Máte pocit, že bohatí stále bohatnou? To je pravda. Proto je nejvyšší čas zavést vyšší daně pro superbohaté. Protože daně jsou velmi spravedlivým nástrojem pro spravedlivé přerozdělování bohatství. To se samozřejmě bohatým nelíbí a jsou proti tomu. Zde je krátký seznam pro případ, že byste potřebovali argumenty pro diskusi o spravedlnosti a distribuci bohatství.
Obsah:
Superbohatí a daně
Miliardáři už platí dost daní.
Mnoho superbohatých lidí využívá legální možnosti vyhýbání se placení daní a ve skutečnosti dokonce často platí ještě nižší daně – nebo dokonce žádné – než jejich zaměstnanci. Naopak, Snižování daní bohatým nemá žádný pozitivní přínos.
[Nahoru]
Daň z bohatství lze obtížně zavést.
Země jako Francie a Španělsko ukazují, že je možné takové daně efektivně zavést a vybírat.
[Nahoru]
Bohatí by se přesunuli do zahraničí.
Studie ukazují, že útěkům kvůli daňovým únikům dochází méně často, než se často tvrdí. Mezinárodní spoluprací lze tyto procesy ještě zefektivnit. První krůček na této cestě schválil i nedávná summit zemí G20 v Brazílii.
[Nahoru]
Miliardářská daň by poškodila hospodářství.
Hospodářství – ale také demokracii – poškozuje hromadění bohatství – které znamená moc – v rukou několika málo jedinců. Superbohatství – spolu s klimatickou krizí – dnes představují největší nebezpečí, kterému čelí lidstvo a demokracie. Někteří Miliardáři se už ani nesnaží tajit své úmysly. Naopak prostředky vybrané z daní a investované do veřejné infrastruktury a vzdělávání by dlouhodobě podpořily hospodářský růst a blaho občanů.
V současné době se začíná uvažovat i o horní hranici (zastropování) bohatství. Na Západě se mluví např. o hranici 900 milionů € (případně $). Více v rozhovoru politickým filosofem Christianem Neuhäuserem Bohatství si nelze „poctivě vydělat“ a v rozhovoru s ekonomkou Ingrid Robeynsovou „Nikdo si nezaslouží být superbohatý“.
[Nahoru]
Administrativní náklady na daně z bohatství by byly příliš vysoké.
Daně lze efektivně vybírat pomocí moderních technologií. Pokud musejí podávat daňové přiznání lidé s nulovými nebo minimálními příjmy, je to opravdu ten nejmenší problém.
Takové uvažování souvisí s dalším velmi rozšířeným mýtem. Totiž, že státy jsou vždy neefektivní a kapitalismus je vždy efektivní. Tento a 22 dalších pověr přesvědčivě vyvrací jihokorejský ekonom Ha-Joon Chang ve své knize „23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu“.
[Nahoru]
Spravedlnost a bohatství
Trestat úspěch není spravedlivé.
Spravedlivé zdanění podporuje rovné příležitosti a sociální soudržnost. Miliardářská daň by mohla pomoci snížit sociální nerovnosti a financovat naléhavě potřebné veřejné investice. Je načase o této možnosti vážně uvažovat.
Data navíc ukazují, že za tzv. „úspěchem“ ve skutečnosti v drtivé většině stojí původ, pohlaví nebo náhoda. Avšak i kdybychom žili ve světě bez privilegií a náhod, současný astronomický nepoměr v distribuci finančních prostředků by to stejně neospravedlňovalo. Více v příspěvku Úspěšní lidé si málokdy přiznávají, že měli především štěstí.
[Nahoru]
V meritokracii jsou spravedlivě odměňováni ti, kdo se nejvíce snaží.
Mýtus meritokracie – tedy přesvědčení, že jsou lidé v kapitalismu za svůj výkon spravedlivě odměňováni – je ústřední obhajobou nerovnosti. Předpokládá totiž, že máme všichni stejné výchozí podmínky (neexistuje žádný vliv, původu, rasy, pohlaví atd.) a že žijeme v absolutně spravedlivé společnosti (např. s bohatstvím se nezvětšuje i moc, neexistují privilegia atd.). S realitou nemá idea meritokracie nic společného, jak vysvětluje ekonom Thomas Piketty v rozhovoru Nerovnost a ideologie.
[Nahoru]
Superbohatí zajišťují prostřednictvím darů a nadací chod společnosti.
Peníze mění psychologii bohatých. Studie ukazují, že se vzrůstajícím bohatstvím klesá empatie a morální nároky. Zámožné osoby si postupně racionalizují metody, jak přijít k ještě většímu bohatství a tím i moci. To, že miliardáři občas přispívají „na dobrou věc“, je často pouze nástrojem k získání dalšího vlivu, promyšleným PR opatřením ke zlepšením image a/nebo daňovou optimalizací, než altruismem. Při srovnání darů obyčejných lidí a superbohatých přispívají méně zámožní lidí v poměru ke svému jmění mnohokrát více, než zámožní. A co víc: stavět chod společnosti na milodarech bohatých není systémové. Fungující stát by měl být schopen zajistit chod společnosti ze svých příjmů – tedy z daní. Více se o psychických dopadech bohatství dozvíte v článku Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví.
[Nahoru]
Prosperitu zajistí jedině „trh bez přívlastků“.
To, kam tzv. „čistý kapitalismus“ – neboli klausovský „trh bez přívlastků“ – směřuje, dnes vidíme doslova na každém kroku. Neboť státy přestaly vybírat peníze tam, kam se přesouvají, nemohou již ufinancovat svůj provoz a zatěžují běžné občany stále dalšími náklady. To jen dále roztáčí spirálu nespokojenosti a frustrace, což zase vede k nárůstu populistických stran a extremismu. Prohlubující se nerovnost, koncentrace moci v rukách několika málo oligarchů, postupná demontáž demokracie a omezování svobody už netrápí jen postkomunistické země, ale de facto celý Západ.
Západní liberální demokracie zažívaly svůj největší rozmach po druhé světové válce, za éry tzv. sociálního tržního hospodářství. V 60. a 70. letech minulého století si najednou západní dělník od pásu – poprvé v historii – mohl dovolit postavit barák, koupit auto a jednou ročně odletět na dovolenou do exotických krajin. To už nám dnes – v dobách nedostupného bydlení – může připadat jako čirá utopie. Podrobněji se touto problematikou zabývá článek Jak problematický je sociální stát?
[Nahoru]
Bohatství a změna klimatu
Bohatství a klima spolu nesouvisí.
Naopak. Hlavní příčinou globální změny klimatu je bezohledné drancovaní planety a vykořisťování. Bohatí mají také největší podíl na emisích skleníkových plynů, viz Oxfam: globální oteplování způsobuje zejména 50 superbohatých a pouhých 10 % nejbohatších lidí planety má na svědomí 49 % emisí, více v článku Stará budoucnost je pryč.
Svým vlivem se navíc starají o to, aby se na současném stavu nic nezměnilo. Další informace najdete v článcích „Bohatí musí platit“, Superbohatství je nebezpečné: ekonomové požadují jeho omezení a Klimatický zabiják číslo jedna: bohatství a finance.
Můžeme také na rovinu říci, že Svět si už miliardáře nemůže dovolit. Vycházejí nás totiž příliš draho. Dopady jejich obohacování a životního stylu totiž platíme my.
[Nahoru]
Klimatickou krizi vyřeší kapitalismus.
Už Einstein věděl, že to, co problém způsobuje, ho nemůže nikdy vyřešit. Dogma o věčném růstu, honba ze neustále vyššími zisky a nadprodukce často nesmyslného zboží i služeb jsou příčinou současného stavu, kdy lidstvo vlastní zásluhou stojí před vyhynutím. Pokud chceme přežít, musíme zásadně přehodnotit způsob našeho života. To však neznamená, že se nám musí dařit hůře – pokud to uděláme důsledně a včas, bude se nám dařit dokonce lépe. Více v Jak firmy ohrožují klima i blahobyt a Dennis Eversberg: „Musíme omezit luxus“.
[Nahoru]
Práce a bohatství
Každý se může stát miliardářem, stačí tvrdě pracovat.
Proč tedy nejste miliardářem nebo miliardářkou? Nechcete? Nebo jste líní? Pravdou je, že příjmy jsou tak nerovnoměrně rozděleny, že většina obyvatelstva obyvatelstva nemá šanci naspořit nějaký majetek. O bohatství rozhoduje především původ, pak bohatství samotné (bohatství generují další jmění) a pak náhoda (viz třeba Nassim Nicholas Taleb „Zrádná nahodilost – O skryté roli náhody na trzích a v životě“). Naprostá většina lidí se narodí buď chudá, nebo bohatá – a tak to zůstane po zbytek jejich života. Další podnětné informace o dědičnosti sociálního původu najdete v Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ.
[Nahoru]
Bohatí jsou užiteční, díky nim se daří lépe i ostatním.
Tato víra vychází z hojně rozšířeného mýtu o tzv. „trickle down efektu“, který praví, že necháme-li vydělat bohaté, bohatství postupně „prokapává“ dolů i na chudší vrstvy obyvatelstva, které neměli takové štěstí. Realita však ukazuje, že tomu je přesně naopak. Peníze generují další bohatství. A neboť jich není nekonečné množství, musí zákonitě na opačném konci mizet. Ve skutečnosti tedy Nadměrné bohatství ohrožuje demokracii. Pokud by trickle down efekt fungoval, propast mezi superbohatými a méně majetnými by se nezvětšovala, ale neustále změnšovala. Jak vyplývá z Global Wealth Report 2024 švýcarských bank UBS a Credit Suisse, v současné době vlastní 10 % nejbohatších lidí 83 % veškerého světového bohatství. V České republice patří miliardářům více než čtvrtina majetku, což je více než v západní Evropě (HN/CERGE EI, prosinec 2024). Více k tématu se dozvíte v článcích Snižování daní bohatým nemá žádný pozitivní přínos a Neoliberalismus je mrtvý.
Zdroj: UBS, Global Wealth Report 2024, data za rok 2023.
Práce je odměňována spravedlivě.
Máloco je více vzdáleno pravdě. Společensky nejdůležitější profese jsou odměňovány nejméně, mají nízkou prestiž a zaměstnanci na těchto pozicích mají často špatné pracovní podmínky. Z ryze finančního hlediska na tom jsou podstatně lépe zaměstnanci vykonávající tzv. „bullshit jobs“, tedy zcela zbytečné činnosti, které jsou ale dobře odměňovány. Mezi nejvyšší příjmovou kategorií zase najdeme nadprůměrně často osoby, které společnosti spíše a nebo zcela jednoznačně škodí, než prospívají. Např. škodí životnímu prostředí, vyrábějí zboží bez společenské přidané hodnoty a pro spotřebu samotnou, nebo dokonce prosazují protidemokratické principy. Podrobně se tímto tématem zabývá příspěvek Tvrdá práce se nevyplácí: proč nemá výkon žádnou cenu?
[Nahoru]
Díky kapitalismu máme daleko více volného času.
Záleží, s jakou dobou budeme dnešní kapitalismus srovnávat. Pokud vezmeme jako referenci chudou rodinu z počátku průmyslové revoluce, pak jistě ano. V těchto podmínkách „tržního hospodářství bez přívlastků“ by dnes už asi nikdo žít nechtěl. Srovnáme-li však dnešní pracovní vytížení např. se středověkem, narazíme na překvapivé výsledky. Studie ukazují, že tehdejší pracovní doba i morálka byly daleko uvolněnější. Více v článku Před průmyslovou revolucí pracovali lidé méně než dnes.
Jediným smyslem života není práce. Bez vyváženého životního stylu a různorodých zájmů, budování mezilidských vztah a koníčků je dokonce kontraproduktivní. Antropolog James Suzman jasně říká: „Čím méně práce, tím lépe“.
Cest k vyváženější a zdravější „work-life balance“ je mnoho. Od nepodmíněného příjmu po kratší pracovní týden. Experimenty zatím ukazují, že méně práce vede nejen k větší spokojenosti, ale i k vyšší produktivitě. Který kapitalista by to neměl chtít? Více se dozvíte v článcích Osm důvodů pro čtyřdenní pracovní týden a Čtyřdenní pracovní týden? Ukažte vašemu zaměstnavateli toto.
[Nahoru]
Tématem bohatství, spravedlivého odměňování práce ap. se rovněž zabýváme v rubrice Lidská práva, rovnoprávnost a menšiny.
