Poprvé po desetiletích má Amerika šanci určit svůj příští politický řád. Trump nabízí strach, odplatu a nedostatek. Liberálové se mohou zasadit o hojnost, píše v deníku The Atlantic politický komentátor Derek Thompson.
Donald Trump slíbil „zlatý věk Ameriky“. Přes všechno jeho chvástání, že je šampionem amerického století, však Trumpova skutečná politika ukazuje něco jiného: ne expanzivní vizi budoucnosti, ale smrštěnou vizi přítomnosti.
Během prvních měsíců své vlády Trumpův Bílý dům důsledně poukazoval na existující nedostatky a požadoval další oběti. Administrativa tvrdí, že si Amerika nemůže dovolit současnou výši svého dluhu, a proto si ani nemůže dovolit zdravotní péči pro chudé. Administrativa tvrdí, že Amerika nemá zdravou ekonomiku, a proto se USA musí smířit s ekonomickými „těžkostmi“. Administrativa tvrdí, že Amerika nemá dostatek výrobních podniků, a je nutné nést důsledky nižší obchodní bilance. Administrativa tvrdí, že Amerika nemá dostatek bytů, a proto potřebuje méně přistěhovalců. Administrativa tvrdí, že se američtí vědci nezaměřují na správný výzkum, a proto je nutné omezit federální vědecké programy. Američanům je znovu a znovu podsouvána věta, že vše, co nemají, vyžaduje zrušení něčeho, co potřebují.
Hnutí MAGA by se mohlo pokusit ospravedlnit svůj demoliční styl argumentem, že jeho extremismus odpovídá míře hněvu, který voliči cítí vůči současnému stavu. Ale to, že je Trump produktem amerického hněvu, neznamená, že je rovněž jeho řešením.
Například v oblasti bydlení mají Američané plné právo zuřit. Výstavba domů již po desetiletí zaostává za národními potřebami. Dnes se průměrný věk lidí, kteří si poprvé pořizují bydlení, vyšplhal na rekordních 38 let. Velký pokles počtu mladých vlastníků domů pravděpodobně zabránil mnoha mladým lidem v tom, aby spolu chodili, uzavírali manželství a zakládali rodiny. Ačkoli se Trump dostal do úřadu na vlně ekonomické frustrace, jeho první náběh na hospodářskou politiku situaci příliš nepomohl. Jak upozornila Národní asociace stavitelů domů (National Association of Home Builders) ve znepokojivém memorandu ze 7. března, jeho vytrvalá hrozba uvalení cel na Mexiko a Kanadu by mohla zvýšit cenu klíčových materiálů, jako je měkké dřevo a sádra pro sádrokartonové desky, které „z velké části pocházejí z Kanady, respektive Mexika“. Trumpova protiimigrační politika mezitím předpovídá nový nedostatek pracovních sil ve stavebnictví, ve kterém je více než 25 % pracovníků narozených v zahraničí.
Nyní by měli demokraté povstat a ukázat, že mají vítěznou odpověď na pravicovou politiku nula nuly vzejde. Na mnoha místech, která vedou demokraté, se však nabízí řešení v podobě jiné odrůdy nedostatku. Modrá města tíží pravidla a soudní spory, které blokují výstavbu nových bytů a tranzitní dopravy. Jak poznamenal můj kolega Yoni Appelbaum, v kalifornských městech, kde se podíl hlasů progresivistů zvýší o 10 bodů, klesne počet vydaných povolení k bydlení o 30 %. Tam, kde je nabídka bytů omezena, ceny bytů prudce rostou a zvyšuje se bezdomovectví. V roce 2023 bylo pět států s nejvyšší mírou bezdomovectví – New York, Havaj, Kalifornie, Oregon a Washington – vedeno demokraty.
S rostoucími životními náklady z modrých států odcházejí desetitisíce rodin. Levice však neztrácí jen lidi. Ztrácí i argumenty. Stala se z ní koalice nápisů Kindness Is Everything (Laskavost je všechno) na předzahrádkách určených pro rodinné domy. Liberálové říkají, že chtějí zachránit planetu před změnou klimatu, ale v praxi mnoho liberálních oblastí zavřelo jaderné elektrárny s nulovými emisemi uhlíku (což není úplně pravda, viz „Je jaderná energie šetrná ke klimatu?“; pozn. PQ) a protestovalo proti projektům solární energie, takže vedoucí postavení ve výrobě energie z obnovitelných zdrojů zůstalo na červených státech, jako je Texas. Demokraté si nemohou dovolit stát se stranou, která upřednostňuje rétoriku před činy, která má stále více cedulí inzerujících prodej nemovitosti na trávnících a stále méně pracujících rodin.
Pokud chtějí Trumpovi odpůrci ve volbách zvítězit, budou muset vytvořit nové politické hnutí, které bude usilovat o hojnost namísto nedostatku. Takové hnutí by spojovalo progresivní ctnost péče o pracující třídu s tradičně konzervativní oslavou národní velikosti, přičemž by si vzalo příklad z libertariánské posedlosti odstranit škodlivé regulace, aby nejdůležitější trhy lépe fungovaly. Spojila by negativní kritiku Trumpova útoku na vládu s pozitivní vizí skutečného dobrého vládnutí v USA – a zároveň by se zaměřila na důsledné odstranění v cestě stojících překážek.
Hojnost začíná u konkrétních cílů pro Ameriku budoucnosti. Představte si mnohem více bydlení tam, kde je po něm největší poptávka. Ekonomiku poháněnou dostatkem čisté energie. Oživenou národní vědeckou politiku, která upřednostňuje vysoce rizikové objevy prodlužující život a zlepšující zdraví (vysoce rizikovou vědou je míněna takové věda, jejíž naděje na úspěch není příliš vysoká, ale přínosy jsou v případě úspěchu obrovské; pozn. PQ). A národní výzkumný program, který se snaží podporovat nové technologie v dopravě, medicíně, energetice a dalších oblastech, které by zlepšily životy lidí.
Někdy stojí v cestě hojnosti zvláštní zájmy, mocní úředníci a konzervativci. Ropné a plynárenské společnosti někdy brání rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Zdá se, že přívržencům MAGA mnohem více záleží na ochraně vlastních zájmů než na právním státě a na přesměrování příjmů do vlastních kapes namísto jejich redistribuci chudým.
Pokud však chtějí demokraté pochopit, proč se jim nedaří dosáhnout svých cílů na místech, která ovládají, musí připustit, že chybující stranu najdou rovněž ve svém vlastním odrazu. Podívejte se na Kalifornii. Její nejlidnatější města řídí demokraté. Každý celostátní volený úředník v Kalifornii je demokrat. Liberálové by měli být schopni říci: „Volte demokraty a my z Ameriky uděláme Kalifornii!“. Namísto toho to však jsou konzervativci, kdo vzhledem k nechvalně známým vysokým životním nákladům ve státě a výrazné krizi bezdomovectví, mohou říci: „Volte demokraty, a oni promění Ameriku v Kalifornii.“ Liberální vláda by měla být reklamou na sebe samu, nikoli na svou opozici.
Říci s jistotou, co se pokazilo, je obtížné, protože se toho zjevně pokazilo hodně. Nepochybně se však charakter liberalismu v posledních desetiletích změnil. New Deal liberalismus věřil v budování. Po průmyslové explozi druhé světové války se válečná mašinérie přeměnila na mírovou mašinérii růstu. Výstavba domů, energie, silnic, mostů a infrastruktury zažívala boom. Pak přišla zpětná reakce; ze stroje na růst se stal stroj proti růstu. V 60. a 70. letech vznikly zákony na ochranu životního prostředí, které jednak pomohly čelit skutečnému problému znečištění, jednak vytvořily nové problémy pro každého, kdo chtěl měnit fyzický svět. Díky novým právním normám a soudním rozhodnutím bylo pro občany snazší a běžnější žalovat stát. Jak tvrdí historik Paul Sabin ve své knize Public Citizens, výsledkem byl liberalismus, který vládu nepovažoval za partnera při řešení společenských problémů, ale spíše za zdroj těchto problémů. „Bylo to, jako kdyby liberálové rozebrali jízdní kolo, aby ho opravili, ale nikdy nepřišli na to, jak ho znovu správně rozjet,“ poznamenává Sabin.
Dovedu si představit, že si tohle všechno přečte někdo, kdo je proti hnutí MAGA, a pomyslí si: Proč, v době, kdy Trump představuje tak jasnou hrozbu pro americký projekt, vhodné zaměřit takovou kritiku na demokratickou stranu?
Demokraté mohou prosadit liberální alternativu k trumpismu jen tehdy, pokud Američanům jasně ukážou, že volba liberálů skutečně přináší výsledky. A často tomu tak skutečně je. Klišé o „liberálovi, který jen zvyšuje daně a rozdává dávky“, přehlíží, jaký přínos může mít efektivní daňový systém a odpovědné financování. Programy jako Medicare, Medicaid, sociální zabezpečení, veřejné školství či poukázky na bydlení jsou klíčové pro moderní stát – a vyžadují spravedlivé daňové zatížení, zejména pro bohaté. Levice se však někdy natolik soustředí na výdaje, že ztrácí ze zřetele, zda tyto prostředky skutečně plní svůj účel. Například Kalifornie v roce 2008 schválila 33 miliard dolarů na vysokorychlostní železnici, která se dodnes potýká s obrovskými problémy. Administrativní komplikace v San Francisku zvýšily náklady na veřejné toalety na neuvěřitelných 1,7 milionu dolarů za kus. V New Yorku vedla kombinace zastaralých zákonů a byrokracie k tomu, že se Long Island Rail Road pyšní nejdražší mílí podzemní dráhy na světě. Starosta Chicaga se chlubil investicí 11 miliard dolarů do výstavby 10 000 dostupných bytů, což však v přepočtu znamená astronomických 1,1 milionu dolarů na jeden byt. Bidenova administrativa schválila „největší infrastrukturní zákon za generace“, ale státy narážejí na tak složité podmínky čerpání dotací, že miliardy dolarů určené na rozšíření širokopásmového připojení zůstaly nevyužity. Pokud chtějí demokraté nadále reprezentovat voliče, kteří věří v silnou a funkční vládu, musí zajistit, že stát bude skutečně schopen realizovat své projekty efektivně a smysluplně.
Za druhé, Američané jsou rozhořčeni současným stavem – podle Harvard Political Review jsou nejmladší voliči „cyničtější než kdy dřív, pokud jde o stav amerického vedení“. Liberálové proto potřebují nový styl politiky, který odpovídá době protisystémového hněvu. Pravicová odpověď na tento hněv je chaos bez jasné vize. Hnutí MAGA se chová jako opilé batole s motorovou pilou – bezhlavě ničí státní programy, aniž by si uvědomovalo riziko vlastního sebezničení. Demokraté by však neměli dovolit, aby je síly negativní polarizace proměnily ve stranu, která za každou cenu brání status quo – dokonce i tehdy, když to znamená odmítat reformy institucí, které už ztratily důvěru veřejnosti. Naopak: Hnutí prosperity by mělo být silou hrdé, aktivní a dokonce až posedlé institucionální obnovy.
Vezměme si americkou vědeckou politiku, která je v současné době pod palbou útoků pravice. Národní institut zdraví, který je ústředním orgánem financování biomedicíny v USA, dosáhl mimořádných úspěchů; těžko byste našli nějaké vědecké objevy za posledních 50 let – v oblasti srdečních chorob, genetiky, epidemiologie – které nebyly financovány z jeho prostředků.
Ale mnoho stejných faktorů, které neblaze poznamenaly americký trh s bydlením a energií – papírování, přebujelá byrokracie, zákulisní zájmy – se stalo pevnou součástí americké vědy. Mezi výzkumnými pracovníky je prakticky klišé, že NIH (National Institutes of Health) upřednostňuje postupnou vědu před výzkumy s vysokým rizikem a vysokou odměnou, které by pravděpodobně odhalily nejdůležitější nové objevy. Průzkumy ukazují, že typický americký výzkumný pracovník stráví až 40 % svého času přípravou návrhů grantů a vyplňováním papírů, místo aby se skutečně věnoval vědě. Jak mi řekl John Doench, ředitel výzkumu a vývoje funkční genomiky v Broad Institute: „Lidé musí pochopit, jak je systém rozbitý.“
Jako nejvýznamnější vědecká instituce v zemi by si měl NIH vzít příklad ze samotné vědy a provádět více experimentů, aby našel nové způsoby, jak podpořit vědce v jejich nejslibnějších výzkumech. Aby snížil administrativní zátěž, mohl by provést pilotní projekty, které by odstranily hlavní části procesu podávání žádostí. U některých žádostí by mohla nahradit stávající výběrový proces losováním. A pak by po léta a desetiletí shromažďoval údaje a studoval výsledky a zjišťoval, zda neexistuje lepší způsob financování vědy a léčby nemocí.
Je parodií, že Trumpova administrativa přivedla biomedicínský výzkum na pokraj krize tím, že se snaží zmrazit granty, propouštět zaměstnance, snižovat celkové financování a šikanovat univerzity. Ale v době institucionálního hněvu – kdy, jak nedávno uvedli výzkumníci NBC, „jsme nikdy předtím neviděli takovou míru trvalého pesimismu“ – si liberálové nemohou dovolit být vykreslováni jako skuteční američtí konzervativci, strana, která ochotně a slepě brání nefunkční status quo.
Zprávy jsou plné politických sporů. Historik Gary Gerstle z Cambridgeské univerzity se však domnívá, že právě jemné dohody stran o směřování hospodářské a zahraniční politiky skutečně utvářejí americké dějiny. Vymyslel termín politický řád, kterým označuje „konstelaci ideologií, politik a voličských skupin, které utvářejí americkou politiku způsobem, jenž přetrvává i po skončení dvou-, čtyř- a šestiletých volebních cyklů“.
Uplynulých 100 let určovaly dva politické řády. Každý z nich vznikl v důsledku vnitřní krize a vnějšího ohrožení. Od 30. do 60. let 20. století vládl americkým životům New Deal. Rozšířil vládu v reakci na velkou hospodářskou krizi a poskytl americkou odpověď na globální strašidlo komunismu. V 70. a 80. letech 20. století se stagflace snoubila s postupným úpadkem Sovětského svazu, aby uvolnila místo nástupu druhé éry: neoliberalismu. Konzervativci po desetiletí bojovali za zmenšení vlády, zatímco progresivisté, jako byl Ralph Nader, hledali způsoby, jak vládu oslabit tím, že stát umoří soudními spory. Jestliže New Deal přinesl věk byrokracie, neoliberalismus vytvořil věk vetokracie. Nyní žijeme s důsledky obojího. USA mají vládu, která je kupodivu zároveň velká i slabá.
Zdá se, že se dnes nacházíme ve vzácném období amerických dějin, kdy úpadek jednoho politického řádu vytváří prostor pro jiný. Tento zlom se připravoval celá desetiletí. Začalo to velkou recesí, která rozbila širokou víru ve volný a neregulovaný trh. Pokračoval i v roce 2010, kdy pomalé hospodářské oživení podněcovalo odpor veřejnosti k nerovnosti a krize dostupnosti bydlení nabírala na obrátkách. V roce 2020 pak pandemie zničila důvěru mnoha Američanů ve vládu, respektive v to, co z ní zbylo. A v letech 2021 až 2024 inflace přitáhla celonárodní pozornost k vzájemně se prolínajícím krizím nedostatku, nabídky a nedostupnosti. Po léta se hranice americké politiky zdály být pevné, dokonce ustálené. Nyní však padají.
„Aby politický řád zvítězil, musí mít příběh, který vypráví o dobrém životě,“ řekl mi Gerstle. Dnešní politika je prodchnuta pesimismem ohledně vlády, protože „způsob života, který nám byl prodáván jako dobrý a dosažitelný, už není dobrý, nebo už není dosažitelný“. V roce 2016 vzestup Bernieho Sanderse na levici a Donalda Trumpa na pravici odhalil, kolik Američanů přestalo věřit, že život, který jim byl slibován, je dosažitelný. Socialistická levice i populisticko-autoritářská pravice pochopily, že příběh, který jim vyprávěly establishmenty obou stran, příběh, který jejich hnutí odsouval na okraj, skončil.
Politická hnutí jsou úspěšná, pokud vytvářejí vizi budoucnosti, která je prodchnuta přednostmi minulosti. Franklin D. Roosevelt představil svůj expanzivní pohled na vládu jako strážce amerických svobod: svobody slova, vyznání, osvobození od nedostatku a strachu. O několik desetiletí později Ronald Reagan přetvořil vládu v nepřítele svobody, nikoliv v jejího ochránce. I v případě Hojnosti jde o novou definici svobody pro naši dobu. Jde o svobodu budovat v době blokování, v době uvízlé dělnické třídy jde o svobodu stěhovat se a žít, kde chcete, o osvobození od vyléčitelných nemocí, které je výsledkem vědeckých objevů. Trump své druhé funkční období definoval demolicí a deprivací. Amerika si místo toho může zvolit hojnost.
