Chudší lidé pracují dlouho, aby si vůbec mohli dovolit základní životní potřeby. Majetnější vrstvy pracují dlouhé hodiny v honbě za „dobrým životem“, který je pro ně stále nedostupnější. Všechna tato únavná práce je však plýtváním naším drahocenným časem a zdroji.
V roce 1930 učinil ekonom John Maynard Keynes svou slavnou předpověď, že technologický pokrok a hospodářský růst vyřeší problém materiální nouze. Keynes ve své eseji „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“ (Economic Possibilities for Our Grandchildren) předpokládal, že za sto let lidstvo vyvine výrobní kapacitu, která mu umožní uspokojovat své potřeby s minimálním úsilím, a nahradí tak život v práci životem ve volném čase.
Před průmyslovou revolucí pracovali lidé méně než dnes
Systém by vyžadoval, aby každý pracovník odpracoval pouze patnáct hodin týdně, což by lidem umožnilo soustředit se na „moudrý, příjemný a dobrý život“. Láska k penězům by byla konečně uznána za „nechutnou chorobu“, dokonce za duševní chorobu vyžadující zásah odborníků. Lidé by věnovali svůj čas stimulujícím, rozptylujícím a naplňujícím činnostem. Dny promarněné triviální prací by se staly ošklivou vzpomínkou, která by vyvolávala kolektivní zděšení, než by se stala pro další generace stále obtížněji pochopitelnou.
To bylo před devadesáti pěti lety. Pokud v příštích pěti letech nedojde k zásadnímu zvratu, Keynesova růžová předpověď se nenaplní.
Po část dvacátého století to však vypadalo nadějně. Ve Spojených státech se pracovní doba zkracovala, zatímco materiální spokojenost rostla. V osmdesátých letech 20. století však vlak vykolejil. Do té doby se zdály být spolehlivé dva trendy: že v nejbohatších zemích lidé celkově pracují stále méně a že čím více člověk vydělává, tím méně pracuje. Spojené státy postavily celou teorii na hlavu.
Po roce 1980 začali Američané navzdory rostoucí produktivitě pracovat déle, čímž téměř vymazali dvě desetiletí poválečného růstu volného času. Stejně tak je překvapivé, že se tento nárůst týkal jak lidí s nízkými, tak s vysokými příjmy, i když rozdílně. Lidé s nízkými příjmy byli nuceni pracovat více, aby přežili, zatímco lidé s vysokými příjmy pracovali více dobrovolně, aby si mohli konkurovat.
Jak poznamenává sociolog Jamie McCallum v knize „Přepracovaní: Jak ustavičná práce zabíjí americký sen“ (Worked Over: How Round-The-Clock Work Is Killing the American Dream), „nejvýznamnější změnou pro nízkopříjmové pracovníky bylo prodloužení počtu odpracovaných týdnů za rok, ale pro bohaté to byly hodiny za týden.“ Představte si zaměstnance fastfoodu, který nedostane nikdy dovolenou, a pak si představte manažera finanční firmy, který pracuje každou noc dlouho do noci.
Američané dnes žijí v nejbohatší zemi světa, a přesto dřou jako koně. Překonání třídy, která musí pracovat dlouhé hodiny, aby si mohla dovolit základní potřeby, často znamená vstoupit do třídy, jež se dobrovolně vyčerpává nekonečnou prací, aby zmírnila svou úzkost z nejistého postavení. Veškerý čas, který nám není přímo ukraden, sami odevzdáváme. Místo abychom si užívali Keynesovu éru hojnosti a volného času, jsme uvězněni v nekonečném krysím závodě, který nelze vyhrát.
Nosem na brusný kámen
Keynes předpokládal, že produktivita přirozeně přinese volný čas, protože společnosti a jednotlivci, kteří mají prostředky k tomu, aby nahradili práci volným časem, se pro to nevyhnutelně rozhodnou. Ale stále produktivnější kapitalistické společnosti takto nefungují. Místo toho konsolidují bohatství a moc v rukou několika superbohatých elitářů. Naše produktivita prudce vzrostla, jak Keynes předpokládal, ale zisky připadly hrstce lidí na samém vrcholu, kteří z ostatních vymačkávají další práci, což přináší nezměrné bohatství několika málo lidem a nedostatek všem ostatním.
Peníze nepracují. Pracují lidé.
Vztah mezi ekonomickou nerovností a delší pracovní dobou u osob s nízkými příjmy je poměrně přímočarý. S koncentrací bohatství kapitalisté přetvářejí ekonomické prostředí, oslabují ochranu zaměstnanců, rozbíjejí odbory, zastavují nebo dokonce obracejí růst mezd a prosazují snižování daní, z kterého mají prospěch především oni sami. Výslednými rozpočtovými schodky pak ospravedlňují úsporná opatření, která dále omezují sociální záchranné sítě.
Zaměstnanci jsou pak nuceni déle pracovat nebo si brát více zaměstnání, aby si udrželi alespoň základní životní úroveň. Deregulace mezitím umožňuje více vykořisťovatelských pracovních praktik, zatímco rostoucí náklady na základní potřeby, jako je bydlení, zdravotní péče a vzdělání, si vynucují další hodiny práce, aby vůbec bylo možné přežít.
Lidé racionalizují své odmítání vážit si přítomnosti tím, že se odvolávají na silné spojení mezi tvrdou prací a ctností.
Jak ale může vzrůstající nerovnost donutit lidi, kteří si mohou dovolit odpočívat, aby místo toho více pracovali? Ekonomové Jan Behringer, Martin Gonzalez Granda a Till van Treeck to připisují „Veblenovu efektu“, pojmenovanému podle spisů sociologa Thorsteina Veblena o spotřebě a společenském postavení a odkazujícímu na tlak držet krok s životním stylem těch na vyšších příčkách. Problém spočívá v tom, že lidé nacházející se v příjmovém žebříčku nad lidmi s vysokými příjmy – tedy 1 % nejbohatších, kteří se tyčí nad zbytkem 20 % nejbohatších – v posledních desetiletích výrazně zbohatli.
V důsledku toho se u lidí s vysokými příjmy zkresluje představa o „dobrém životě“, což vyvolává trvalý pocit subjektivní materiální deprivace a nekonečnou snahu o její zmírnění. Vědci poukazují na to, že posun v trávení volného času se časově shodoval s výrazným nárůstem podílu příjmů 1 % nejvíce vydělávajících. V tomto pokřiveném prostředí mají nehmotné věci, jako je volný čas, menší hodnotu než hotovost, kterou mohou pracující vyměnit za statusové symboly, jako je větší dům, které upevňují jejich ekonomické postavení.
Osm důvodů pro čtyřdenní pracovní týden
V knize Worked Over se McCallum nezaměřuje ani tak na boj o společenské postavení, jako spíše na základní pud sebezáchovy v ekonomickém prostředí. Neustálé snižování počtu zaměstnanců a propouštění vede k tomu, že lidé s vysokými příjmy soutěží o to, aby dokázali, že jsou nepostradatelní, a překonávají se navzájem. V roce 1979 byly dlouhé pracovní týdny v délce padesáti a více hodin častější u dvou kvintilů s nejnižšími hodinovými příjmy. V roce 2000 byly nejčastější v nejvyšším kvintilu.
McCallum poznamenává, že tato „prémie za dlouhou pracovní dobu“ uvalená na osoby s vysokými příjmy „rostla spolu s nerovností výdělků v rámci vysoce placených profesí“. „Tato nerovnost podněcuje soutěživost mezi zaměstnanci, kteří se obávají vlastní nahraditelnosti v době propadů, zatímco vidí své kolegy postupovat vpřed. Tento strach je pak žene do čím dál delším pracovní doby.“
V knize Strach z pádu: Vnitřní život střední třídy (Fear of Falling: The Inner Life of the Middle Class) identifikovala Barbara Ehrenreichová další podnět k dobrovolnému přepracování, zejména u profesně-manažerské třídy, která se nachází těsně pod bohatými – něco „subtilnějšího a psychologičtějšího. A to je strach z vyměknutí. Ze ztráty,“ čímž má na mysli „sebekázeň a pevnou vůli, které je třeba k dosažení profesionální kariéry“.
Nikdy nelze odpočívat, protože nad hlavami těchto profesionálů visí jako Damoklův meč sestupná sociální mobilita. Tento tlak pramení z meritokratického přesvědčení, že „dobrý život“ je důkazem tvrdé práce a dovedností a že o něj lze přijít liknavostí s ztrátou talentu. „Vyměknutí“ by znamenalo ponižující odhalení profesionálovy, po celou dobu skrývané, neschopnosti.
V knize „Ekonomické vyhlídky našich vnoučat“ Keynes nabídl existenciálnější vysvětlení dobrovolné přepracovanosti a posměšně hovořil o stavu patologického podnikavce, který je posedlý vlastní „účelovostí“. Takoví lidé nejsou schopni žít v přítomnosti, vždy žijí pro nějakou budoucnost, jako člověk, který „nemiluje svou kočku, ale koťata své kočky; a vlastně ani koťata, ale jen koťata koťat“. Lidé racionalizují své odmítání vážit si přítomnosti tím, že se odvolávají na silné spojení mezi tvrdou prací a ctností.
Keynes předpokládal, že přijde doba, kdy toto ospravedlnění odpadne a lidé budou nuceni se uvolnit. „Příliš dlouho jsme byli cvičeni k tomu, abychom se snažili, a ne abychom si užívali,“ napsal, ale můžeme se stát „úžasnými lidmi, kteří jsou schopni se z věcí radovat i bezprostředně“.
Útěk z krysího závodu
Špatnou zprávou, jak ukazuje americký příběh, je, že věk volného času automaticky nevyplyne ze zvýšené produktivity. Dobrou zprávou je, že politické zásahy nás k této vizi mohou přiblížit.
„Zatímco Keynesovy předpovědi ohledně růstu produktivity byly za posledních téměř 100 let dokonce překonány,“ uzavírají Behringer, Gonzalez Granda a van Treeck, “překážky bránící většímu množství volného času jsou především společensko-politického charakteru.“
James Suzman: „Čím méně práce, tím lépe“
Skandinávské sociální demokracie, a to i ve své aktuálně oslabené formě, jsou nejzářnějším příkladem. Jsou vysoce produktivní, ale jejich zaměstnanci odpracují o šest až deset hodin týdně méně než jejich američtí kolegové, což platí jak pro zaměstnance s nízkými, tak s vysokými příjmy.
Zásadní roli při prosazování zvýšení produktivity do zkrácení pracovní doby sehrály odbory. Počet členů amerických odborů se od poválečného období propadl; ve Skandinávii počet odborů klesl až v poslední době, ale zaměstnanci v tomto regionu si stále udržují silný centralizovaný systém kolektivního vyjednávání, který zajišťuje kratší pracovní týden, štědrou placenou dovolenou a předvídatelné rozvrhy práce.
Komplexní systémy sociálního zabezpečení v těchto zemích dále snižují nadměrnou pracovní zátěž. Díky všeobecné zdravotní péči, dotované péči o děti, bezplatnému vzdělání až po univerzitu a silným sociálním záchranným sítím Skandinávci nečelí stejnému finančnímu tlaku, který nutí Američany obětovat svůj volný čas kvůli výplatě. Důležité je, že tato sociální politika také zvýšila účast žen na trhu práce, čímž se snížila závislost žen na manželovi a snížil se tlak na muže, aby pracovali dlouhé hodiny, aby uživili své rodiny.
I ve skandinávských společnostech se v posledních letech rozšířila nerovnost a oslabil sociální stát, ale tyto jevy jsou stále výrazně menší než ve Spojených státech. Kromě přímých materiálních dopadů má skandinávský systém také pozitivní sociální efekty, které je obtížné kvantifikovat. Skandinávské země si udržují kulturu, kterou sociologové nazývají „nízký mocenský odstup“, kde jsou extrémní rozdíly v bohatství a okázalá spotřeba vnímány spíše s podezřením než s obdivem. Úzkost o status stále existuje, ale strukturální rysy ekonomiky ji zmírňují, což usnadňuje vznik dalších prosociálních hodnot. Je tedy možné upřednostnit solidaritu před soutěživostí, sociální soudržnost před společenským postavením, efektivitu před teatrálními projevy pracovního nasazení a volný čas před výkonem.
Kapitalismus postavil koncept „dobrého života“ proti tomu, abychom dle libosti nakládali se svým časem.
Oproti tomu ve Spojených státech panuje kultura soutěživého individualismu, kterou podporuje americký ekonomický systém „vítěz bere vše“. Věci, které by jinde mohly být považovány za nároky, jsou zde téměř vždy zbožím. Každý prvek důstojného života, od zdravotní péče přes přístřeší až po vzdělání, se prodává na soukromém trhu. Čím bohatší člověk, tím vyšší nabídka, tím lepší život. Relaxace je selháním v honbě za bohatstvím, což je zase selháním při cestě za dobrým životem. Je to pozoruhodná zvrácenost: kapitalismus postavil koncept „dobrého života“ proti tomu, abychom dle libosti nakládali se svým časem.
Thiel, Musk, Yarvin a jejich zvrácený sen o CEO diktatuře
Když jsou základní složky důstojného života zaručeny kolektivně, a nikoli individuálně kupovány a prodávány, „dobrý život“ přestává být funkcí bohatství nebo odměnou závislou na nekonečné práci. Místo toho se stává základním očekáváním zakořeněným v lidské důstojnosti a sociálním občanství.
Skandinávské země se na tuto cestu dostaly díky trvalému třídnímu boji. Dělnická hnutí si vymohla kontrolu nad růstem produktivity od kapitálu a odmítla akceptovat, že by ze zvýšené efektivity měli mít prospěch pouze akcionáři a vedoucí pracovníci. Ukončení zbytečné dřiny vyžaduje rozšíření ekonomické demokracie, nejen spoléhání na racionalitu trhů.
Něco, k čemu stojí za to patřit
V roce 1991 vyšel v New York Times článek o Anonymních workoholicích (Workaholics Anonymous), novém dvanáctikrokovém programu, jehož účastníky byli většinou lidé s vysokými příjmy – yuppies, jejichž propadnutí pracovnímu šílenství bylo v 80. letech zakrýváno normami kancelářské kultury, dokud se důsledky nestaly nepřehlédnutelnými.
„Nezáleželo na tom, kolik práce jsem udělal,“ vypověděl Matt, střední manažer ve velké společnosti, „nikdy to nestačilo.“ Matt „pracoval pro firmu, která přitahovala workoholiky, takže jsem se necítil divně nebo nepatřičně, když jsem pracoval každou noc a část většiny víkendů.“ Podobně Dan, spoluzakladatel programu, který dosáhl bodu zlomu, když vybuchl vzteky na svého asistenta kvůli pomalému postupu při plnění firemního úkolu.
„Workoholici jsou ti nejvíc asociální lidé, jaké můžete najít,“ řekl Dan a zmínil své vlastní rozbité vztahy, které obětoval na oltář produktivity. Na tom je něco pravdy: každá hodina strávená prací je hodina, kterou nestrávíme ve společnosti s rodinou, přáteli a sousedy. Ale paradoxně je úzkost o status sama o sobě hluboce společenským impulsem. Všichni chceme uznání a potvrzení od kolektivu. Všichni chceme někam patřit.
Dostat se na nejvyšší příčky třídně rozvrstvené společnosti je ubohou náhražkou skutečné sociální sounáležitosti. Skutečnou sounáležitostí by bylo občanství ve společnosti, která potvrzuje přirozenou hodnotu života každého člověka, hodnotu našeho pomíjivého času a náš rovný a společný nárok na plody lidského pokroku.
Tvrdá práce se nevyplácí: proč nemá výkon žádnou cenu?
Keynes se mýlil, když předpovídal, že věk sdílené hojnosti přirozeně vyplyne z růstu produktivity. Jeho vize osvobození lidí od zbytečné práce však zůstává silná – nikoli jako nevyhnutelnost, ale jako politický horizont, za který stojí za to bojovat. Nejde o utopickou fantazii, ale o konkrétní možnost, která se již částečně realizovala v sociálních demokraciích a plněji je uskutečnitelná v demokratických společnostech, které zatím neexistují.
Můžeme si vzít zpět svůj čas pro činnosti, které dávají životu smysl – tvořivost, vztahy, kontemplaci a práci z lásky. Abychom toho dosáhli, musíme se postavit ekonomickým elitám, které vládnou krysím závodům.
