Jste zoufalí z Evropy? Samá krize, války a konec v nedohlednu? Politolog Joseph de Weck je optimističtější. V roce 2023 se totiž objevily i paprsky naděje. Výhled do roku 2024 ze švýcarské perspektivy.
Rok 2023 se nesl ve znamení válek, eskalací a krizí. Je to dost silný důvod, strčit hlavu do písku? V záplavě katastrof se totiž často zapomíná na dobré zprávy. Politolog, historik a spisovatel Joseph de Weck připomíná, které události v roce 2023 Evropu posílily a jaký dopad budou mít na naši společnou budoucnost.
Ve světě se toho v současné době děje hodně špatného, dalo by zjednodušeně říct. Přesto jsou některé události povzbudivé. Například říjnové parlamentní volby v Polsku. Zvítězila v nich aliance středopravicových a levicových stran.
Pravicoví nacionalisté ze strany PiS byli ve Varšavě u moci celých sedm let. Autoritářským způsobem dělali vše pro to, aby se z Polska stalo druhé Maďarsko. PiS dostala pod svou kontrolu velkou část soudnictví tím, že nutila soudce odejít do důchodu. Veřejnoprávní média proměnila v propagandistickou mašinerii. Snažila se také ovládnout soukromá média. Vláda omezovala práva žen, podněcovala nenávist vůči cizincům a proti Německu. Opozice však spojila své síly a navzdory nespravedlivým podmínkám vyhrála volby.
Politolog Münkler: „Čína se nikdy nepoevropštila“
Vítězství polských demokratů je částečně také zásluhou Evropské unie. V roce 2010 maďarskému Viktoru Orbánovi v Bruselu a u členských zemí EU ještě vše prošlo: Orbán dostal pod svou kontrolu téměř všechna média, zavíral univerzity, pokud mu nevyhovovaly. Tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová a další Evropané uzavírali se zkorumpovaným Orbánem dohody, místo aby proti erozi demokracie a právního státu rázně zakročili.
Evropané tuto chybu v případě Polska už nechtěli opakovat. Když začala PiS v roce 2015 zavádět svou absolutistickou vládu, EU se proti ní tentokrát již postavila. Zablokovala evropské fondy a pohnala varšavskou vládu před Evropský soudní dvůr. To donutilo PiS své plány opakovaně revidovat. Vítězství demokratických sil v Polsku je proto úspěchem i pro Evropskou unii. Jejím historickým úkolem je zajistit mír na našem kontinentu. Mezitím je však unie států také nejlepší pojistkou proti antidemokratickým silám.
Rok 2023 byl pro EU i rokem zlomu: Evropané poprvé poskytli Ukrajině větší vojenskou pomoc než Spojené státy. V roce 2024 se tato částka ještě zvýší. Vzhledem k nepříjemné vyhlídce, že se Donald Trump vrátí do Bílého domu a nechá Ukrajinu padnout, je to vítaný vývoj. V dlouhodobém horizontu se Evropa bude moci stále méně spoléhat na USA jako na garanta bezpečnosti. To si postupně uvědomují v Berlíně a stále více i ve Varšavě.
Násilí jako důsledek změny klimatu
Velmi užitečné je také historické prosincové rozhodnutí EU: otevřelo totiž vyhlídky pro vstup Ukrajiny a Moldavska. Ještě před rokem by takové rozhodnutí bylo nemyslitelné. Na začátku tisíciletí chtěly Paříž a Berlín zabránit vstupu Ukrajiny z jednoduchého důvodu: Ukrajina tvořila nárazníkovou zónu mezi Ruskem a EU. V zájmu mírového soužití byli mnozí Evropané ochotni toto nárazníkové pásmo Rusku postoupit. Co chtěli Ukrajinci, bylo z jejich strany irelevantní.
Ti v roce 2013 vyšli masově do ulic, zejména na hlavní náměstí v hlavním městě Kyjevě, na Majdan. Svrhli svou vládu, protože se nechala zastrašit Moskvou a upustila od plánů na sblížení s EU. Vladimír Putin však věděl, že jeho autoritářský režim by byl ohrožen, kdyby se sousední Ukrajina stala plnohodnotnou demokracií. Proto v roce 2014 nařídil první ruskou invazi. Ale až druhá invaze v roce 2022 přiměla Evropu uvědomit si, že ruský diktátor nemá zájem na míru s Evropou a na Ukrajině jako nárazníkovém státě. Zahájení přístupových jednání s EU je proto epochálním vítězstvím v ukrajinském boji za sebeurčení a demokracii.
A dále: toto rozhodnutí Evropské unie se jistě dotkne i Švýcarska. EU se v nadcházejícím desetiletí velmi změní, aby byla schopna přijmout Ukrajinu a další země. Bude větší, ale pružnější. V takové modulárnější EU se Švýcarsku otevřou nové perspektivy.
„Pevnost Evropa“ je nebezpečnou iluzí
Při pohledu zpět je nápadné, že rok 2023 byl rokem odplaty a resentimentů. Kromě revanšistické útočné války proti Ukrajině jsme byli svědky ázerbájdžánské ofenzivy s cílem získat zpět arménský Náhorní Karabach, masového vraždění ze strany Hamásu 7. října a neúprosného protiútoku Izraele, opětovného vzplanutí napětí mezi Srbskem a Kosovem a převratů v afrických zemích, které byly nakonec namířeny i proti nenáviděné bývalé koloniální Francii.
Všechny síly, které si chtějí vyřídit účty nebo mají pocit, že je někdo převálcoval, viděly, že nadešel čas, aby se postavily na nohy. Souvisí to také s tím, že „světoví policisté“, USA a Západ, se potýkají se svými vlastními problémy a jsou jimi stále více přetíženi. Tyto pořádkové síly mají čím dál tím méně sil pořádek udržovat.
Na pozadí této chmurné situace však vyniká, že se Turecko a Řecko opět pomalu sbližují. Po zemětřesení v Turecku na začátku roku zareagoval řecký premiér Kyriakos Mitsotakis okamžitě – a poslal do postižených oblastí pomoc. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan nedávno poprvé po letech navštívil Mitsotakise v Aténách.
To je pozitivní znamení, protože Erdogan mohl stejně snadno využít všeobecných nepokojů a usilovat o konflikt s řeckým „úhlavním nepřítelem“ ve východním Středomoří. To by nesmírně destabilizovalo NATO a uvrhlo EU do dilematu: mají Evropané podpořit člena EU Řecko, nebo Turecko, které neustále vyhrožuje přerušením dohody o uprchlících, která je pro Evropu tak výhodná? Erdogan se rozhodl sblížit s Řeckem a ušetřil tak Evropu další krize.
Německo není nemocným mužem Evropy
Neměli bychom zapomínat, že dobrými zprávami jsou často také události, k nimž nedošlo. Například to, že se podařilo zabránit rozsáhlé ofenzívě Hizballáhu v jižním Libanonu proti Izraeli – to je významný úspěch. Mimochodem, další válka v jižním Libanonu by vyvolala novou a obrovskou vlnu uprchlíků do Evropy. Nedošlo ani k ekonomické katastrofě, kterou mnozí očekávali. Bankovní krize v USA na jaře a krize Credit Suisse v Německu – řada odborníků tvrdila, že to vyvolá globální finanční krizi. Ekonomika je však robustnější, než se očekávalo. Každý, kdo si uvědomuje, že svět prochází mnoha geopolitickými krizemi, bude překvapen, že Evropa zatím nesklouzla do recese. Navíc klesá inflace, která by měla být v průběhu příštího roku víceméně překonána.
A evropské volby v červnu 2024? Vždycky jsem musel poslouchat vyprávění, že vzestup pravicových populistů je nezastavitelný a že jejich radikální až extremistické strany předznamenávají konec EU. Tento narativ byl vždy mylný. Celkově krajní pravice určitě získá na síle. Nicméně pravicové autoritářské síly zdaleka nezískají většinu v Evropském parlamentu.
Beztak jsou v otázce evropské politiky stále více centristické, zatímco středopravicové strany v otázce migrační politiky přitvrzují. Nikdo nechce napodobit Velkou Británii s jejím neúspěšným brexitem a vystoupit z EU. Evropské volby se nebudou točit kolem otázky, zda bude EU v budoucnu ještě existovat, ale spíše kolem toho, jak by měla vypadat. V rámci Evropské unie je tato představa smíšená.
V Nizozemsku získaly krajně pravicové strany v posledních volbách přibližně 5 procentních bodů. Ve Španělsku však navzdory všem očekáváním triumfovala středolevicová vláda, zatímco krajně pravicová strana Vox dosáhla mizerného výsledku.
Evropa je komplexní. Každá země má svůj vlastní politický a hospodářský biorytmus. V tom je pravděpodobně největší síla Evropy ve srovnání s USA.
Ano, Evropa je mnohostranná a pomalá. Ale Evropa má tendenci udržovat se v rovnováze. U bruselského jednacího stolu budou vždy sedět vlády od levice přes střed až po pravici, které budou muset najít kompromisy. Podobně jako Švýcarsko je EU založena na principu rozdělení moci do mnoha rukou, aby nikdo nebyl příliš silný.
A to znamená, že pro antidemokraty v EU je velmi obtížné trvale poškodit demokratické instituce, jako to hrozí v USA v případě znovuzvolení Donalda Trumpa. Demokratický dům Evropa drží. Pro nás, švýcarské Evropany, není nic důležitějšího než to.
Joseph de Weck je evropským ředitelem poradenské společnosti zabývající se makroekonomickým a geopolitickým poradenstvím v oblasti rizik se sídlem v Paříži. Pravidelně přispívá do čtvrtletníku Internationale Politik Quarterly, média Německé rady pro mezinárodní vztahy (DGAP). Je spolupracovníkem Institutu pro výzkum zahraniční politiky (FPRI) a má zkušenosti s finanční a obchodní diplomacií: koordinoval politiku Švýcarska v oblasti finančních služeb vůči Evropské unii a byl tajemníkem pracovní skupiny švýcarské vlády pro brexit. Joseph de Weck získal bakalářský titul na London School of Economics (LSE), magisterský titul na Sciences Po Paris a magisterský titul na Univerzitě Saint-Gallen ve Švýcarsku.
