35 liberálních demokracií čelí po celém světě 40 autokraciím. Politický liberalismus, založený na svobodě jednotlivce, je v defenzivě. Pravicoví demagogové mu vyhlásili válku – 300 let po Kantovi a 75 let po Všeobecné deklaraci lidských práv OSN.
Rok 2024 bude rozhodujícím rokem: v USA, v Evropské unii a ve třech (východo)německých státech kandidují ve volbách pravicoví populisté, jejichž cílem není jen získat většinu, ale také zvrátit systém. Přes všechny politické rozdíly spojuje pravděpodobného kandidáta na amerického prezidenta Donalda Trumpa, německou AfD, maďarského premiéra Viktora Orbána a dokonce i ruského prezidenta Vladimíra Putina společné odmítání liberálního západního modelu demokracie.
Strategie extrémní pravice: provokace, polarizace, normalizace
V nenávistném projevu ke Dni ústavy 17. září 2020 Trump v kostce vyjádřil, o co mu jde, když se ohradil proti „liberální indoktrinaci americké mládeže“, čímž měl na mysli „síť překroucených lží v našich školách a třídách“, kterou je třeba odstranit, „aby se naše děti naučily velkou pravdu o naší zemi. Chceme, aby naši synové a dcery věděli, že jsou občany nejvýjimečnějšího národa v dějinách světa“.
Podobně se vyjádřil maďarský premiér Viktor Orbán v srpnu 2014 ve svém „Manifestu neliberální demokracie„, který je vzácným druhem „programu“ nového pravicově populistického hnutí. Ve svém projevu v Baile Tusnad Orbán prohlásil, že jeho cílem je systematická likvidace nebo kontrola téměř všech liberálních institucí a nastolení neliberální vlády, byť na základě voleb.
„Kdo mluví o demokracii, nesmí mlčet o liberalismu.“
Elif Özmenová, filozofka
Co se ale vlastně skrývá za pojmem „liberalismus“, který se více než dvě století po svém vzniku stal nepřítelem pravicových, náboženských a dokonce i levicových extremistických fanatiků? „Každý, kdo mluví o demokracii, nesmí mlčet o liberalismu. Liberální principy, jako je právní stát, dělba moci, lidská práva a tolerance, jsou nedílnou součástí moderních demokracií“, stojí v tiráži knihy „Was ist Liberalismus?“ (Co je liberalismus?, Suhrkamp, 2023) německé filozofky Elif Özmenové.
Grimm: „Progresivní občanská společnost nezmizela“
Přičemž je zpočátku obtížné „liberalismus“ zařadit, jak upozorňuje politolog Wolfgang Merkel v rozhovoru pro RedaktionsNetzwerk Deutschland (RND): „Máme na mysli historii teorie, myšlenku, volný soubor principů, máme na mysli ekonomickou, politickou nebo filozofickou sféru liberalismu?“ říká Merkel, který liberalismus spojuje spíše s „metodou než systémem“, „který je založen na principu umožnění co největší svobody jednotlivce s co největší svobodou ostatních“.
Společnost založená na svobodě jednotlivce
Dle definice liberalismus (z latiny: „týkající se svobody“) označuje základní postoj, který upřednostňuje společnost založenou na svobodě jednotlivce, úctě k právu, pluralismu a svobodné výměně myšlenek – jak uvádí Wikipedie.
„Filozofická linie liberalismu je dlouhá. Táhne se od Johna Locka v 17. století, vyhlášení lidských a občanských práv po získání americké nezávislosti v roce 1776 a Francouzské revoluce v roce 1789, přes Johna Stuarta Milla v 19. století až po Isaiaha Berlina, Johna Rawlse a Ralfa Dahrendorfa v druhé polovině 20. století,“ říká Wolfgang Merkel, autor knihy „Im Zwielicht. Zerbrechlichkeit und Resilienz der Demokratie im 21. Jahrhundert“ (Na pochybách. Zranitelnost a odolnost demokracie v 21. století, Campus, 2023).
Když se v Německu mluví o liberalismu, obvykle se myslí na FDP, na kterou se tento pojem až příliš často zužuje.
„Liberalismus je nejsilnější, když ho nechápeme stranicky, ale jako soubor velkých principů, jejichž cílem je bránit svobodu jednotlivce.“
Wolfgang Merkel, politolog
Merkel k tomu říká: „Liberalismus je nejsilnější, když ho nechápeme stranicky, ale jako soubor velkých principů, jejichž cílem je bránit svobodu jednotlivce. To však pro ambiciózní liberalismus, jaký reprezentuje John Rawls, který hovoří o rovných právech a svobodách, nebo Ralf Dahrendorf, který za moderní cíl liberalismu označuje rovnost životních šancí, nestačí.“
Liberalismus – nejlepší ze všech špatných alternativ
Pro filosofku Özmenovou je liberalismus „nejlepší ze všech špatných alternativ, protože je obzvláště úspěšný při čelení novým výzvám…“, jak vysvětlila 15. ledna 2024 v rozhovoru na filosofickém rádiu WDR 5.
Fukuyama: „Liberalismus potřebuje demokracii“
„Jeho úspěchem je, že mnoho z jeho základních principů bylo začleněno do světových demokratických ústav, právního státu, občanské společnosti a dalších politických hnutí“, řekl Wolfgang Merkel deníku RND.
Počínaje průkopníky osvícenství, jako byl filozof Immanuel Kant, který se narodil před 300 lety, se politický liberalismus může pochlubit téměř třísetletou úspěšnou historií. Liberální zásady, jako je záruka a ochrana lidských práv, se promítly nejen do americké nebo německé ústavy, ale také do Charty OSN, z níž vyplývá nárok na univerzálnost.
Normativní a funkční výhoda
Podle Merkela mají svobodné a pluralitní řády „velkou normativní a funkční výhodu oproti autoritativním politickým systémům – zaručují jednotlivci sebeurčení a nikoli vnější řízení jeho vlastního bytí a životních plánů“, vysvětluje politolog. Svobodný pluralismus navíc „umožňuje politickou soutěž. To znamená, že poskytovatelé politických služeb – strany, ale také sdružení a sociální hnutí – musí občanům nabízet programové možnosti“.
Jak problematický je sociální stát?
To podle Merkela vede k tomu, že „spotřebitelé na politickém trhu, tedy poptávající, se stávají aktivními občany, kteří si mohou vybrat, zda se zapojí, či nikoli“. To pak podle politologa vede k rozvoji „konkurujících si pluralitních aktérů, kteří se navzájem kontrolují a umožňují skutečnou kontrolu mezi vládou a opozicí“. Liberálové však někdy analogii mezi volným trhem a liberální politikou přehánějí.
Přesto dnes ve světě čelí pouze 35 skutečně liberálních demokracií většině 40 autokracií, zatímco asi 100 států představuje jakýsi hybridní režim. V ekonomicky nejúspěšnějších a politicky nejstabilnějších liberálních demokraciích – například v USA – se stále více projevuje touha po společnosti, která se vzdaluje liberálním principům: méně globalizace, méně otevřených hranic, posilování národní identity, menší pochopení pro práva menšin. Pravicovým populistům se přitom částečně podařilo proměnit slovo „liberální“ v politickou obžalobu, která se stala synonymem pro kulturní extremismus, vládní přehmaty, politickou dekadenci a nedostatek patriotismu.
„Populistický antiliberalismus je reakcí na osobní a sociální nejistotu.“
Wolfgang Merkel, politolog
„Populistický antiliberalismus je reakcí na osobní a sociální nejistotu. Mezi nejistými lidmi v našich společnostech, kteří se cítí bezmocní tváří v tvář stupňujícím se megaproblémům, jako je migrace, pandemie, války a klimatická krize, provokuje poptávku po autoritářství. Přestávají důvěřovat etablovaným stranám, že tyto problémy spravedlivě a účinně vyřeší. Obracejí se k populistické pravici, která slibuje jednoduchá řešení složitých problémů“, konstatuje politolog Wolfgang Merkel.
Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ
To vše zatlačilo liberalismus do defenzivy, kterou podle Merkela posiluje „přehnaná snaha“ levicového liberalismu, „který nejenže nabízí woke životní a jazykové styly, ale chce je učinit morálně závaznými“. Liberalismus se tak sám překlápí do zeleného poručnického liberalismu, který je sám o sobě neliberální a navíc pomáhá vyvolávat pravicové autoritářské protireakce“, dodává Merkel.
Bojovníci proti liberalismu, kteří se prohlašují za demokraty
Elif Özmenová považuje za obzvláště chytré bojovníky proti liberalismu, „kteří se prohlašují za skutečné demokraty, jak to vidíme u maďarského premiéra Viktora Orbána, který zároveň prosazuje antiliberální demokracii, tj. do jisté míry vyzdvihuje přitažlivost demokratického kolektivního sebeurčení, ale zároveň se chce oprostit od veškeré ‚dekadence‘ a ‚odpudivosti‘, které spojuje s liberalismem“, jak vysvětluje filozofka na podcastu rozhlasové stanice WDR 5.
Co dělat, když to jde s lidstvem z kopce? Tato filosofka zná odpovědi.
Podle Wolfganga Merkela proto Orbánova touha po „neliberální demokracii“ ve skutečnosti vede k „defektní demokracií, která sklouzává do šedé zóny hybridních režimů mezi demokracií a autokracií, protože demokracie není možná bez ‚spolupůvodnosti‘, (Gleichursprünglichkeit) jak ji nazval filozof Jürgen Habermas, politické participace a liberálních ochranných práv“, řekl Merkel v rozhovoru pro RND. Což znamená: „Právní stát a demokratická suverenita lidu jsou na sobě vzájemně závislé.“
Mimochodem, německá AfD, kterou kdysi založili ekonomicky liberální akademici, se v první větě svého základního programu označila za „liberální“ a „konzervativní“. „Ordoliberalismus“ – pojem pro tržní hospodářský řád, v němž má státem vytvořený regulační rámec zaručit hospodářskou soutěž – který reprezentovali především bývalí předsedové Bernd Lucke, Frauke Petryová a Jörg Meuthen, je však dávno pryč. Dnes ve straně převládají nacionálně konzervativní a nacionalistické tendence.
V boji proti těmto nepřátelům otevřené společnosti Wolfgang Merkel varuje před opuštěním etických zásad: „Hranice liberální společnosti končí vždy tam, kde je poškozena svoboda druhých. Hesla ‚žádná svoboda pro nepřátele svobody‘ nebo ‚žádná tolerance pro netolerantní‘ mají hluboce neliberální základní melodii“, myslí si politolog v rozhovoru pro RND.
Protože jinak hrozí, že „policie, Úřad na ochranu ústavy, soudy, parlamenty nebo většina budou určovat politická práva menšiny, která má stejně jako AfD zjevně značnou podporu ve společnosti“.
Podle Merkela by pak musely být zakázány i další pravicově populistické strany v Itálii, Francii, Nizozemsku, Polsku a Maďarsku. Zůstala by neliberální Evropa s administrativně nařízenou „obranyschopnou demokracií“, která redukuje pluralitu, zesiluje dohled nad občany a triumfuje nad radikálními stranami. Wolfgang Merkel: „To by se rovnalo ‚slippery slope‘, kluzkému svahu, na kterém by liberální demokracii hrozilo především jedno: nebezpečí, že uklouzne a upadne.“
