Po Dobrindtově „konzervativní revoluci“ přicházejí Kühnertovy znárodňovací fantazie. Podobné návrhy žijí pouze na vrub nezodpovězených věcných otázek, myslí si komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung Jürgen Kaube.
Není to tak dlouho, kdy si jeden politik CSU myslel, že Německo potřebuje „občanskou konzervativní revoluci“, namířenou proti od r. 1968 převládající „levicové revoluci elit“. V zemi, která byla z příslušných 51 let zhruba 34 let valnou většinou ovládána Unií, by to bylo třeba chápat jako apel do vlastních řad. Poté, co většina lidí zareagovala pouhým vrtěním hlavy, Alexander Dobrindt svá sepsaná hesla zase zabalil. Konzervativní revoluce byla jen nadpisem bez textu.
Ve skutečnosti nelze poznat, nakolik by omezení rychlosti na dálnicích, daň na CO2, zasazení se za digitální školství a rychlejší repatriace neúspěšných žadatelů o azyl už měly nárok být uznány za konzervativní program. A co se revoluce týče, byl Dobrindt velmi rychle informován o tom, že tento název* byl kdysi vymyšlen nacionalistou Ernstem Jüngersem pro jeho souputníky v podvečer Výmarské republiky, oproti kterým působí pravé křídlo AfD jako parta trempů.
Výlet do antikvariátu tedy nepřinesl více než pár minut vysílacího času a vlny nadávek na Twitteru. Lze to říct i o slovních obratech Kevina Kühnerta (SPD), které právě vzbudily pozornost? Dobrindtův konzervatismus je Kühnertův socialismus: fráze, bez jakéhokoliv analytického základu. Když byl vyzván, aby popsal společenský model, který si představuje, přirovnal Kühnert socialismus k demokracii: „Co ovlivňuje naše životy, mělo by být v rukách společnosti a demokraticky řízeno.“
Nesmyslné rozhodnutí
Nuže, společnost sama jednat nedokáže, Kühnert tedy myslí stát. Pokud ale požaduje „demokratizaci všech oblastí života“, má na mysli i soudní poroty, hlasování o otčenáši nebo o programech státních divadel? Jak posuzuje vztah mezi demokracií a byrokracií? Co je pak demokratizací všeho míněno? Tak dobře, nemyslí vše, ale jen to nejdůležitější. A to pro něj představuje hospodářství. Jeho existující propojení se státem ponechává stranou. K omezení exportu zbraní není třeba socialismu. Stačily by zákazy exportu. Pro ně bychom potřebovali většinu, ne nový pořádek. I když volá po demokratické kontrole zisků, chce se nám zvolat: „Nenazýváme to socialismem, ale zdaněním!“ A když považuje kolektivizaci za první stupeň překonání kapitalismu, napadne nás otázka, jak si představuje generování zisků, které přece logicky jakémukoliv rozdělení předchází?
Zestátnění BMW Kühnertovi určitě nenašeptali novináři. Přišel s ním sám. Kdo tento projekt považuje za dobrodružný, nemá nutně nedostatek fantazie, ale možná jen pátrá v dějinách ekonomie, jak si to mladý socialista představuje. Vzpomeňme jen na francouzské zestátnění za prezidenta Mitterranda, které skončilo únikem kapitálu do zahraničí, ze kterého se země dodnes nevzpamatovala. Nebo na zestátnění nalomeného výrobce automobilů British Leyland, který skončil rozmetáním koncernu. Že na druhé straně došlo i k mnoha neúspěšným privatizacím, které dramaticky ztroskotaly, jen dokazuje, jak je nesmyslné provádět taková rozhodnutí na základě obchodního modelu, ať už je socialistický nebo neoliberální.
Skepse odborníků a případných investorů vůči demokratickému investičnímu modelu je tedy pochopitelná. Zaměstnanci BMW zřejmě nevidí problém v „kapitálu“, nýbrž na jedné straně v konkurenci a na druhé straně v obchodních válkách a v ekologické agendě. To by je samozřejmě v socialismu, ve kterém politika a hospodářství splývají, nemuselo iritovat. Myslí si Kühnert vážně, že se na dělbě zaměstnanců od svých výrobních prostředků něco změní, když jim místo komplexu akcionářů, představenstva a továrníků bude dávat instrukce sociálnědemokratický management? Nebo si představuje scvrknutí všech podniků a obchodních vazeb na rousseauovský vzor kolektivní demokracie a ekonomiky?
*„Konzervativní revoluce“ je společné označení pro směry, které vznikly ve Výmarské republice. Společnou vlastností těchto ideologií byly rozhodné protiliberální, protidemokratické a antiegalitářské postoje. Jejich pravicový konzervatismus se lišil od tradičního chápání konzervatismu Německé strany středu (DZP) nebo Německé národně lidové strany (DNVP) a neodrážel se v jedné politické straně. Konzervativní revoluce je historiky považována za předchůdce národního socialismu. Na ideologické vzorce Konzervativní revoluce se dnes odvolávají zástupci tzv. nové pravice.
(Zdroj: německé vydání Wikipedie.)
