal večer po mnichovských vraždách o novinářích „Říše“, kteří vodí lidi za nos. Pro něj bylo jasné, že devět mladých lidí zastřelil islamista, jak by to také mohlo být jinak? AfD jede na stejné vlně a někteří členové jiných stran rovněž. Některá média kapitulují. Saský deník Sächsische Zeitung vydává prohlášení, že bude s okamžitou platností novinářský kodex ignorovat a uvádět národnost pachatelů všech trestných činů – Němců, stejně tak jako cizinců.
Je to pro nás dnes už samozřejmé, myslela jsem si
V r. 2012 jsem spolu s dvěma kolegy napsala knihu. Jmenuje se My noví Němci (Wir neuen Deutschen). Chtěli jsme ukázat, jaký je život druhé generace žijící v Německu, život německých dospělých, kteří se narodili cizincům. Byla jsem jediná z nás tří, kdo se v Německu nenarodil, nikdo se mě však nikdy na můj původ neptal. Narodila jsem se v Polsku, mám světlou kůži i vlasy, mé jméno zní německy, část mojí rodiny jsou Němci. Byla jsem perfektně asimilována, dokud mi má asimilace nezačala připadat jako příliš velká cena za místo v této společnosti. Vytáhla jsem svou poloviční identitu. Vyrazili jsme na veřejná čtení. Uplynuly jeden, dva roky. V diskuzích s čtenáři mi občas přišlo, jako bychom knihu napsali před desetiletími. Jako by byly velké bitvy kolem otázky identity, o tom, kdo je Němec a kdo ne a v jakém protikladu se často identity mohou nacházet, už dávno dobojovány. Byla jsem si jista: země je již dávno dál, následující generace má úplně jiné starosti, než diskuze o polovičních identitách a migračním pozadí. To vše je pro nás dnes již samozřejmé, myslela jsem si.
Víme jen, kým v žádném případě nechceme být
Jak jsem se mýlila. Teprve to začíná. V atmosféře paniky, ve které vzrůstá strach a starosti, povýšené na občanskou povinnost, identita opět slouží k vymezení. Jako by jediná charakteristika mohla lokalizovat problém, který pak už jen zbývá odstranit. Jako bychom se tímto způsobem mohli ujistit sami o sobě. Nikdy jsem se nesetkala se slovem „my“ tak často, jako v plynulých měsících. My, Západ. My, kteří jsme ve válce proti IS. My, Němci. Nevíme, kdo jsme. Ale víme, kým v žádném případě nechceme být.
Nějaký člověk zabíjí. Jeden důchodce to ze svého balkonu pozoruje a nejde odvahu na něj zavolat. Dojde k otřesné výměně názorů. „Onanisto, hajzle, zasranej čmoude“ je to první, co důchodce napadne, když uvidí rozzuřeného ozbrojeného tmavovlasého mladíka. A pachatel odpoví, samozřejmě zcela bez cizího přízvuku, jak také jinak: „Jsem Němec! Narodil jsem se v Německu!“ Poté pokračuje ve střelbě.
Poslední diskuzi ve svém životě vedl Ali S. o tom, kdo byl. Německé dítě s cize znějícím jménem zabíjelo mladistvé, z nichž většina měla příjmení jako Sulaj, Dag a Leyla. Děti cizinců, které před sebou měly německou budoucnost. Ali S. jim ji sebral.
To vše patří k Německu v zatím značně podělaném roce 2016.
Alice Bota je moskevskou zahraniční korespondentkou deníku Die Zeit. Pochází z polské Krapkowice, v r. 1988 se se svou rodinou vystěhovala do Německa. Vystudovala literaturu, politické vědy, mezinárodní vztahy, sociologii a žurnalistiku.
