Rok 2023 se vyznačoval rekordními teplotami, vydatnými srážkami, povodněmi a lesními požáry. Klimatologové jsou šokováni tím, jak brzy se jejich obavy naplnily. Zároveň však stále více lidí změny klimatu popírá. Příspěvek psychologa Thomase Brudermanna pro magazín Focus.
Mezitím se na různých sociálních sítích objevují hashtagy jako #Klimatickahysterie a #ClimateScam. „Je to všechno nesmysl a podvod!“ zaznívá v rozzlobených komentářích klimaskeptiků pod články o globální změně klimatu. „Není toto popírání reality úplně absurdní?“ – oprávněná otázka a důvod k psychologické klasifikaci.
Jde o absurdní logiku nebo je to lidské?
Položme si na úvod otázku: je překvapující, že s rostoucími extrémy počasí a stále zjevnějšími dopady klimatických změn vzrůstají i extrémy v popírání klimatických změn? Odpověď z psychologického hlediska zní: „Ne, není.“ Je v souladu se s tím, co již známe z četných behaviorálních vědeckých studií.
Sami klima nezachráníte? Psycholog vysvětluje nejčastější výmluvy
Intuitivně bychom samozřejmě předpokládali, že nikdo s dostatečně jasnou myslí nemůže popírat změnu klimatu způsobenou člověkem. Koneckonců se děje přesně to, před čím výzkum klimatu varuje již dlouhé desítky let. Někdy k tomu dochází dokonce rychleji, než se klimatologové obávali. Věda měla pravdu, hlasy oponentů se evidentně zcela mýlily. „Kolik důkazů ještě potřebujeme?“, mohli bychom se oprávněně ptát. Přibývající extrémní klimatické jevy by přece měly přesvědčit i poslední pochybovače. Alespoň na první pohled.
Hm, chyba lávky.
Tři příčiny popírání změny klimatu
K popírání reality přispívají různé faktory a tři z nich bych rád vysvětlil podrobněji:
- za prvé, tzv. konfirmační zkreslení (anglicky „confirmation bias“),
- za druhé, zvýšená skepse obyvatelstva vůči politice a vědě,
- a za třetí, hyperaktivita agresivních organizací odmítajících vědu, které svá poselství umně přizpůsobují světonázorům a životním postojům.
Lidé mají tendenci hledat spíše potvrzení svého dosavadního názoru, než aby se vystavili protichůdným názorům. To šetří kognitivní energii a je efektivní. Jakmile je názor jednou vytvořen, lze jej novými informacemi změnit jen ve velmi omezené míře. Nové informace jsou snadno vytěsněny, pokud jsou v rozporu se stávajícím světonázorem, nebo jsou podle něj reinterpretovány. Rekordní povodeň nebo masivní sesuv půdy nemůže změnit pevné přesvědčení, že ke změně klimatu způsobené člověkem vůbec nedochází. Přímá konfrontace s důkazy, které jsou v rozporu s vlastním názorem, je kromě toho velmi bolestivá. Ze studií víme, že takové události či konfrontace mají dokonce tendenci vlastní názory spíše utvrzovat, než aby vedly ke změně postojů.
Baron a Tetlock: „Nezahrávej si s mými posvátnými hodnotami“
Kromě toho vzrůstá skepse vůči politice a vědě. Podle studie Světového ekonomického fóra měla již v roce 2020 vysokou důvěru ve vědu v otázkách životního prostředí jen asi polovina Západoevropanů. Politici beztak dlouhodobě patří k nejnedůvěryhodnějším skupinám obyvatelstva. Dohromady tyto dva faktory přirozeně podporují pochybnosti o výzvě identifikované vědou, která vyžaduje razantní politická opatření.
Skepsí jsou nejvíce postiženi oběti změn
Pochybnosti a skepse se také častěji týkají lidí, kteří se cítí jako poražení sociálních změn nebo mají obavy z propadu na společenském žebříčku. Lidé skeptičtí k politice a popírači vědy již silně odmítali opatření proti pandemii koronaviru a také klimatickým tématům důvěřují méně než průměr populace. Je známo, že v průběhu pandemie vznikaly různé protestní skupiny a kanály na sociálních sítích. Komunikační struktury a publikum tedy již existují. Lze předpokládat, že na nich nyní systematicky šíří dezinformace klimaskeptici.
Za spikleneckými teoriemi vězí často strach
Významnou roli ve vnímání klimatické krize hraje také pohled na svět. Na jedné straně stojí konzervativní, nacionální nebo tržně-liberální přesvědčení, na straně druhé klimatická problematika se svými zdrcujícími fakty, politicky zaměřená spíše zeleně. Když se však světonázory dostanou do křížku s fakty, fakta prohrávají, říká odborník na komunikaci Carel Mohn.
Organizace klimapopíračů podněcují pochybnosti lidí – s postranními fosilními zájmy
Právě v tomto bodě začínají působit současné hyperaktivní, až agresivně nervózní organizace klimapopíračů a jejich prodloužené ruce. Potvrzují pochybnosti nedůvěřivých lidí a nabízejí jim alternativní vysvětlení, která zapadají do jejich vlastního vidění světa. Soukromá média, vlastněná miliardáři a fosilními korporacemi, hrají na strunu popírání, odmítání, skepticismu a banalizace: dávají velkorysý prostor alternativním vysvětlením, zdržujícím diskurzům a dezinformacím. Podněcují destruktivní kulturní válku kolem problému, který ve skutečnosti představuje naléhavou celospolečenskou výzvu.
Kolektivní sebeklam je lákavý. Nic přínosného pro budoucnost však nepřináší.
Zdánlivá řešení a sebeklam klimaskeptiků
Zarytí klimaskeptici jsou procentuálně v menšině a těžko je lze od jejich přesvědčení odradit. Bagatelizace problému a rozsévání pochybností se však hodí i většině, která si katastrofu ve skutečnosti stále ještě nechce připustit. Vnímané pochybnosti živí slabou naději, že situace snad přece jen není tak zlá, že se vše ještě dá nějak zvládnout – pomocí falešných řešení, jako je vytápění vodíkem nebo údajně udržitelných leteckých paliv. Zatímco si vědci tváří v tvář realitě stále zoufaleji rvou vlasy, klimapolitické pohádky se těší značné oblibě voličů. Kolektivní sebeklam je lákavý. Nepřináší však nic přínosného pro budoucnost.
Ekologie je jediný způsob, jak zachránit demokracii
Probudit se ze světa snů o zázračných technologiích a „business as usual“ řešení znamená čelit klimatické realitě. Je to obtížný a bolestný proces, na jehož konci už svět nebude stejný jako dříve. „Náměsíčná většinová společnost“, jak ji nazval Reinhard Steurer, má tento proces ještě před sebou.
Psycholog Thomas Brudermann je autorem knihy literatury faktu „Umění výmluvy – Proč raději klameme sami sebe, než abychom žili šetrně ke klimatu?“ (Die Kunst der Ausrede – Warum wir uns lieber selbst täuschen statt klimafreundlich zu leben, nakladatelství Oekom). Ukazuje v ní, co způsobuje selhání v oblasti ochrany klimatu v každodenním životě. Brudermann je také docentem na univerzitě ve Štýrském Hradci a autorem a spoluautorem více než 50 vědeckých studií z oblasti psychologie.
